Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
Martin Moldan

Martin Moldan

ženatý (šťastně), manželka Olga, tři děti. Podstatnou část života prožil ve Varnsdorfu, kde působil 15 let jako pastor sboru Apoštolské církve. V současnosti je v úřadu biskupa AC. Jeho silným přesvědčením je, že nejlepší evangelizační metodou 21. století je znovuzrozený a duchovně obnovený člověk. Mezi jeho záliby patří četba, příroda, fotografování, horské kolo.

Modlitba jako útěk před zodpovědností

Napsal(a) sobota, 23. červen 2018 03.00

Milí bratři a sestry, drazí čtenáři,

své slovo jsem dnes nazval dosti provokativně, proto hned v úvodu chci jasně říci, že nemám nic proti modlitbě. S modlitbou to není možné „přehánět", neboť jedinou normou je Pavlovo doporučení v 1Te 5,17 „neustále se modlete". Nebudu tedy psát o tom, jestli se má křesťan modlit hodně, nebo málo, ale o tom, jak se má modlit.

Občas rád naslouchám modlitbám druhých lidí (dělal to i Pán Ježíš). Někdy ovšem slyším modlitby, které mne „nadzvednou ze židle". Je tomu tehdy, když se modlíme za věci, které bychom měli dělat sami. Namísto abychom projevili konkrétní aktivitu, říkáme „Pane, udělej to".

Takovéto modlitby můžeme podle jejich zaměření rozdělit do několika kategorií: Jde jednak o otázky duchovního růstu. Modlitba typu „Pane, zbav mne toho hříchu" může sice znít, ale ruku v ruce s ní musí jít jasné odhodlání s hříchem skoncovat. Nechci zjednodušovat duchovní zápas s hříchem, vím, že je to obtížné. Je to boj někdy „až do krve" (Žd 12,4). Zrovna tak vím, že je to Bůh, „který dává chtění i činění" (Fp 2,13) – na to se ale nelze vymlouvat, musíme o to upřímně usilovat. Existuje tedy modlitba, kdy ústy vyznáváme, že se chceme změnit, ale ve skutečnosti pro to nejsme ochotni nic udělat. Klameme sami sebe. Utíkáme před zodpovědností, kterou takto svalujeme na Boha.

Ovládání vášní

Napsal(a) sobota, 23. červen 2018 03.00

Drazí bratři a sestry,

jako lidé máme zvyk složité věci zjednodušovat a vyjadřovat snadno zapamatovatelnými zkratkami. Již od školních lavic si pamatujeme Caesarovo „Veni, vidi, vici." (Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem). Těmito slovy císař stručně informoval římský senát o výsledku bitvy u Zely v roce 47 př. n. l. O významu zkratek dnes nikdo nepochybuje, jejich důležitost je zvláště patrná v mediálním světě, například u reklamních sdělení či různých prohlášeních politických vůdců.

I v Bibli se setkáváme s různými snahami vyjádřit složité věci zkrácenou formulací. Prorok Micheáš shrnul Starý zákon do následujících slov: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem." (Mi 6,8) Podobně shrnuje i apoštol Pavel myšlenkové důrazy Nového zákona, když píše o víře, lásce a naději (1K 13,13).

I já se dnes pokusím o jistou zkratku. Již léta přemýšlím nad tím, co je základem života křesťana. Jsem si vědom toho, že zkratky mají i svá úskalí – přes jejich trefnost a výstižnost nepopisují úplnou realitu, pouze podtrhují některé významné charakterové rysy. Jsem přesvědčen, že jedním z tajemství křesťanova života je ovládání vášní. Že nejde jen tak o nějakou okrajovou záležitost, ale o stěžejní učení Písma, o tom mne přesvědčila i malá studie, kterou jsem před lety na toto téma udělal.

Sen o probuzení

Napsal(a) sobota, 23. červen 2018 03.00

„Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa." (Jakubův 1,27)

Drazí bratři a sestry,

ve svém životě jsem neslyšel mnoho kázání na výše uvedený verš. Popravdě řečeno, pamatuji si na jediné (vlastně šlo o pasáž v jakési křesťanské knize). Autor tvrdil, že jde o starozákonní učení. Výraz „zbožnost" překládá Kralická bible jako „náboženství" – a to už pro nás neplatí. Jinými slovy, tvrdil, že veškerá sociální angažovanost, služba milosrdenství a naplňování potřeb lidí v nouzi má s novozákonním evangeliem pramálo společného. Ne, že by to bylo špatné či zbytečné, ale s naší vírou to přímo nesouvisí.

Nesouhlasím s tím. Nejen proto, že jde o naprosto mylný výklad tohoto textu, tento názor je rovněž v rozporu s Ježíšovým učením i celkovým pojetím Nového zákona. Odporuje dokonce Boží povaze. Bůh sám sebe nazývá „ochráncem vdov a sirotků" (Ž 68,6). Vždy stál na straně potřebných a slabých. Totéž očekává i od svých ctitelů. Podstatou křesťanského života tedy není rozumový souhlas s nějakým myšlenkovým systémem, ale konkrétní skutky. Ať je to již pomoc vdovám a sirotkům, boj proti otroctví, obchodu s „bílým masem" či boj za práva žen. Kristova církev stála v historii vždy na straně těch, kteří neměli ve světě zastání.

Kdo je vůdcem?

Napsal(a) sobota, 23. červen 2018 03.00

V současné církvi se dnes často hovoří o potřebě rozvoje vůdcovství. Zatímco jedni mají přečtenou veškerou literaturu na toto téma a řešení většiny problémů v církvi vnímají z perspektivy vůdcovství, jiní se obávají kontaminace „čistého biblického křesťanství" vnášením manažerských technik. V tomto článku se pokusím prezentovat svůj pohled na podstatu a potřebu vůdcovství v současné církvi. Na mysli mám samozřejmě v první řadě AC.

Vůdcovství pro každého

Napsal(a) sobota, 23. červen 2018 03.00

„Tu vzala prorokyně Mirjam, sestra Áronova, do ruky bubínek a všechny ženy vyšly za ní s bubínky v tanečním reji." (Exodus 15,20)

Drazí čtenáři,

vyrůstal jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a jeden z mých nejsilnějších dojmů, jež se k tomuto období váže, se týká vztahu veřejnosti k autoritám. Toto období bylo charakteristické vysokou mírou skepse vůči vedoucím na všech úrovních a ve všech odvětvích života společnosti. Vysvětluji si to tak, že příčinou byly události tzv. Pražského jara a následující komunistické čistky. Vedoucí pozici nemohl zastávat nikdo, kdo nebyl hoden důvěry stranických orgánů. Často se preferovala oddanost straně oproti odborným kompetencím. O vedoucích se zřídkakdy mluvilo pozitivně – zažil jsem to jako mladý dospívající člověk ve škole i později na pracovišti. (Něco z této skepse vůči autoritám jsem později pozoroval i mezi křesťany).

Autorita je přitom princip daný samotným Bohem. Aby společnost fungovala, musí se opírat o systém autorit. Tuto skutečnost uznávala i první církev, viz například Římanům 13,1–7, kde Pavel píše o vztahu k vládnoucí moci. Autority dal Bůh i do církve, i když fungují na poněkud odlišném principu než světské. Troufám si říci, že společnost, která autority nerespektuje, je nemocná, a církev, která nemá kladný vztah k autoritám, těžko bude růst.

Slovo k Velikonocům

Napsal(a) sobota, 23. červen 2018 03.00

Drazí čtenáři,

Velikonoce, které tento měsíc slavíme, jsou skutečně zvláštním svátkem. Ve svých kořenech mají hned tři různé události: Za prvé jde o pohanské svátky spojené s příchodem jara. Za druhé Velikonoce navazují na historickou událost vyjití Izraele z egyptského otroctví. Během noci, kdy byl v každé rodině pečen beránek, byl lid vysvobozen. Třetím, pro nás nejznámějším důvodem slavení Velikonoc je památka ukřižování a vzkříšení Pána Ježíše Krista.

Je zajímavé sledovat, jak je vnímán význam Velikonoc v dnešní společnosti. Ačkoliv mnoho lidí si je vědomo křesťanských kořenů tohoto svátku (podle jednoho výzkumu si to uvědomuje 33% dotázaných), ve skutečnosti Velikonoce znamenají dnes jediné: pár dní volna a dodržování tradic, které s křesťanstvím mají pramálo společného.

Zpět k podstatě křesťanství

Napsal(a) sobota, 23. červen 2018 03.00

„Mnozí lidé mají křesťanství v mysli, někteří v srdci, avšak málokteří v rukách a nohách.“ (E. Sósa)

Drazí bratři a sestry,

netradičně jsem si dovolil začít toto úvodní zamyšlení nikoli biblickým veršem, ale citátem jistého argentinského misionáře. Eduardo Sósa je jedním z lidí, kteří hluboce ovlivnili můj život a já jsem za to vděčný jemu i Pánu. Obsah tohoto citátu jsem slyšel v různých obměnách snad tisíckrát během jeho návštěv v našem sboru. Slyšel jsem je tak často a s takovou intenzitou, že mi došlo, jak pravdivá jsou i v mém případě. Je jistě ušlechtilé o křesťanství přemýšlet, Bůh však očekává, že budeme i konat.  Dovolím si ještě jeden citát na adresu církve a křesťanů:

„Křesťanství začalo v Palestině jako společenství, přišlo do Řecka, kde se stalo filozofií, přišlo do Itálie, kde se stalo institucí, přišlo do Evropy, kde se stalo kulturou, a když přišlo do Ameriky, stalo se podnikem.“ (Sam Pascoe)

Pár slov o Boží lásce

Napsal(a) sobota, 23. červen 2018 03.00

Matouš 22:35-38 ... a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?" On mu řekl: "'Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání.

Drazí čtenáři, předmětem mého únorového zamyšlení je Boží láska. Jak zdůrazňuje výše citovaný text, jde o největší přikázání Písma. Když hovoříme o Boží lásce, většinou máme na mysli lásku, kterou Bůh projevuje k lidem. Na tom není nic špatného, kdybychom si nebyli jisti tím, jak Bůh miluje člověka, těžko by se nám žilo. Hlavním poselstvím evangelia je láska projevená v Ježíšově oběti na kříži. Ve svém zamyšlení však budu klást důraz na původní význam – milovat Boha je přikázáním, které bylo dáno lidem. Ve své podstatě představuje podmínku v praxi těžko splnitelnou, avšak stále aktuální a platnou pro každého.

Hledět na Ježíše

Napsal(a) sobota, 23. červen 2018 03.00

Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného, než Ježíše samotného. Marek 9,8

Drazí čtenáři, dovolte, abych Vám na prahu nového roku popřál hojnost Božího požehnání a milosti. Jako křesťané jsme mohli poznat, že skutečné životní štěstí nespočívá v pouhých materiálních hodnotách, ale ve věcech, které nás svým významem přesahují. Pocit štěstí můžeme zažít ve službě druhým lidem, když si nás Bůh používá. Přeji Vám, abyste se nechali v tomto roce Bohem mocně použít, abyste zakoušeli, jak jeho milost a moc proudí skrze Vaše životy směrem k potřebným.

Stařec a nemluvně

Napsal(a) sobota, 23. červen 2018 03.00

V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: "Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael." Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: "Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat. Lukáš 2:25-34