Přikázání lásky je nejen největší, ale také první. Můžeme to ilustrovat na příkladu, kdy ze zástupu lidí, kráčejících jistým směrem, někdo sejde na špatnou cestu. Pokud chybně odbočí vůdce, budou ho následovat všichni ostatní. Pokud odbočí na nesprávnou cestu ten poslední, většina půjde nadále správně. V tomto smyslu přikázání lásky souvisí s lidskými motivy: Pokud naše jednání není motivováno láskou k Bohu, hřešíme již na počátku. Příkladem nám může být třeba církev v Efezu:
Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Zjevení Janovo 2:2-5
Tito křesťané dělali spoustu správných věcí. Dokonce procházeli utrpením. Avšak proto, že ztratili první lásku, jsou napomínáni. „Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív." Obrazně řečeno, Pán nepočítá ten kus cesty, který ušli bez lásky jako hlavní motivace. Museli se vrátit na místo, odkud sešli z cesty.
Požadavek lásky k Bohu si nárokuje celou naši bytost: Máme Hospodina milovat celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou (viz rovněž L10,27). Zapojena je celá osobnost člověka, jeho city, rozum, vůle. Je zde vykreslen člověk, jehož každá pohnutka, každý čin i myšlenka souvisí s jeho vztahem ke Stvořiteli. Je možné toto naplnit? Velmi obtížně. Budeme-li upřímní, asi většina z nás přizná, kolik nám ještě chybí k dokonalosti.
Přikázání lásky sebou rovněž přináší další problém – těžko se hodnotí. Uvedu příklad. Farizeové byli nejhorlivější náboženskou skupinou Izraele v Ježíšově době. My je známe spíše v jejich špatném světle, v očích současníků měli pověst zbožných a spravedlivých. Jak asi muselo tehdy šokovat Ježíšovo vyjádření ...mají v nenávisti i mne i mého Otce (J15,24). Na druhou stranu máme zde jiný případ. V Ježíšově podobenství o ovcích a kozlech (Mt25,31-46) je skupina lidí, která prohlašuje: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?" Tito lidé, které Pán vyvolil mezi zachráněné a ocenil jejich jednání, si ani nebyli vědomi toho, že dělají něco dobrého. Aniž bych více rozebíral jednání lidí v obou uvedených příkladech, chci jen konstatovat, že zde máme skupinu nábožensky horlivých jedinců, která jedná bez lásky. A máme zde skupinu blíže nepopsaných jedinců, která jedná správným způsobem. Obě skupiny si nejsou vědomy toho, že by dělaly něco dobře či zle. Obě jsou Ježíšovým rozsudkem překvapeny. Jsou šokováni ti, kteří se považovali za spravedlivé a jsou překvapeni ti, kteří si nenárokovali nějakou odměnu. Věci jsou často úplně jiné, než se na první pohled zdají.
Tak zde máme největší přikázání, první přikázání, těžko splnitelné přikázání, přesto ale stále platné přikázání. Máme zde požadavek ukazující, jací bychom měli být, a současně doznáváme, kolik nám chybí. Jakým způsobem se s tím můžeme vyrovnat? Možností máme několik.
Křesťané bývají občas v pokušení vytvořit jakousi realistickou formu křesťanství. "Jsme přeci lidé, nemůžeme vše brát doslova. Musíme se smířit s tím, že nebudeme dokonalí". Takovéto snížení laťky považuji ovšem za nebezpečné. Nikdy nevíme, kde se zastaví. Můžeme laťku snižovat tak dlouho, až nebude žádný rozdíl mezi morálkou v církvi a ve světě.
Jiným způsobem, jak se s tím vyrovnat, je popření pravdy. Tato možnost spočívá v tom, že se příliš nezabýváme sami sebou, důležité je, že před druhými vypadáme dobře. Dobře se obléknout, nasadit správný úsměv a jít do shromáždění - to je charakteristické pro tento způsob jednání. Nechci se zajímat o věci, které jsou hluboko v srdci. Problémy a selhání v rodině tajím. Podstatné je, aby mne druzí plácali po zádech. Ani tento způsob nedoporučuji.
Třetí způsob rovněž neshledávám přijatelný. Spočívá v tom, že si uvědomuji svou nedostatečnost před Bohem, svá selhání, avšak pronikavý pocit viny a vlastní nedostatečnosti mne drtí. Radost ze života chybí, slova jako "vítězství", "požehnání" a podobně se rovněž nevyskytují ve slovníku takovéhoto křesťana. Ani tudy cesta nevede.
Podstatou řešení je, že si musíme připustit rozpor mezi tím, jací jsme a jací být máme. Existuje zde napětí mezi ideálem požadované lásky a realitou, která odráží naši duchovní zralost. My se musíme naučit v tomto napětí žít tak, abychom jej ani nepopírali na jedné straně, ani se jím netrápili na straně druhé. Přikázání můžeme chápat jako cíl, k němuž směřujeme. Pokud jsme k cíli obráceni tváří a činíme kroky k jeho dosažení, je vše v pořádku.
Jediným způsobem, jak můžeme Boha milovat, je ten, že poznáme jeho lásku k nám. Naše láska pak bude odpovědí na jeho lásku, nikoli výsledkem vlastní snahy o dokonalost. Je to stejné, jako v lidské rodině: Dítě, které zakouší lásku od rodičů, má předpoklad, aby mohlo v dospělosti dávat lásku druhým. Tím klíčovým slovem je slovo "poznat". Lásku musíme poznat, ne jen o ní být informováni. Slovo "poznat" je jedním z důležitých slov v Ježíšově velekněžské modlitbě, opakuje se tam několikrát, v různých souvislostech. Nakonec Ježíš říká, že nám dá poznat Otce, aby Jeho láska v nás přebývala (J17,26). Učiňme poznávání Boží lásky svým životním cílem. Budeme jí sami naplňováni a budeme rovněž schopní jí opětovat. Ať se stane motivem určujícím veškeré naše jednání!
V Kristu,
Martin Moldan, biskup