Petře, představil bys prosím čtenářům svou rodinu?

Oženil jsem se v roce 1977 a s manželkou Jarmilou máme tři již dospělé děti. Nejstarší Pavel je ženatý a se svou manželkou Evou se seznámil na biblické škole v Kolíně. Syn Petr je vyučený elektromechanik a je svobodný. Nejmladší Veronika studuje zdravotnickou školu, je zasnoubená a dosud žijeme všichni spolu v domku v Břeclavi. V místním sboru jsem členem staršovstva.

Martine, konference právě schválila tvůj nástup do úřadu biskupa za tři roky. Jak se cítíš?

Až do dnešního dopoledne to docela šlo. Teď to na mne padlo jako obrovské břemeno ... Více jsem si uvědomil zodpovědnost, která je s tímto úřadem spojená.

Mohl bys sbor představit?

Když dostávám tuto otázku, vždy uvažuji, kde mám začít, protože náš sbor existuje už 94 let. Historie je tedy hodně dlouhá, sám jsem už třetí generací v tomto sboru. Počátek našeho sboru měl souvislost s počátkem letničního hnutí v naší části Evropy a vznikl na základě probuzení mezi evangelíky. Za celou dobu prošel různými údobími: dobou před první světovou válkou, mezi válkami, druhou světovou válkou, komunismem, odstěhováním značné části lidí do Polska. Je to sbor, kde se mluvilo hlavně polsky, velice málo členů bylo Čechů. Dnes se demografická skladba úplně změnila a je to naopak. Jsou tam i Poláci, Slováci i Romové. Sbor prošel mnoha krizemi, změnami.

Jak ses vůbec dostal k místu ředitele školy?

Bylo to v roce 1993, kdy mi zavolal bratr biskup do Prahy, tehdy jsem byl druhým pastorem ve sboru Apoštolské církve v Praze u bratra Kocura, a řekl mi, že s rozdělením Československa se mění situace, a bratr Brenkus, který byl ředitelem Letniční biblické akademie od začátku, už nebude moci funkci ředitele vykonávat. Zakládal se totiž teologický seminář v Banské Bystrici a navíc byl biskupem slovenské církve. Přijel jsem se do Kolína podívat, vyučoval jsem tady jeden předmět v únoru 1993 a současně jsme několik měsíců s manželkou hledali Boží vůli. Nakonec jsme to přijali a od 1. 9. 1993 jsem se stal oficiálně ředitelem Letniční biblické akademie, tak se původně jmenovala VOŠMT.

Jirko, čtenáři Života v Kristu se už s tebou na stránkách časopisu mohli setkat, ale přesto bych tě rád poprosil, abys o sobě uvedl pár výstižných údajů.

Do našeho časopisu ŽvK jsem už přispíval tolikrát, že jsem si při pohledu na redaktory oslovované bratry myslel, že tohle už se mě netýká a cítil jsem se před těmito bratry a podobnými hovory v bezpečí. Jak vidno, jen jsem si to myslel...

Františku, většina čtenářů si asi pamatuje, že jsi měl před dvěma lety těžké zdravotní problémy. Jak to období s odstupem času hodnotíš?

V první řadě bych chtěl říct, že dostat se do takových zdravotních potíží bylo pro mě překvapením. Člověk počítá s určitým zdravím a než se nadá, může jeho život skončit. Není možné si zakládat na životě, nebo si říct: „Mám dost času" nebo „Mohl bych si dělat, co bych chtěl". V takové nemoci si člověk uvědomuje, že potřebuje v každé chvíli být vyrovnaný s Bohem, aby mohl obstát a být přijat do věčnosti. To byla moje první zkušenost, kterou jsem přijal.

Rozhovor o dětství, cestě k Pánu a životě v církvi

Většinu válek skutečně způsobují náboženství. Celá staletí touží lidé násilím ostatní přesvědčit, že právě jejich náboženství je to nejlepší. Křížáci bojují proti muslimům, muslimové proti hinduistům, hinduisté proti křesťanům, protestanté proti katolíkům. Všichni se domnívají, že to po nich chce Bůh...

Věřím, že Bůh má moc všechno zlo na světě zastavit. Ví všechno a má schopnost zasáhnout a zneškodnit všechno zlo, které se na zemi děje. Proč to neudělá?

Bůh nemiluje pouze křesťany. On chce, aby měli věčný život všichni lidé. Ať už jsou to křesťané, buddhisté, hinduisté, muslimové nebo třeba lidé nevěřící. Bůh nemá v oblibě příslušníky jednoho náboženství, kterým by chtěl nadržovat a ostatní to mají těžší.