Téma letošního Duchovního soustředění znělo „Dobrý služebník“. V kázání o Boží milosti jsme si ukázali, že Boží milost přináší spásu všem lidem a vychovává nás. Každý dobrý služebník bude člověkem milosti – stejná milost, jaká nás zachránila, jaká nás proměňuje do obrazu Ježíše Krista, nás také vede k aktivní službě Bohu.

„Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (L 15,7)

„Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ (L 15,10)

Drazí čtenáři,

o tom, co dělají andělé v nebi, mnoho nevíme. O to cennější je každá zmínka, kterou v Bibli nalezneme (jiné zdroje, než je Bible, nepovažuji za důvěryhodné). V těchto několika verších se dočteme, že se andělé radují, konkrétně z toho, když někdo, kdo byl vzdálen od Boha, se k němu navrací. Mohli bychom také říci, že nás sledují. Dokonce pečlivě sledují, s vrcholným zájmem o to, jaký je náš postoj k Bohu.

Za důležitý postřeh považuji důvod jejich radosti: je to pokání. Nepochybuji o tom, že se radují i z jiných věcí, třeba když se nám něco výjimečně dobrého povede. Je to podobné, jako když sledujeme v televizi fotbal nebo hokej: celá hra je vrcholně zajímavá, ale v jásot propukáme až v okamžiku, kdy se podaří umístit míč (puk) do brány protihráče.

Když jsem nedávno přemýšlel nad těmito verši, napadlo mne, kolik radosti dnešní církev poskytuje našim divákům v nebi. Souvisí to s chápáním slova „hříšník.“ V evangeliích je obraz hříšníka jasný. Je černobílý, přesvědčivý. Jsou to lidé jako třeba Zacheus – úředník pracující pro římskou vládu a žijící z daní spoluobčanů. K Ježíši přicházeli mnozí celníci a prostitutky. Apoštol Jan popisuje setkání Ježíše se samařskou ženou, která střídala muže jako na běžícím pásu.

Nedávno mne pobavila jedna kreslená anekdota. Šlo o výjev z jakési tiskové konference, kde za stolem sedí čtyři postavy a novinář klade jednoduchou otázku: „Jaký je váš názor na nedostatek potravin ve zbytku světa?“ Zástupce Afričanů, stylizovaný černoch, jemuž jsou vidět všechna žebra, odpovídá: „Co jsou to potraviny?“ Fešácký Evropan s arogantním výrazem ve tváři rovněž reaguje otázkou: „Co je to nedostatek?“ Američan, tradičně ve smokingu a s kloboukem v barvách americké vlajky, se táže: „Co je zbytek světa?“ Korunu tomu ovšem nasadí Arab svým dotazem: „Co je to názor?“

Tento vtip však kromě své komičnosti obsahuje závažnější poselství: žijeme v globalizovaném světě, kde je nutné, aby lidé různých názorů občas zasedli ke společnému stolu. To ale neznamená, že si vždy budou rozumět – naopak, rozdíly jsou někdy tak značné, že se neshodnou ani v základní terminologii. Jednoduše řečeno, někdy nejsme ani schopni rozumět tomu, nač se druhý ptá, natož mu dát správnou odpověď.

V květnu jsme pořádali pastorální konferenci s názvem „Pastor v 21. století“. Hostem a hlavním řečníkem byl Randal Ross, pastor asi osmitisícového sboru Calvary Church v Chicagu. Byť název konference dává tušit, že šlo o výlučně pastorskou záležitost, současně navozuje další otázky: „Je-li něco jako pastor ve 21. století, pak by měly být i sbory 21. století. A jsou-li takové sbory, právem bychom měli mluvit o křesťanovi a křesťanství obecně v 21. století.“ Jsou takové otázky oprávněné, nebo je jednoduše smeteme ze stolu slovy „Bible je nadčasová a platí stejně jako v prvním, tak i v jednadvacátém století? Tak jako se nemění Boží slovo, nebude se měnit ani víra a morálka navzdory tomu, co se děje okolo nás.“

Milí čtenáři,

dnešní úvodní slovo jsem nazval poněkud neobvykle. Bát se však nemusíme – lva na cestě v naší zemi stěží potkáme – ledaže by utekl z cirkusu. Jsou však oblasti, kde je toto nebezpečí zcela reálné. V jedné knize jsem se dočetl, že v Keni – africké zemi, v níž je velice populární maraton (keňští běžci pravidelně obsazují přední příčky na závodech po celém světě) – se můžeme se lvy celkem reálně setkat. Když se běží národní závod v maratonu, což je v této zemi prestižní událost, trasu hlídají helikoptéry a rozhánějí hladové lvy, kteří ve vysílených závodnících tuší snadnou kořist.

Lvi dříve žili i na území Izraele. Představovali nebezpečí především pro hospodářská zvířata, ale v ojedinělých případech dokázali napadnout i člověka. V knize Přísloví se dočteme, že lev byl uznáván jako nejsilnější zvíře, doslova „bohatýr mezi zvířaty.“ Toto postavení mu získalo význam i symbolický: jistě se vám vybaví „Lev z Judy“ (Zj 5,5) jako obraz Pána Ježíše. Jeho síla a jedinečné postavení symbolizuje moc Božího Syna. Na druhou stranu symbolika může být i opačná: apoštol Petr píše o ďáblu jako o „lvu řvoucím, který obchází a hledá, koho by pohltil“ (1 Pt 5,8). Lev tedy není ani dobrý, ani špatný. Je prostě zvířetem a symbolizuje jednou Ježíše, podruhé ďábla.

Myslím, že jako symbol je lev důležitou postavou. Dovolte, abych vám nyní představil určitý biblický obraz, v němž právě lev hraje hlavní roli. Naučíme se zde jednomu důležitému principu, a jak jsem uvedl v názvu, budeme hledat lvy číhající na cestách.

Drazí čtenáři,

dnešní zamyšlení, které bych s vámi chtěl sdílet, se týká vztahu křesťana a sportu, v obecnější rovině pak vztahu křesťana k jeho tělu.

Uvěřil jsem v prostředí, kde se pro hodnocení veškerých pohybových aktivit s oblibou používal Pavlův výrok „…tělesné cvičení malého jest užitku, ale pobožnost ke všemu jest užitečná, a má i nynějšího i budoucího života zaslíbení.“ (1Tm 4,8 kral.) Poté, co jsem se obrátil, zanechal jsem aktivního působení v oddíle řecko-římského zápasu. Krátce na to jsem přestal i běhat (nepraktikoval jsem běh na závodní úrovni, ale běhával jsem pravidelně a přinášelo mi to radost). Svých rozhodnutí nelituji – byla výrazem mého tehdejšího chápání víry a projevem oddanosti a zasvěcení Bohu. Mnozí, kteří se v té době stávali křesťany, činili tak v postoji radikální změny života se vším všudy. Přesto otázku sportu vidím dnes poněkud jinak.

Svět zná osobnosti, jejichž svědectví dokazuje, že mezi sportem a upřímnou vyznávající vírou nemusí být žádných překážek. Jedním z těchto hrdinů je i Eric Liddel.

Eric se narodil roku 1902 v Číně v rodině skotských misionářů, od svých pěti let však navštěvoval školy v Británii. Během studií na Edinburghské univerzitě exceloval v běhu na 400 metrů – krátce po startu upadl a chtěl závod skončit. Na pokyn rozhodčího se vrátil na trať, v běhu pokračoval a přesto, že poslední běžci měli náskok 18 metrů, dohonil je, a nakonec doběhl jako první. Následující rok měl reprezentovat svou vlast na olympiádě v Paříži (1924). Byl nominován na trať 100 a 200 metrů, což byly jeho nejsilnější disciplíny.

Dnes budu mluvit o zodpovědnosti každého muže. Nemyslím si, že zodpovědnost by bylo to nejoblíbenější téma, o němž bychom rádi slyšeli a diskutovali.

Zodpovědnost je totiž postoj, který vrací míč na naši stranu hřiště. Pokud jsme vyrostli v charismaticko-letničním prostředí, věříme v moc modliteb (správné), ale někdy se modlíme za věci, které bychom měli vzít do svých rukou (nesprávné). Správné vnímání zodpovědnosti tedy vymezuje hranice mezi tím, co činí Bůh a co máme činit my.

„Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“ (Ga 6,7–8)

Drazí čtenáři,

v měsíci květnu si církev připomíná svátek Letnic (tento rok to bude 20. 5.). Protože naše církev od tohoto svátku odvozuje svůj název i věroučný důraz (říkáme si letniční a klademe důraz na novozákonní význam Letnic), zamysleme se nad významem a odkazem této starobylé izraelské slavnosti.

„Letnice“ v hebrejštině doslova znamenají „50 dní“, stejně je tomu i v latině a řečtině. Padesát dní znamená období mezi velikonoční obětí a slavností sklizně. Svátek rovněž souvisí s přijetím Zákona na Sinaji během putování Izraele do zaslíbené země. Šlo o jeden ze tří nejdůležitějších svátků, během nichž se každý Izraelita měl ukázat před Boží tváří (Dt 16,16). To je rovněž důvod, proč o Letnicích, když byl vylit Duch svatý, bylo v Jeruzalémě tolik lidí (Sk 2,5). Bůh to naplánoval vskutku moudře!

Styl práce se v posledních dvaceti letech v řadě profesí proměnil. Nástup osobních počítačů, a zejména internetu, se dotkl nejen pracovníků v administrativě, ale zasáhl školství, obchod – počítače mají skladníci, číšníci, technici i knihovníci. Na počítači vykonávají mnoho činností i pastoři. Ve spojení s internetem se počítač stává nezbytným pracovním nástrojem, zdrojem informací, prostředkem komunikace, fotoalbem i způsobem zábavy a relaxace.

„Židé ho obklopili a řekli mu: ‚Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. … Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi!‘“ (J 10,24–25.37)

Milí čtenáři,

musím se vám hned v úvodu k něčemu přiznat: Nemám talent na cizí jazyky. Byly předměty, které mi ve škole šly dobře, ale výuka cizích jazyků mezi ně rozhodně nepatřila. Mé zaměření vždy bylo spíše technického rázu.

Když jsem začal po svém obrácení číst Bibli, zjistil jsem, že se zmiňuje o různých jazycích, které můžeme slyšet a jimiž můžeme případně i mluvit. Patrně vás v tuto chvíli asi napadne dar jazyků, který dostávají ti, kteří jsou pokřtěni v Duchu svatém. Apoštol Pavel píše, že můžeme mluvit jazyky lidskými i andělskými. Modlím se v jazycích již třicet šest let a jsem za tento dar vděčný. O zcela jiné řeči píše David v Žalmu 19, když líčí Boží slávu zjevenou v pohledu na oblohu: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan.“ (Ž 19,2–5) Zde je zcela patrné, že se jedná o úplně jiný druh řeči, než jsme zvyklí slýchat. Vůbec nejde o lidskou řeč – a přeci tato slova vypravují o Boží slávě způsobem, jemuž lze za určitých okolností rozumět.

Milí přátelé,

před nějakou dobou jsem četl jakousi úvahu o kříži, jejíž podstatou bylo tvrzení, že kříž ani tolik nevypovídá o naší hříšnosti, jako spíše o tom, jakou cenu má lidský jedinec pro Boha. Kříž v tomto pojetí tedy ukazuje cenu, za kterou nás Bůh vykoupil, a odráží tak naši hodnotu. Jelikož jsem byl vychován ve vnímání kříže jako obrazu a důsledku lidského hříchu, nedalo mi toto tvrzení spát. Nyní, v souvislosti s blížícími se Velikonocemi, jsem se rozhodl napsat pár řádků na toto téma.

Nejhorší hereze nevznikají otevřeným popřením pravd křesťanství. Na to křesťan znalý Písma jen tak neskočí. Mistrovské hereze nepatrně zamění klíčové důrazy způsobem, že v první chvíli to ještě není zřetelné. Emeritní biskup bratr Rudek Bubik to přirovnával ke kolejnicím a výhybce. Pokud vlaková souprava na výhybce přejede na druhou kolej, její směr se hned nezmění. Jelikož těžký vlak není schopen udělat prudkou zatáčku, vedou obě kolejnice ještě stovky metrů vedle sebe. Cestující pak má dojem, že jede stále stejným směrem, a přitom je už na zcela jiné koleji. Podobně pronikavý pohled měl apoštol Pavel, když vystupoval proti obřízce u křesťanů. „Vždyť je to jenom obřízka!“ říkali jedni. „Ne, popíráte podstatu evangelia!“ tvrdil apoštol. Jak je to tedy s naším tvrzením o kříži?

Apoštol Pavel, největší teolog Nového zákona, považoval kříž za stěžejní bod křesťanovy víry. Když psal dopis do korintského sboru, měl odvahu redukovat celé křesťanské poselství na zvěst o kříži. Současně uznal, že ne všichni tomu rozumí. Lidé reagují různě – podle kulturního a náboženského pozadí. Někteří se urazí, jiní se budou vysmívat. Vždy ale budou tací, kteří porozumí a obrátí se.