Autor tato slova vyřkl při hodině dějin křesťanství na jedné americké biblické škole. Oba citáty naznačují, že je zde jakýsi problém ohledně chápání toho, co je to křesťanství. Ten problém může být jak na rovině osobní (můžeme toho mít mnoho v hlavě a nic v nohách či rukách), anebo může jít o problém celospolečenský – křesťanství je nahrazeno kulturou, filozofií či institucí. Jelikož žijeme v době, kdy je církev jako taková napadána a zpochybňována, stojí za to položit si otázku, co je vlastně její podstatou.
Vybavuje se mi úsměvný příběh, který se odehrál v době mého nástupu na základní vojenskou službu. Jako branec jsem měl čistý kádrový profil (ještě se o mně nevědělo, že jsem křesťan), a tak jsem nastoupil na místo, kam bych se coby vyznávající křesťan nedostal. Součástí vstupních procedur byla řada různých dotazníků i rozhovorů, některé z nich obsahovaly kolonku „náboženské vyznání“. Tam, kde se mne ptali na víru, jsem poctivě přiznal, že jsem věřící. Tam, kde byl dotaz směřován na členství v církvi, jsem odpovídal záporně (v té době jsem nebyl ještě nikde zapojen). Dodnes si pamatuji údiv velitelů, kteří si nedokázali vysvětlit zdánlivý rozpor: „Děláte si z nás legraci, vojáku? Jednou píšete, že jste věřící, a vzápětí píšete, že v žádné církvi nejste.“ Měl jsem tehdy řadu příležitostí k rozhovorům a svědectvím, přiznání mne však stálo místo, byl jsem převelen na jednotku mnohem horší.
Ano, podstatou křesťanství není církev jako instituce. Původní význam křesťanství byl v průběhu staletí zatemněn a nahrazen falešnými náhražkami. Není divu, že takovéto křesťanství v dějinách selhalo. To, co nevěřící lidé na křesťanství kritizují, je častěji jeho žalostná karikatura než skutečná víra. Víme ale my sami, co je podstatou křesťanství? Nechci psát o správném učení, to máme většinou ve své mysli dobře srovnané. Podívejme se na to, co je to církev.
Stojí za povšimnutí, že slovo „církev“ se v evangeliích vyskytuje pouze dvakrát: Poprvé Ježíš slibuje zbudovat „církev, kterou brány pekel nepřemohou“ (Mt 16,18), podruhé je církev zmíněna v souvislosti s napomínáním hřešícího bratra (Mt 18,17). Zdá se to být logické, protože vznik církve souvisí se vzkříšením ukřižovaného Pána a sesláním Ducha svatého. Je ale zcela oprávněné, pokud se budeme dívat na Ježíše a jeho učedníky jako na zárodek církve. Nejde zde o církev v pravém slova smyslu, protože Pán Ježíš doposud nebyl oslaven, ale je zde něco, co se o církvi naučit můžeme. Ježíš vyučoval o principech církve. Podívejme se na některé příklady:
Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12,47–50)
Zde Pán Ježíš definoval zcela nový základ pro vztahy: nikoli na bázi pokrevní příbuznosti, nýbrž s ohledem na postoj k plnění Boží vůle. Nová rodina, to jsou ti, kteří pokládají činění Boží vůle za svou prioritu. Nesmíme textu rozumět tak, že bychom se měli izolovat od lidí mimo církev, jak to činí některé sekty. Rodina v Ježíšově době měla velice silný význam a vliv, její nároky byly v konfliktu s nároky Božího království, a proto Pán odmítl manipulativní požadavky svých příbuzných (kteří jej v tu dobu mimochodem považovali za blázna).
„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,20)
Slova jsou vyřčena v kontextu vyučování o církvi a míří do budoucnosti. Ve chvíli, kdy byla vyslovena, se ještě nemohla naplnit, neboť se Ježíš ve svém pozemském těle mohl vyskytovat v danou chvíli pouze na jednom místě. To, co text ukazuje, je charakter církve: Jde o společenství lidí, kde Ježíš je důvodem sejití a je současně i neviditelně přítomen.
Na základě těchto dvou textů Písma můžeme spolehlivě konstatovat, že Ježíš vyučoval principům života v církvi, i když tento termín běžně neužíval. To, co je podstatou církve, je učednictví. Církev je skupina lidí, která se sešla kvůli Ježíši, učí se žít podle jeho slov a On sám je mezi nimi neviditelně přítomen. Příkladů by bylo samozřejmě mnohem více, v podstatě celá evangelia ukazují na pravidla učednického života v církvi.
Jestliže učednictví je na prvním místě, pak vše ostatní musí být až na dalších místech: organizace, budovy, programy, struktury. Jsou to také důležité věci, nesmí se však dostat příliš do popředí. Vše, co se v církvi děje, nás musí motivovat ke stále lepšímu následování Ježíše. Pokud ze shromáždění neodcházíme s touhou být lepšími učedníky, pak je něco v nepořádku. Nejsme-li učedníky Ježíšovými, sami sebe vylučujeme z církve (byť členství může formálně přetrvávat třeba celý život).
Pravdivost toho, že základem křesťanství je učednictví, tedy konkrétní skutky, jsem si znovu naléhavě uvědomil před několika lety. Připomínal jsem si tehdy třicáté výročí svého obrácení. Navštívil jsem město, kde jsem poprvé přišel do církve, procházel jsem ulicemi, zastavil jsem se v modlitebně, modlil jsem se a uvažoval nad životem. Hodnotil jsem třicet let svého života s Ježíšem a ptal jsem se ho, jestli se mu můj život líbí. V tu chvíli jsem začal ostře vnímat rozdíl mezi filozofií a učednictvím. Za roky své víry jsem vytříbil systém své věrouky tak, že dokážu leccos obstojně vysvětlit, mnoha věcem rozumím a k řadě otázek mám vyhraněný postoj. To ale není křesťanství. Pán se mne ptal na skutky. Zajímá jej, jestli dělám to, co chce On. Počítá se, co děláme. Jistě, naše reformační tradice učí o spasení pouhou vírou, ale pamatujme, že víra bez skutků je mrtvá. To je velice vážné.
Přeji Vám všem Boží milost na cestě za Pánem!
Martin Moldan, biskup