Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. Kazatel 1,1-11

V minulé lekci jsem slíbil pokračování církevních dějin až do období reformace. Lze shrnout cca. tisíc let na několika řádcích? Určitě ne. Proto vás tímto odkazuji na učebnice církevních dějin. Nejlepší, na kterou jsem zatím narazil, je z Teologicko-misijního semináře v Banské Bystrici. Zde chci ukázat jen na některé principy, které vidím jako klíčové.

Ve čtvrté lekci jsme si stručně zpřehlednili dějiny křesťanství až do období reformace. Končil jsem depresivním obrazem Římskokatolické církve v patnáctém století po Kristu - opouštění Božího slova, modlářství, hřích kněžského stavu, pronásledování překladatelů a šiřitelů Bible stejně jako těch, kteří se podle ní snažili žít.

V minulé lekci jsem slíbil, že budu pokračovat dějinami letničního hnutí. Protože jak světové, tak české dějiny letničních již na stránkách našeho časopisu vylíčil bratr biskup (1997/3), odkazuji vás tímto na toto starší číslo. Sám bych chtěl pouze poukázat na několik důležitých skutečností:

Teologie a praxe letničních církví navazuje na několik století vývoje křesťanských církví počínaje reformací. Všechny zisky plynoucí z návratu k Písmu dnes nalézáme v letničním hnutí. Počínaje ospravedlněním z víry a konče křtem ve vodě ponořením těch, kteří uvěřili. Jestliže máme jako příslušníci tohoto hnutí být na co hrdí, pak tedy v první řadě na ty, kteří nám prošlapali cestu. Na ty, kteří bojovali a mnozí umírali, abychom dnes mohli vstupovat na jimi dobytá území. Je smutné, když to činíme se samozřejmostí a bez pocitu vděčnosti k těm, kteří nás předešli.

Nedávno se na mne obrátil pastor mého sboru s poznámkou: "Je dobré, že píšeš o historii církve, ale lidé potřebují i vyučování pro praxi." S tímto požadavkem zcela souhlasím. Také nemiluji akademické diskuse nemající dopad v praktickém životě.

V této lekci se vás pokusím přesvědčit, že pásmo "Historie, učitelka života I - V" je důležité a užitečné pro náš každodenní praktický život.

Proč toto téma? Případně - proč znovu toto téma? Cožpak o "zákonu a milosti" toho již nebylo napsáno dost?

Snad ano. Nicméně všechny studie, které se mi dostaly do rukou, byly na můj vkus dílem příliš rozsáhlé, dílem obtížně pochopitelné. Osobně mám nejraději výklady stručné a jednoduché, i když pojednávají o tématech rozsáhlých a složitých. Proto jsem napsal verzi svoji. Snad vám bude k užitku.

V několika článcích bychom vás chtěli seznámit s publikací První kroky, kterou vydalo Nakladatelství Křesťanský život, 735 43 Albrechtice 504 v prvním vydání v listopadu 2000.

Bůh se dotkl tvého srdce. Víš, že jej potřebuješ, že již dále bez něj nemůžeš žít. Nejsi první a zřejmě ani poslední, kterému se to stalo.

Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. (1J 4,8)

Motto lekce tvoří Janovo prohlášení, že „Bůh je láska". Věřím, že toto je nejdůležitější věc, kterou potřebujeme pochopit a přijmout. Bez toho nemůžeme k Bohu přistoupit s očekáváním dobrého a s důvěrou. V celé lidské historii se Satan snažil lidi přesvědčit o pravém opaku, zatímco Bůh lidem svoji lásku stále dokazoval. Tato historie je z části zachycena v Bibli.

Kdo je Pán Ježíš? Z Bible víme, že je jednou ze tří osob Boží Trojice: Bůh Otec, Syn a Duch svatý. „Trojice" je ryze křesťanský termín, který v Bibli nenajdeme. Během staletí až tisíciletí se však dokonale vžil a popisuje skutečnost, nad kterou dodnes mnozí lidé žasnou: Bůh je jeden: Tobě bylo odhaleno poznání, že Hospodin je Bůh; kromě něho není žádný jiný (5M 4,35), a přesto v Bibli vystupuje ve třech osobách.