„A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,2)

Drazí čtenáři,

v první řadě přijměte Boží požehnání do svých životů po celý rok 2019.

Jak vyjadřuje úvodní verš, myšlenkou, jíž bych se chtěl zabývat, je duchovní obnova.

Jednou z nejúžasnějších vlastností lidského organismu je jeho schopnost obnovy. Je známo, že většina buněk lidského těla se v pravidelných cyklech obnovuje: například kožní buňky se obnovují každé 2–3 týdny, některým buňkám v trávicím systému stačí k obnově pouhé čtyři dny. Kosterní svalová tkáň se prý kompletně obnoví zhruba za 15–16 let. Nebýt této úžasné schopnosti, byli bychom na prahu dospělosti samá jizva, šrám a modřina, protože naše zranění by se vůbec neuzdravovala. Nejspíše bychom se ale dospělosti vůbec nedožili.

Samotné slovo „obnova“ má širokou platnost: obnovovat se musí nejenom náš organismus, ale vědí o tom své i zemědělci. Plodiny pěstované na poli se musí střídat, aby se půda nevyčerpala a mohla se stále obnovovat. Po každé zimě se opravuje (obnovuje) silniční síť, neboť voda ve spojení s mrazem narušuje povrch silnic.

Drazí čtenáři,

každý uživatel facebooku čelí záplavě krátkých videí různých kvalit: zvířátka, kuriózní autonehody, někdo si udělal legraci na cizí účet či někdo další zase předvádí své pozoruhodné dovednosti. Však to známe. Obsah většiny těchto videí zapomeneme obvykle krátce po jejich zhlédnutí (pokud je vůbec dokážeme zhlédnout až do konce). Jedno takové video se mi vybavilo až řadu měsíců poté, co jsem jej viděl:

Jakási mladá slečna sedí na zahrádce kavárny sama u stolku. Tvůrci nenechávají diváka na pochybách – slečna by se ráda s někým seznámila. Však také během chvíle přichází muž v odrbaných šatech s kulichem na hlavě (sympatický, ale přeci jen poněkud zanedbaný) a ptá se, zda je zde místo k sezení. Slečna jej s pohrdáním odmítne (takhle si budoucí partii rozhodně nepředstavuje). Za chvíli opodál zastaví drahé auto a z něj vystoupí muž v černých brýlích, v obleku s kravatou. Samozřejmě zamíří ke stolku, odkud jej slečna dychtivě sleduje, a přisedá. Nepamatuji si již detaily, ale pointou videa bylo toto: z fešáka se vyklube řidič čekající na svého bohatého šéfa, jímž ovšem není nikdo jiný, než muž č. 1 v odrbaných šatech. Krátký příběh končí záběrem na vyděšený a zklamaný obličej slečny, která se vlastní hloupostí nechala připravit o skvělou známost.

Milí čtenáři,

mám rád příběh Tomáše A. Edisona, geniálního vynálezce a úspěšného podnikatele. Jeho jméno je spojováno zejména se žárovkou (kterou však nevynalezl, pouze ji zdokonalil). Na kontě toho měl mnohem více, jako první například dokázal nahrát a archivovat lidský hlas.

Málo známý je příběh jeho dětství. Narodil se totiž nemocný, takže lékaři pochybovali o tom, zda vůbec přežije. Od dětství měl také vadu sluchu, která se časem natolik zhoršila, že byl prakticky hluchý. Jednoho dne přinesl matce ze školy dopis. Ta ho otevřela a se slzami v očích četla: „Váš syn je geniální. Naše škola je příliš malá a nemáme tu učitele, kteří by byli schopni ho něčemu naučit. Prosím, vzdělávejte ho doma.“ O 23 let později (to již byl známým vynálezcem) si prohlížel rodinný archiv a nalezl v něm i tento dopis: „Váš syn je duševně zaostalý. Nedokážeme ho ve škole, kde jsou i jiné děti, ničemu naučit. Doporučuji vám proto věnovat se synovu vzdělání doma.“

Edison po přečtení několik hodin plakal. Uvědomil si, že to bylo hrdinství jeho matky, co mu umožnilo neobyčejný rozvoj a životní úspěch. Odmítla v něm vidět to, co vnímali profesionální pedagogové, a rozhodla se rozvíjet to, co v něm viděla ona sama. Tak umožnila, aby povstal jeden z největších technických géniů z přelomu 19. a 20. století.

Téma letošního Duchovního soustředění znělo „Dobrý služebník“. V kázání o Boží milosti jsme si ukázali, že Boží milost přináší spásu všem lidem a vychovává nás. Každý dobrý služebník bude člověkem milosti – stejná milost, jaká nás zachránila, jaká nás proměňuje do obrazu Ježíše Krista, nás také vede k aktivní službě Bohu.

„Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (L 15,7)

„Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ (L 15,10)

Drazí čtenáři,

o tom, co dělají andělé v nebi, mnoho nevíme. O to cennější je každá zmínka, kterou v Bibli nalezneme (jiné zdroje, než je Bible, nepovažuji za důvěryhodné). V těchto několika verších se dočteme, že se andělé radují, konkrétně z toho, když někdo, kdo byl vzdálen od Boha, se k němu navrací. Mohli bychom také říci, že nás sledují. Dokonce pečlivě sledují, s vrcholným zájmem o to, jaký je náš postoj k Bohu.

Za důležitý postřeh považuji důvod jejich radosti: je to pokání. Nepochybuji o tom, že se radují i z jiných věcí, třeba když se nám něco výjimečně dobrého povede. Je to podobné, jako když sledujeme v televizi fotbal nebo hokej: celá hra je vrcholně zajímavá, ale v jásot propukáme až v okamžiku, kdy se podaří umístit míč (puk) do brány protihráče.

Když jsem nedávno přemýšlel nad těmito verši, napadlo mne, kolik radosti dnešní církev poskytuje našim divákům v nebi. Souvisí to s chápáním slova „hříšník.“ V evangeliích je obraz hříšníka jasný. Je černobílý, přesvědčivý. Jsou to lidé jako třeba Zacheus – úředník pracující pro římskou vládu a žijící z daní spoluobčanů. K Ježíši přicházeli mnozí celníci a prostitutky. Apoštol Jan popisuje setkání Ježíše se samařskou ženou, která střídala muže jako na běžícím pásu.

Nedávno mne pobavila jedna kreslená anekdota. Šlo o výjev z jakési tiskové konference, kde za stolem sedí čtyři postavy a novinář klade jednoduchou otázku: „Jaký je váš názor na nedostatek potravin ve zbytku světa?“ Zástupce Afričanů, stylizovaný černoch, jemuž jsou vidět všechna žebra, odpovídá: „Co jsou to potraviny?“ Fešácký Evropan s arogantním výrazem ve tváři rovněž reaguje otázkou: „Co je to nedostatek?“ Američan, tradičně ve smokingu a s kloboukem v barvách americké vlajky, se táže: „Co je zbytek světa?“ Korunu tomu ovšem nasadí Arab svým dotazem: „Co je to názor?“

Tento vtip však kromě své komičnosti obsahuje závažnější poselství: žijeme v globalizovaném světě, kde je nutné, aby lidé různých názorů občas zasedli ke společnému stolu. To ale neznamená, že si vždy budou rozumět – naopak, rozdíly jsou někdy tak značné, že se neshodnou ani v základní terminologii. Jednoduše řečeno, někdy nejsme ani schopni rozumět tomu, nač se druhý ptá, natož mu dát správnou odpověď.

V květnu jsme pořádali pastorální konferenci s názvem „Pastor v 21. století“. Hostem a hlavním řečníkem byl Randal Ross, pastor asi osmitisícového sboru Calvary Church v Chicagu. Byť název konference dává tušit, že šlo o výlučně pastorskou záležitost, současně navozuje další otázky: „Je-li něco jako pastor ve 21. století, pak by měly být i sbory 21. století. A jsou-li takové sbory, právem bychom měli mluvit o křesťanovi a křesťanství obecně v 21. století.“ Jsou takové otázky oprávněné, nebo je jednoduše smeteme ze stolu slovy „Bible je nadčasová a platí stejně jako v prvním, tak i v jednadvacátém století? Tak jako se nemění Boží slovo, nebude se měnit ani víra a morálka navzdory tomu, co se děje okolo nás.“

Milí čtenáři,

dnešní úvodní slovo jsem nazval poněkud neobvykle. Bát se však nemusíme – lva na cestě v naší zemi stěží potkáme – ledaže by utekl z cirkusu. Jsou však oblasti, kde je toto nebezpečí zcela reálné. V jedné knize jsem se dočetl, že v Keni – africké zemi, v níž je velice populární maraton (keňští běžci pravidelně obsazují přední příčky na závodech po celém světě) – se můžeme se lvy celkem reálně setkat. Když se běží národní závod v maratonu, což je v této zemi prestižní událost, trasu hlídají helikoptéry a rozhánějí hladové lvy, kteří ve vysílených závodnících tuší snadnou kořist.

Lvi dříve žili i na území Izraele. Představovali nebezpečí především pro hospodářská zvířata, ale v ojedinělých případech dokázali napadnout i člověka. V knize Přísloví se dočteme, že lev byl uznáván jako nejsilnější zvíře, doslova „bohatýr mezi zvířaty.“ Toto postavení mu získalo význam i symbolický: jistě se vám vybaví „Lev z Judy“ (Zj 5,5) jako obraz Pána Ježíše. Jeho síla a jedinečné postavení symbolizuje moc Božího Syna. Na druhou stranu symbolika může být i opačná: apoštol Petr píše o ďáblu jako o „lvu řvoucím, který obchází a hledá, koho by pohltil“ (1 Pt 5,8). Lev tedy není ani dobrý, ani špatný. Je prostě zvířetem a symbolizuje jednou Ježíše, podruhé ďábla.

Myslím, že jako symbol je lev důležitou postavou. Dovolte, abych vám nyní představil určitý biblický obraz, v němž právě lev hraje hlavní roli. Naučíme se zde jednomu důležitému principu, a jak jsem uvedl v názvu, budeme hledat lvy číhající na cestách.

Drazí čtenáři,

dnešní zamyšlení, které bych s vámi chtěl sdílet, se týká vztahu křesťana a sportu, v obecnější rovině pak vztahu křesťana k jeho tělu.

Uvěřil jsem v prostředí, kde se pro hodnocení veškerých pohybových aktivit s oblibou používal Pavlův výrok „…tělesné cvičení malého jest užitku, ale pobožnost ke všemu jest užitečná, a má i nynějšího i budoucího života zaslíbení.“ (1Tm 4,8 kral.) Poté, co jsem se obrátil, zanechal jsem aktivního působení v oddíle řecko-římského zápasu. Krátce na to jsem přestal i běhat (nepraktikoval jsem běh na závodní úrovni, ale běhával jsem pravidelně a přinášelo mi to radost). Svých rozhodnutí nelituji – byla výrazem mého tehdejšího chápání víry a projevem oddanosti a zasvěcení Bohu. Mnozí, kteří se v té době stávali křesťany, činili tak v postoji radikální změny života se vším všudy. Přesto otázku sportu vidím dnes poněkud jinak.

Svět zná osobnosti, jejichž svědectví dokazuje, že mezi sportem a upřímnou vyznávající vírou nemusí být žádných překážek. Jedním z těchto hrdinů je i Eric Liddel.

Eric se narodil roku 1902 v Číně v rodině skotských misionářů, od svých pěti let však navštěvoval školy v Británii. Během studií na Edinburghské univerzitě exceloval v běhu na 400 metrů – krátce po startu upadl a chtěl závod skončit. Na pokyn rozhodčího se vrátil na trať, v běhu pokračoval a přesto, že poslední běžci měli náskok 18 metrů, dohonil je, a nakonec doběhl jako první. Následující rok měl reprezentovat svou vlast na olympiádě v Paříži (1924). Byl nominován na trať 100 a 200 metrů, což byly jeho nejsilnější disciplíny.

Dnes budu mluvit o zodpovědnosti každého muže. Nemyslím si, že zodpovědnost by bylo to nejoblíbenější téma, o němž bychom rádi slyšeli a diskutovali.

Zodpovědnost je totiž postoj, který vrací míč na naši stranu hřiště. Pokud jsme vyrostli v charismaticko-letničním prostředí, věříme v moc modliteb (správné), ale někdy se modlíme za věci, které bychom měli vzít do svých rukou (nesprávné). Správné vnímání zodpovědnosti tedy vymezuje hranice mezi tím, co činí Bůh a co máme činit my.

„Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“ (Ga 6,7–8)

Drazí čtenáři,

v měsíci květnu si církev připomíná svátek Letnic (tento rok to bude 20. 5.). Protože naše církev od tohoto svátku odvozuje svůj název i věroučný důraz (říkáme si letniční a klademe důraz na novozákonní význam Letnic), zamysleme se nad významem a odkazem této starobylé izraelské slavnosti.

„Letnice“ v hebrejštině doslova znamenají „50 dní“, stejně je tomu i v latině a řečtině. Padesát dní znamená období mezi velikonoční obětí a slavností sklizně. Svátek rovněž souvisí s přijetím Zákona na Sinaji během putování Izraele do zaslíbené země. Šlo o jeden ze tří nejdůležitějších svátků, během nichž se každý Izraelita měl ukázat před Boží tváří (Dt 16,16). To je rovněž důvod, proč o Letnicích, když byl vylit Duch svatý, bylo v Jeruzalémě tolik lidí (Sk 2,5). Bůh to naplánoval vskutku moudře!