Popis toho, jak jsme jako sbor reagovali na koronavirovou karanténu, začnu trochu ze široka. Před časem jsem od jednoho amerického pastora dostal knihu skvělého novináře a historika Philipa Jenkinse The Lost History of Christianity: The Thousand-Year Golden Age of the Church in the Middle East, Africa, and Asia – and How It Died (v překladu: Ztracené dějiny křesťanství: Tisíc let zlatého věku církve na Středním východě, v Africe a Asii – a jak zemřela). Je to výborná kniha, ve které jsem se mj. poprvé seznámil s na Západě přehlíženým hnutím nestoriánské církve východu a jejím fenomenálním misijním působením v prvním tisíciletí církve. Je tam mnoho věcí, kvůli kterým kniha stojí za přečtení, ale já bych zde zmínil jednu, která mě obzvlášť oslovila. Autor se zamýšlí nad příčinami, proč se někde církev pod tlakem pronásledování zhroutila téměř v jedné generaci, a jinde odolala celá staletí, často až dodnes. Například v severní Africe. Tam, kde bylo hlavní těžiště života církve v propracované latinské bohoslužbě, teologické debaty vedli významní teologové – samozřejmě také latinsky, běžní lidé do ní pochopitelně neměli možnost vstoupit, ani jí rozumět. Vše se točilo kolem velkých okázalých shromáždění v nádherných chrámech. Pak přišli muslimští džihádisté, dali danému městu ultimátum k přijetí islámu, po odmítnutí většinou biskupa popravili, mnichy vyhnali a dezorientovaní věřící, kteří rázem ztratili to, na čem stál jejich duchovní život, se pod tlakem strachu poddali (často jen naoko) islámskému diktátu, avšak druhá generace už většinou byla muslimská nejen naoko. Samozřejmě to pro stručnost silně zjednodušuji. Tam, kde byl život církve pěstován hlouběji, až na úroveň rodiny, kde měli Bibli přeloženou do svého rodného jazyka, tam se církev při ztrátě velkých shromáždění pouze stáhla do rodin a přežila z generace na generaci. Příkladem v severní Africe může být Egypt. Uvědomil jsem si tehdy, že to je stejný princip, který pomohl přežít Židům v rozptýlení a dobách pronásledování – a nejinak tomu bylo i v dobách rekatolizace a pronásledování tajných evangelíků u nás. Historie našeho sboru i hnutí v době komunistického pronásledování jen potvrzuje stejný princip.

Registrace na konferenci pro pastory "Když církev zasáhne svět", která se uskuteční 14. - 16. září, spuštěna! Více v sekci Události / Připravujeme.

Drazí bratři a sestry,

zdá se, že koronovirová krize je pomalu na ústupu, a i přes obavy odborníků z možné druhé vlny se jeví, že nálada veřejnosti je optimistická. Život se postupně dostává do normálu, i církve se začaly opět setkávat.

Tedy ne, že by se naše sbory po dobu krize vůbec nesetkávaly – právě naopak. Omezení shromažďování osob s sebou přineslo hledání nových možností, jak pořádat bohoslužby. Podstatná část života církve se přenesla do virtuálního prostoru: bohoslužby, skupinky, dokonce i modlitební setkání se odehrávala na různých internetových platformách. Mládež ožila, neboť užívání různých internetových dovedností je jejich doména, a tak zde nalezla uplatnění, nelenili ale ani starší. Kdo mohl, stal se na pár měsíců internetovým křesťanem.  

Nejednoho z nás při tom všem napadla myšlenka: Potřebujeme vůbec ještě církev? Kázání včetně chval jsou na internetu, setkávat se s přáteli mohu na různých sociálních sítích, nejsem omezen časem stráveným cestováním, a dokonce si mohu vybrat, jakou církev navštívím. Třeba dvě nebo tři za den. Stačí kliknout na správný odkaz. K čemu ještě nedělní shromáždění? Není to přežitek?

Odkazy na online Duchovní soustředění AC 2020:

Vyšlo nové číslo Magazínu praktické letniční teologie s názvem Život vedoucího a jeho vztahy. Časopis naleznete na https://mplt.apostolskacirkev.cz/.

Do sekce Zdroje / Ke stažení / Materiály AC jsme přidali Výroční a finanční zprávu AC 2019.

Drazí čtenáři,

červnové číslo časopisu přináší závažné téma – zabývá se dětmi, které vyrůstaly v křesťanské rodině a pak odešly od Boha. Většina uvedených svědectví skončila, díky Bohu, dobře. Dítě se po různých životních peripetiích navrátilo zpět ke svému Pánu a Spasiteli, tentokrát bohatší o řadu životních lekcí, a hlavně o osobní zkušenost víry. Mějme však na paměti, že v životě tomu tak vždy není. Mnoho rodin má děti žijící mimo církev. Mnoho rodičů zápasí na modlitbách za své dítě. Věřím, že právě jim toto číslo přinese povzbuzení.

Na problematiku „dětí ve světě“ lze nahlížet z různých perspektiv. V první řadě jde o rodiče, kteří si kladou otázky typu „Co jsme dělali špatně?“ „Jak své dítě můžeme získat zpět?“ Jiným pohledem je role sboru v duchovním životě dítěte. Jsem přesvědčen, že je naprosto klíčová – v některých etapách vývoje dítěte možná důležitější než vliv rodiny. Jelikož sbor jsme přece my všichni, stává se téma ztracených dětí naléhavým pro každého z nás. Třetí perspektivou je Boží pohled na tuto situaci. Bude užitečné, když se podíváme trochu do Bible a zkusíme zjistit, jaký názor na věc má Stvořitel. Jeho pohled koneckonců ovlivňuje i náš přístup a naše jednání, a tak tento exkurz bude užitečný.

Milí bratři a sestry, čtenáři a příznivci ŽvK, dáváme vám k dispozici i červnové číslo časopisu Život v Kristu! Ke stažení ZDE.

Milí bratři a sestry, čtenáři a příznivci ŽvK, dáváme vám k dispozici i květnové číslo časopisu Život v Kristu! Ke stažení ZDE.

„Zatímco byl Apollos v Korintu, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: ‚Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?‘ Odpověděli mu: ‚Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.‘“ (Sk 19,1–2)

Drazí čtenáři,

jsou to již dva měsíce, co je kvůli karanténním opatřením výrazně omezen pohyb osob a s tím související zákaz shromažďování. V době, kdy píšu tento článek, není ještě zcela jasné, jak na tom bude církev ohledně scházení v následujících týdnech, ale zatím to vypadá, že omezení ještě nějakou dobu potrvají.

Je to naprosto výjimečná situace: křesťané minulý měsíc slavili po celém světě Velikonoce bez možné účasti ve shromáždění. V lepším případě se oslavy odehrály po internetu. Tento měsíc nás čeká oslava Letnic, a jak se zdá, opět budeme odkázáni na různá komunikační média. Život v církvi se výrazně zpomalil. Je to v pořádku?

Než na tuto otázku odpovíme, přesuňme se na chvíli do nejvýznamnějšího města římské provincie Asie, do starověkého Efezu. Když Pavel toto město navštívil, nalezl zde skupinu učedníků, ke kterým se hned připojil. Je pravděpodobné, že tito učedníci uvěřili skrze působení Apolla, což v danou chvíli byl jakýsi křesťan „na půli cesty“. Podle Sk 18,24–25 byl nadšeným a neohroženým řečníkem, který učil „přesně o Ježíši“, avšak „znal jenom křest Janův“. Co to přesně znamenalo v praxi, nevíme. Mohl učit o přicházejícím Božím království tak, jak to slyšel přímo od Ježíše, mohl šířit Ježíšovy morální a etické hodnoty. Mohl dokonce vědět o jeho smrti a vzkříšení. Co však dozajista nevěděl, bylo seslání Ducha svatého o Letnicích.

Když se Pavel k této podivuhodné skupině připojil, nějakou chvíli je sledoval a pak vzápětí položil otázku: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Jak příběh dále ukazuje, učedníci o Duchu svatém neslyšeli (jistě s ním byli obeznámeni, protože znali Starý zákon, ale nevěděli nic o jeho seslání). Pavel se za ně pomodlil, oni byli pokřtěni Duchem svatým, mluvili v jazycích a prorokovali. Má otázka zní: „Podle čeho Pavel poznal, že nejsou pokřtěni Duchem?“ Nějaké indicie musel mít, něco mu na těch učednících nesedělo, že se takto ptal.