Paní, kterou jsem dostala na starost jako asistentka, už byla slaboučká na těle i na duchu. Chodit už nemohla. Čekala, až ji posadíme na lůžku, převezeme do křesla v kuchyni, nakrmíme ji a budeme jí dělat společnost. A tak jsme si četly, zpívaly, někdy sledovaly rozhlas nebo televizi.

Před pár dny jsem svědčil asi čtyřem lidem z naší třídy o Bohu a zvěstoval jsem jim jasné evangelium. Zbytek třídy to přinejmenším poslouchal, takže možná i víc než 10 lidí mohlo slyšet jasné biblické poselství. Jak to začalo?

aneb naše (ne)stýskání po ráji

Dnešní zamyšlení nad duchovními dary bych rád uvedl svým oblíbeným aforismem z knihy Pavla Kosorina: „Byli jsme vyhnáni z ráje, ale už se nám nestýská".(1) Autor se těmito slovy snaží vystihnout stav dnešního člověka; ten kdysi žil v dokonalém prostředí a v dokonalém vztahu s Bohem, avšak o obojí kvůli hříchu přišel a alespoň v obecné rovině se zdá, že mu to příliš nevadí. Mohli bychom však namítnout, že tento aforismus vystihuje pouze část reality. Většina lidí by totiž pravděpodobně souhlasila s autorem biblické knihy Kazatel. Ten tvrdí, že člověk ve svém srdci stále nosí určité tušení o původním stavu člověka (Kaz 3,11). Český ekumenický překlad o tomto vnitřním tušení hovoří jako o touze po věčnosti. Jiné překlady uvádějí, že člověk nosí v srdci věčnost samotnou(2). Bůh dal lidem kamsi hluboko do nitra tušit ideál, který jsme původně byli povoláni žít. Ono tušení ideálu - jak Kazatel vzápětí dodává - je však dost nezřetelné, takže člověk na jeho základě těžko vystihne počátek či konec díla, které Bůh koná.

Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Mt 10,38-39)

Máme živého Boha, který slyší volání svých dětí.

Milí sourozenci v Kristu,

chci se s Vámi podělit se svým svědectvím z poslední doby.

Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. (Mt 13,25)

Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.' (Mt 25,24)

Slovo emeritního biskupa Rudolfa Bubika u příležitosti slavnostního předávání Studijních biblí s výkladovými poznámkami.

„... a někomu zase víra v témž Duchu ..." (1K 12,9)

Každý nadpřirozený dar má v Písmu oporu, vychází z Písma a má praktické a zcela konkrétní uplatnění. To je pro křesťany povzbuzení a vede je to ke smělosti o tyto dary prosit.

Musíme zapáleně hlásat Ježíše jako toho, kdo uzdravuje. Neuzdravuje jenom naše těla, uzdravuje také naše emoce, naše vztahy. Malachiáš mluví o uzdravení generací: Uzdraví srdce otců k dětem a srdce dětí směrem k otcům. V tomto zkaženém světě je potřeba mnoho uzdravení. Neuběhne jediná neděle v našem sboru, v naší církvi, aby nepřišli lidé zkroušeného ducha. Ježíš přišel uzdravit a církev by měla být místem uzdravení. Ale jakýkoli konflikt, hádka, rozdělení jsou pro církev devastující. Když se svatí mezi sebou rozhádají, funguje to jako přehrada, která vznikne v srdci a brání, aby život Ježíše mohl proudit našimi životy.