„Obětní hod ani přídavnou oběť jsi nechtěl, ale prorazil jsi mi uši. Zápal ani oběť za hřích jsi nežádal. Tu jsem řekl: Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. Oblíbil jsem si dělat to, co je ti milé, můj Bože. Tvůj zákon je v mém nitru.“ (Ž 40,7–9)

Drazí čtenáři Života v Kristu,

tématem tohoto čísla je „odsouzen ke službě“. Myšlenka pochází z pastorálky v květnu (viz seminář Ewy Kamińske). Tento pohled na službu vzbudil v Radě časopisu ŽvK živou diskusi, a proto jsme se rozhodli dát mu prostor. Činíme tak v rámci vánočního čísla, což na jednu stranu vypadá trochu zvláštně, na druhou stranu, kdy jindy – připomínáme si příchod Božího Syna na svět. Otázky „Nakolik byl předurčen ke své službě a s ní i ke svému osudu?“ či „Jakou roli hrálo jeho svobodné rozhodnutí?“ jsou zcela na místě. Tím spíše, že otázka lidské svobody je velmi aktuální i dnes: jsme stále svobodní, nebo jsme v zajetí rozhodnutí jiných?

Pozorujme chvíli Ježíše zápasícího v Getsemanské zahradě na modlitbách. Všechna tři synoptická evangelia tento příběh zaznamenávají – Ježíš se modlí, až potí krev, a čtenář nabude dojmu, že se mu na kříž moc nechtělo: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26,39) Co by se stalo, kdyby Ježíš řekl „Ne“? Zlobil by se na něj Otec? Jak by se Ježíš se svým rozhodnutím po celou věčnost vyrovnával? Našla by se jiná možnost, jak by mohl být člověk spasen? Mohl si vůbec dovolit říci „Ne“?

V pokoře si musíme přiznat, že těm největším Božím tajemstvím zde na Zemi těžko porozumíme. To, co se v tu chvíli odehrávalo v Ježíšově mysli, zůstane mezi ním a jeho Otcem. Avšak otázka svobody či odsouzení ke službě je pro nás z praktického hlediska poměrně důležitá. Pojďme se pokusit jí porozumět na příkladu apoštola Pavla, jehož porozumění Božím cestám bylo velmi hluboké.

„Když všechno utichlo, ozval se hlas tichý a jemný jako vánek“ (1Kr 19,12 SNC)

Drazí čtenáři,
námětem aktuálního čísla našeho časopisu je „ticho“. Autoři v jednotlivých článcích popisují potřebu ztišení se ve svém životě. Každý jsme trochu jiný, ale důraz na ticho jako prostředek duchovní obnovy je nám všem společný. I následující řádky se budou věnovat tomuto tématu.

Mluvíme-li o potřebě ticha, nechceme tím zároveň říci, že cokoli, co je hlučné, je nutně špatné. Velká část našeho života se odehrává v prostředí, které v mnoha případech nebude zrovna tiché. Málokdo má výsadu mít kancelář sám pro sebe či pracovat jako hajný v lese. A to nemluvím o rodinách s malými dětmi – pro ně „chvíle ticha“ budou těžko dosažitelným ideálem. Avšak právě skutečnost, že žijeme a pohybujeme se v prostředí zatíženém nejrůznějšími podněty, nám ukazuje na důležitost určité kompenzace: z dlouhodobého hlediska, chceme-li si zachovat duševní zdraví, potřebujeme mít chvíle ticha.

„Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ (Joz 24,15)

Drazí čtenáři,
možná jste si všimli, že výše uvedený verš je poměrně častým citátem, který nalezneme nad dveřmi křesťanských příbytků. Co je na něm zvláštního (kromě toho, že je nějakých 3300 let starý)? Rozjímání nad ním nás může přivést k velmi užitečným myšlenkám.

Větu vyslovil Jozue již ve svém stáří, v době, kdy zaslíbená země byla z větší části rozdělena jednotlivým izraelským pokolením a Jozue si byl vědom blížící se smrti. Svolal tedy celý Izrael a měl k lidu motivační promluvu. Během dlouhé řeči připomněl národu jeho dějiny, počínaje Abrahamem přes egyptské zajetí až k danému okamžiku. Vyzdvihl Boží nadpřirozené působení během celé té doby a zdůraznil, že víra v jednoho Boha není samozřejmá, představuje zápas a ustavičná pokušení. Nakonec předložil výzvu: „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit.“ Sám měl v odpovědi jasno.

Napadá mne, proč Jozue neřekl: „Já budu sloužit Hospodinu.“ nebo „Já s manželkou chceme sloužit Hospodinu.“ Jde jen o detail? Samozřejmě, v tehdejších dobách obvykle platilo, že celá rodina byla v otázce bohoslužby (či modloslužby) jednotná. Těžko by přicházelo v úvahu, že by se jednotliví členové domácnosti demokraticky rozhodovali pro svou víru. Přesto si myslím, že obrat „já a můj dům“ stojí za hlubší zamyšlení.

„… a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.“ (Žd 11,8)

Milí čtenáři,

myšlenka, kterou bych vám dnes chtěl předložit, pochází od Oswalda Chamberse. Nalezl jsem ji v jeho knize To nejlepší pro Jeho slávu. Chambers byl skotským kazatelem a učitelem, zemřel v roce 1917 a myšlenky, které po sobě zanechal, vydala až po několika letech jeho manželka. Ačkoli sbírka úvah určená pro každodenní čtení není vždy snadná k pochopení, právem patří do zlatého fondu evangelikálního dědictví. Autor vybízí k radikálnímu odevzdání a podřízení se autoritě Ježíše Krista.

V každodenním čtení, hned z kraje roku, nalezneme tyto věty: „Ptal ses někdy Boha, co chce dělat? Nikdy ti to neřekne. Bůh ti neřekne, co bude dělat – namísto toho ti zjeví sám sebe.“ Samotná úvaha na daný den je pak uvedena citovaným veršem ze Žd 11,8.

Sám jsem se mnohokrát takto Boha ptal, a protože mám podobnou zkušenost jako autor (a vy nepochybně také), Bůh totiž málokdy přímo odkrývá své plány, následná věta na mne působila jako zjevení: „Bůh ti neřekne, co chce dělat, ale zjeví ti sám sebe.“ Jak důležitá může být tato zkušenost pro naše životy v dnešní době!

„David odtud odešel a uchýlil se do jeskyně Adulámu. Když o tom uslyšeli jeho bratři a celý dům jeho otce, sestoupili tam k němu. Také se kolem něho shromáždili všichni utlačovaní, všichni stíhaní věřitelem a všichni, jejichž život byl plný hořkosti. Stal se jejich velitelem. Bylo s ním na čtyři sta mužů.“ (1S 22,1–2)

„Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: ‚Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?‘ On to uslyšel a řekl: ‚Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.‘“ (Mt 9,10–12)

Drazí čtenáři,

v aktuálním čísle Života v Kristu se věnujeme březnové pastorské konferenci. Ta letošní byla tematicky zaměřena na pastorační péči, tedy oblast, kterou je třeba ustavičně rozvíjet a zlepšovat. Naší silnou stránkou je evangelizace, v péči o druhé se musíme zlepšovat. Péče o lidi v církvi je rovněž námětem mé úvahy.

U různých projektů se setkávám s pojmem „cílová skupina“. Tento pojem se používá zejména v marketingu – když se tvoří reklama na nějaké zboží, je třeba vědět, komu je chci prodat. Jinými slovy, jaká bude cílová skupina. Podle toho se zvolí styl reklamy – tedy například jazyk: bude formálnější, nebo lidovější? Použiji mládežnický slang? Od cílové skupiny se odvíjí celé ztvárnění reklamy včetně vysílacího času, jde-li o reklamu určenou pro televizi.

„V něm je náš pokoj, on dvojí spojil vjedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.“ (Ef 2,14–16)

Drazí čtenáři,

v měsíci květnu si připomínáme svátek Letnic. V redakci jsme se rozhodli na něj reagovat tak, že se tematicky zaměříme na cizojazyčné sbory, pracující pod naší církví. Na to, jak spolu tyto dvě otázky – Letnice a cizojazyčné sbory – souvisejí, se pokusím odpovědět v tomto článku. Nejprve ale trochu teorie:

Židovské (a křesťanské) pojetí času je jiné než pohanské. Pohané vnímali čas jako cyklický, vše se tedy opakuje stále dokola. Bible ale pojímá čas lineárně, to znamená, že věci mají svůj počátek a spějí k nějakému vyvrcholení. Myšlenka linearity je obsažena i ve velkých křesťanských svátcích – Vánocích, Velikonocích a Letnicích. Každý tento svátek posouvá dějiny kupředu, něco nového přináší světu. Dějiny spásy tak stále pokračují ke svému završení. Co konkrétně tedy změnily Letnice? Věřím, že můžeme mluvit minimálně o třech aspektech:

Letnice znamenají krok blíže k Božímu království. Ježíš začínal své poselství slovy „přiblížilo se Boží království“. Boží království je častým tématem prorockých knih Starého zákona a bylo běžné, že si lidé v tehdejší době na toto téma rádi povídali. Zvláště v těžkých dobách téma Božího království (a příchodu Mesiáše) ožívalo. Ježíšův příchod znamenal, že ručičky na hodinách světových dějin poskočily notný kus dopředu. Je třeba si uvědomit, že Velikonoce i Letnice spolu úzce souvisejí. O Velikonocích Ježíš zaplatil za hřích člověka, usmířil lidstvo na kříži svou vlastní smrtí. Letnice pak znamenají důsledky tohoto smíření: Bůh sesílá slíbeného Ducha svatého.

„Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou, v prokazování úcty předcházejte jeden druhého.“ (Ř 12,10)

Drazí čtenáři Života v Kristu,

tématu úcty jsem se dotkl již minulý rok v zářijovém čísle, které se věnovalo pastorálce na téma „Učednictví a předávání štafety“. Úctu jsem tenkrát popsal jako postoj, který je zcela zásadní pro církev, zejména pak, máme-li ve sboru různé skupiny a generace. Ne ve všem si budeme rozumět, ne vždy můžeme spolu souhlasit, ne všechny zájmy sdílíme, ale musíme se k sobě navzájem chovat s respektem a úctou.

Čas ukázal, že toto téma je důležité, a proto mu věnujeme tentokrát nikoli jeden článek, nýbrž celé číslo. Pokud se nám podaří prohloubit vztahy založené na úctě, uděláme velký kus práce a naše sbory budou zdravější. Úcta je tedy důležitým tématem i výzvou k proměně myšlení a postojů.

Podíváme-li se okolo sebe, zjistíme, že úcta není neznámým či opomíjeným pojmem, alespoň teoreticky. Projevy úcty nalezneme v každé kultuře, každé zemi, každé společnosti. (Jisté rčení říká, že „úctu nalezneme mezi zloději, ale nikoli mezi politiky“. Berme to však s nadsázkou, nejsou všichni stejní, i mezi nimi nalezneme jedince poctivé a uctivé.)

„Vaše vychloubání není dobré. Nevíte, že ‚trocha kvasu všechno těsto prokvasí‘? Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.“ (1K 5,6–8)

Drazí čtenáři,na velikonoční svátky, které oslavíme koncem tohoto měsíce, lze nazírat rozličnými způsoby. Kdyby existovalo cestování časem a stalo by se, že člověk žijící ve středověku by se přesunul o Velikonocích do dnešní doby, nestačil by se divit, co z Velikonoc zbylo. Přesto, že alespoň tradičně se hlásíme ke křesťanské kultuře, význam Velikonoc byl posunut natolik, že by jej naši předci stěží poznali.V naší společnosti, která je hrdá na svůj ateismus, do popředí vystupují Velikonoce především jako dny volna. Od roku 2016, kdy byl Velký pátek uzákoněn jako státní svátek, pro většinu občanů představují vítanou možnost prodloužit si víkend a na pár dní vyrazit mimo domov. Ruku na srdce, dnešní křesťané nejsou výjimkou – a proč vlastně? Velikonoční bohoslužby přece nejsou povinné, tak proč si památku na nejdůležitější události dějin spásy nepřipomenout někde v přírodě?

Kolika různými způsoby lze nazírat na největší křesťanský svátek, snadno zjistíme, pokud budeme téma Velikonoc studovat z textů dostupných na internetu. Nalezneme různé „zasvěcené“ články objasňující původ velikonočních symbolů, výklad liturgických pojmů (i nevěřící lidé se alespoň na chvíli zajímají, co je to Velký pátek či Zelený čtvrtek) i rozličných lidových zvyků. Velikonoce jsou zkrátka pojmem nejen pro religionisty, ale především pro etnografy a kulturní antropology.

„A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše.“ (2Tm 2,1)

Drazí čtenáři,

v první řadě Vám všem přeji mnoho Božího požehnání do roku, který je před námi. Jako křesťané chceme hledat svou sílu především u Pána. Doba, v níž se nacházíme, vůbec není snadná. Před čtyřmi lety se ve světě objevil covid, na který jsme si sice postupně zvykli, ale jeho škody na společnosti i na jedincích stále sčítáme. K tomu se přidala válka na Ukrajině a s ní i ekonomický propad, jenž žel ovlivňuje i nás. V minulém roce vypukl nový válečný konflikt, a to v Izraeli. I jeho důsledky se dotýkají každého z nás: sledujeme, jak ve světě roste antisemitismus, zároveň si uvědomujeme, jak je důležité, aby v regionu Blízkého východu byl mír. Vítězství Izraeli nepřátelsky nakloněných sil by velmi negativně ovlivnilo celý svět. Jsem vděčný i za naši politickou reprezentaci, která stojí na straně Izraele.

Potřebujeme duchovní sílu. To je to nejzákladnější poselství citovaného verše. Jako církev i jako jednotlivci potřebujeme hledat sílu u Pána, a to nejen k tomu, abychom ve zdraví vše přežili a zachovali svou víru (to by byl příliš nízký cíl), ale především proto, že Boží moc potřebujeme k naplnění svého poslání zde na zemi. Pojďme se nad otázkami moci a síly trochu zamyslet.

„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (L 2,14)

„Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“ (L 12,51)

Drazí čtenáři,
prosinec je posledním měsícem v roce. Snažíme se dodělávat různé resty, abychom měli, pokud možno, pokojné Vánoce. Vybíráme si poslední zbytky dovolené a všemožně usilujeme, aby závěr roku byl odpočinkový. Slovo „pokoj“ tak nějak patří k Vánocům. Přinejmenším to lidová tradice a s ní i různé koledy tak vnímají. I nevěřící lidé se snaží prožít alespoň trochu pokoje, i když nectí význam vánočních svátků v jeho původním smyslu. A tak se pro většinovou společnost Vánoce staly více rodinným „svátkem pokoje“ než „svátkem narození Spasitele“. Jelikož ne vždy správně chápeme význam slova „pokoj“ ve vztahu k Vánocům, napsal jsem i tuto malou předvánoční úvahu.

Slovo „pokoj“, tak jak je v Bibli užíváno, je nabito teologickým významem. Hebrejské šalom znamená víc než jen stav věcí či duše. Znamená „dokončenost“, „neporušenost“, „blahobyt“, někdy i „materiální prosperitu“. Souvisí se spravedlností a pravdou a odjakživa bylo spojováno s příchodem Mesiáše – to On jednou nastolí dokonalý pokoj, šalom.

Řecké eirene mělo, alespoň v biblické řečtině, podobný význam. V Novém zákoně je tento termín spojován s milostí, životem, spravedlností. Pro člověka je klíčové, aby měl na prvním místě pokoj s Bohem. To jsou alespoň některé důležité poznámky k samotnému termínu „pokoj“.