„Prostoduchý kdečemu důvěřuje, kdežto chytrý promýšlí své kroky.“ (Př 14,15)

„My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.“ (1Te 5,8)

Drazí čtenáři,

tématem únorového čísla Života v Kristu jsou fake news. Tento novotvar (zpopularizován v říjnu 2016 v souvislosti s prezidentskými volbami v USA) znamená lživou nebo zkreslenou zprávu s cílem klamat příjemce informací. Je řada podobných pojmů, jako například: hoax, spin, dezinformace, urban legend a stará známá novinářská kachna. Každý z těchto pojmů má svou vlastní definici a význam a je mimo zaměření tohoto článku se jimi zabývat do hloubky.

Hlavním důvodem, proč se tematicky věnujeme fake news (dále: FN), je vyhrocená doba v souvislosti s pandemií koronaviru a následným hromadným očkováním. Společnost čelí nové zkušenosti, která je navíc obestřena řadou neznámých. A celé to trvá už dlouho, jsme unaveni, a to je ideální půda pro vznik a šíření různých nepravdivých zpráv.

Jako křesťané jsme ovšem vybízeni ke střízlivosti, úvodní verš je jedním z řady novozákonních prohlášení povzbuzujících ke střízlivému životu. Zde je uveden dokonce v souvislosti s duchovní zbrojí. Cílem řady článků na téma FN je tedy povzbudit čtenáře ke střízlivému uvažování, a tak budovat zdravou víru. Podívejme se nyní stručně na některé výše zmíněné pojmy.

Stanovisko biskupa AC k očkování proti koronaviru SARS-COV-2

V posledních dnech minulého roku začalo v zemích EU plošné očkování proti koronaviru. V současné chvíli má náš stát objednáno 5,5 milionu dávek s tím, že v první vlně se počítá s očkováním seniorů, zranitelných skupin obyvatelstva a zdravotnického personálu. Dále se uvádí, že aby národ získal tzv. kolektivní imunitu, je třeba proočkovat 65-70 % obyvatelstva.

Kolem celé záležitosti se vede bouřlivá společenská debata, která se nevyhýbá ani křesťanům – a probíhá tedy často i na půdě našich sborů. To, že se o věci veřejně diskutuje, je pozitivní – mnozí máme v paměti doby, kdy bylo bezpečnější mlčet. Není ani nějak zvlášť překvapivé, že v diskuzích zaznívají zcela rozličné názory, včetně těch extrémních. Nepovažuji však za správný strach, který je často těmito diskuzemi živen, a dále pak polarizaci společnosti na „zastánce“ a „odpůrce“ – žel ani tato polarizace se nevyhýbá křesťanům.

Celá tato diskuze má několik specifik, jež utváří celkový její charakter. Zmíním nejdůležitější z nich. V první řadě je to jen velmi částečná a omezená znalost celé problematiky. Není neobvyklé vidět, že i odborníci si občas protiřečí. Nejsou známy dlouhodobé důsledky očkování (jak případné negativní, tak ani ty pozitivní). Celá diskuze tedy připomíná snahu „udělat účet bez hostinského“, tedy najít stanovisko bez důkladné znalosti všech faktů.

„Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,28–30)

Drazí čtenáři,

ze všeho nejdříve Vám chci popřát hojnost Božího požehnání do roku, který je před námi. Kéž v životech zakoušíte jeho milost a působení.

Loňský rok nebyl vůbec snadný. Nemoc covid-19 se nás všech nějakým způsobem dotkla; někoho zdravotně, jiného ekonomicky, ale všech nás především skrze značné nepohodlí způsobené karanténními opatřeními. Život ve společnosti byl značně omezen a zdá se, že všichni toho máme už dost.

V jednom ze svých loňských článků jsem celou koronavirovou krizi přirovnával k přívalu vod ze známého Ježíšova podobenství o dvou stavitelích. Tato nečekaná událost tehdy prověřila životní základ dvou mužů, můžeme říct dvou typů osobností. Pointa je v tom, že události, které společností i jedincem dokážou takto zatřást, přicházejí většinou nečekaně a jediný způsob, jak být připraven, je žít v poslušnosti Bohu a jeho slovu.

„Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (L 2,10)

Drazí bratři a sestry,

již podruhé v krátké době bych se chtěl věnovat tématu radosti (naposledy jsem o tom psal v říjnovém článku). Ale myslím, že to vůbec nevadí. Obzvláště v této době, kdy všichni potřebujeme pozitivní emoce, abychom zvládali všechna ta protikoronová opatření. A tak dovolte, abych téma radosti znovu otevřel, tentokráte v souvislosti s Vánoci.

„Zvěstuji vám velikou radost“ nebo také podle jiného překladu „dobrou zprávu“. To byla slova andělů k pastýřům v tu noc, kdy se narodil Ježíš. Dále v textu čteme, že pastýři spěchali do Betléma, kde nalezli dítě v plenkách položené do jeslí.

Nebývá obvyklé, aby andělé přicházeli k lidem s takovýmto poselstvím. V Bibli je sice celá řada příběhů o tom, že se anděl ukázal člověku, aby mu zvěstoval důležitou zprávu, ale tento příběh je přesto ojedinělý: anděl se neukázal jedinci, ale hned celé skupině lidí, pastýřům hlídkujícím u stáda. A nebyl sám, nýbrž spolu s ním se zjevilo početné nebeské vojsko. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o událost mimořádného významu. A šlo o událost radostnou, přinášející pokoj lidem na zemi.

Křesťané na celém světě si tuto událost každoročně připomínají. Minimálně alespoň o Vánocích si ji připomenou i lidé mimo církev. Máme ji spojenou s celým tím vánočním folklórem – „Nesem vám noviny, poslouchejte, z betlémské krajiny, pozor dejte.“ Tuto a podobné písně slýcháváme v adventním období všude, že už nás ani nenapadne přemýšlet nad jejich slovy. Má otázka spočívá v tom, nakolik to byla a nakolik to dnes opravdu je radostná zpráva.

Drazí čtenáři,

ve svém úvodním slovu v rámci letního čísla časopisu Život v Kristu jsem byl optimistický. Zdálo se, že koronavirová krize je na ústupu, život se vracel do normálních kolejí. Dnes je již zřejmé, že optimismus byl předčasný. Hodnocení, zda bylo moudré uvolnit karanténní opatření, ponechme odborníkům. To, co je zřejmé nyní, je, že virus covid-19 udeřil novou silou a počet nakažených nás staví na čelní místa v rámci Evropy i světa.

Jedním z rysů dnešní doby je bezradnost. Nebo – nazvěme to přesněji – každý má svou představu, co by se mělo dělat. V rámci veřejné diskuze zaznívají různé hlasy, a to od větších i menších odborníků, politiků i lidí veřejně činných. Je zajímavé, že ani odborníci nejsou schopni se shodnout v tom, jaká opatření přijmout.

Situaci nenahrává ani nálada ve společnosti. Politici jsou pod silným tlakem jak reálné hrozby prezentované některými odborníky, tak ze strany netrpělivého národa. Nezávidím jim. A proto se k této kritice ani nepřidávám. Bylo zajímavé sledovat „hlas lidu“ během takzvané první vlny krize. V televizi jsme vídali přenosy z pravidelných tiskových konferencí vlády a krizového štábu. Hrdinou byl náměstek Prymula, řada politiků volala po odvolání tehdejšího ministra zdravotnictví Vojtěcha. To se také na konci léta stalo, pan Prymula se stal ministrem. Z hrdiny se rázem stal terčem vtipů a kritiky. Člověk se nezavděčí, pokud je v zodpovědném postavení.

I Bible popisuje období, kdy v národě panovala bezradnost. „Zanikne moudrost moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.“ Tato slova pronesl Izaiáš (29,14) a jejich naplnění je popisováno například u proroka Jeremiáše. Byla to doba zmatku a nejistot, k čemuž notně přispívaly hlasy falešných proroků. Jeremiášův hlas přinášející řešení v této atmosféře zanikal, a pokud mu někdy lidé dopřáli sluchu, stejně neuposlechli. Přestože dnešní situace je jiná, období bezradnosti může být příležitostí pro Boží lid.

„Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“ (1K 3,11)

Drazí čtenáři,

aktuální číslo Života v Kristu se zaměřuje na otázku základů víry, proto i já směruji svou úvahu tímto směrem.

Když se řekne základy, můžeme si představit dvojí. První pojetí vychází z úvodního verše a představuje základ naší víry, kterým může být pouze Ježíš. Důležitost tohoto základu vysvětlil sám Ježíš ve známém podobenství o dvou stavitelích (Mt 7,24–27). To, jak máme vybudovaný základ, určí, zda naše životy obstojí v přicházejících zkouškách.

Druhé pojetí se na základy dívá jako na skupinu témat, zabývajících se fundamentálními otázkami věrouky. Je zjevné, že oba přístupy spolu souvisejí: dobré základy ve smyslu zdravého vyučování mají pomoci vybudovat neochvějný základ křesťanova života, pevně postavený na Kristu.

„V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.“ (Ko 2,7)

V tuto chvíli se zaměříme na druhý pohled, tedy na základy ve smyslu biblických doktrín.

Někdy se setkávám s názorem vyjádřeným asi takto: „Já žádnou teologii nepotřebuji, věřím pouze Bibli.“ Tento názor je mylný, a to přinejmenším ze dvou důvodů: jednak všichni nějakou teologii máme, aniž si to uvědomujeme. Jsme ovlivněni mnoha různými vlivy. Mezi ně patří knihy, které jsme četli, prostředí, v němž jsme vyrůstali, učitelé a kazatelé, kteří nás formovali. Pokud bychom chtěli mít „čistou biblickou teologii“, museli bychom vyrůst na pustém ostrově a číst pouze Bibli v originálních jazycích bez jakýchkoli poznámek pod čarou.

„Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy.“ (Mk 3,14–15)

Drazí čtenáři,

kdosi jednou napsal, že největší překážkou lásky k Bohu je služba Bohu. Připadá vám to zvláštní? Tvrdé? Možná si řeknete, jak jinak lze vyjádřit lásku k Bohu než tím, že pro něj něco dělám? Bezpochyby je důležité obojí – služba i láska. Nemůžeme sloužit bez lásky. To vyjádřil již apoštol Pavel ve svém známém textu o lásce: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1K 13,3) Na druhou stranu, láska se musí nějak projevit. Nemůže zůstat jen v mysli a často nestačí ani slova. Musí se proměnit ve skutek. Potřebujeme tedy usilovat jak o lásku, tak i o praktické zapojení se do nějaké užitečné činnosti. Jde o vzájemný vztah těchto dvou veličin.

Jako církev jsme zapojeni do mnoha různých aktivit. Princip „všeobecného kněžství“, k němuž se hlásíme, umožňuje zapojení do bohoslužebného života každému bratru či sestře. Nadto máme řadu různých aktivit – ať již jde o práci s dětmi, zakládání sborů, různé formy evangelizace a podobně. Je to skvělé a jsem na to hrdý. Nesmíme však přestat zdůrazňovat, že to hlavní, oč tu jde, je vztah s Bohem. Na prvním místě je vztah, a z tohoto vztahu teprve vyrůstají naše aktivity.

Drazí bratři a sestry,

zdá se, že koronovirová krize je pomalu na ústupu, a i přes obavy odborníků z možné druhé vlny se jeví, že nálada veřejnosti je optimistická. Život se postupně dostává do normálu, i církve se začaly opět setkávat.

Tedy ne, že by se naše sbory po dobu krize vůbec nesetkávaly – právě naopak. Omezení shromažďování osob s sebou přineslo hledání nových možností, jak pořádat bohoslužby. Podstatná část života církve se přenesla do virtuálního prostoru: bohoslužby, skupinky, dokonce i modlitební setkání se odehrávala na různých internetových platformách. Mládež ožila, neboť užívání různých internetových dovedností je jejich doména, a tak zde nalezla uplatnění, nelenili ale ani starší. Kdo mohl, stal se na pár měsíců internetovým křesťanem.  

Nejednoho z nás při tom všem napadla myšlenka: Potřebujeme vůbec ještě církev? Kázání včetně chval jsou na internetu, setkávat se s přáteli mohu na různých sociálních sítích, nejsem omezen časem stráveným cestováním, a dokonce si mohu vybrat, jakou církev navštívím. Třeba dvě nebo tři za den. Stačí kliknout na správný odkaz. K čemu ještě nedělní shromáždění? Není to přežitek?

Drazí čtenáři,

červnové číslo časopisu přináší závažné téma – zabývá se dětmi, které vyrůstaly v křesťanské rodině a pak odešly od Boha. Většina uvedených svědectví skončila, díky Bohu, dobře. Dítě se po různých životních peripetiích navrátilo zpět ke svému Pánu a Spasiteli, tentokrát bohatší o řadu životních lekcí, a hlavně o osobní zkušenost víry. Mějme však na paměti, že v životě tomu tak vždy není. Mnoho rodin má děti žijící mimo církev. Mnoho rodičů zápasí na modlitbách za své dítě. Věřím, že právě jim toto číslo přinese povzbuzení.

Na problematiku „dětí ve světě“ lze nahlížet z různých perspektiv. V první řadě jde o rodiče, kteří si kladou otázky typu „Co jsme dělali špatně?“ „Jak své dítě můžeme získat zpět?“ Jiným pohledem je role sboru v duchovním životě dítěte. Jsem přesvědčen, že je naprosto klíčová – v některých etapách vývoje dítěte možná důležitější než vliv rodiny. Jelikož sbor jsme přece my všichni, stává se téma ztracených dětí naléhavým pro každého z nás. Třetí perspektivou je Boží pohled na tuto situaci. Bude užitečné, když se podíváme trochu do Bible a zkusíme zjistit, jaký názor na věc má Stvořitel. Jeho pohled koneckonců ovlivňuje i náš přístup a naše jednání, a tak tento exkurz bude užitečný.

„Zatímco byl Apollos v Korintu, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: ‚Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?‘ Odpověděli mu: ‚Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.‘“ (Sk 19,1–2)

Drazí čtenáři,

jsou to již dva měsíce, co je kvůli karanténním opatřením výrazně omezen pohyb osob a s tím související zákaz shromažďování. V době, kdy píšu tento článek, není ještě zcela jasné, jak na tom bude církev ohledně scházení v následujících týdnech, ale zatím to vypadá, že omezení ještě nějakou dobu potrvají.

Je to naprosto výjimečná situace: křesťané minulý měsíc slavili po celém světě Velikonoce bez možné účasti ve shromáždění. V lepším případě se oslavy odehrály po internetu. Tento měsíc nás čeká oslava Letnic, a jak se zdá, opět budeme odkázáni na různá komunikační média. Život v církvi se výrazně zpomalil. Je to v pořádku?

Než na tuto otázku odpovíme, přesuňme se na chvíli do nejvýznamnějšího města římské provincie Asie, do starověkého Efezu. Když Pavel toto město navštívil, nalezl zde skupinu učedníků, ke kterým se hned připojil. Je pravděpodobné, že tito učedníci uvěřili skrze působení Apolla, což v danou chvíli byl jakýsi křesťan „na půli cesty“. Podle Sk 18,24–25 byl nadšeným a neohroženým řečníkem, který učil „přesně o Ježíši“, avšak „znal jenom křest Janův“. Co to přesně znamenalo v praxi, nevíme. Mohl učit o přicházejícím Božím království tak, jak to slyšel přímo od Ježíše, mohl šířit Ježíšovy morální a etické hodnoty. Mohl dokonce vědět o jeho smrti a vzkříšení. Co však dozajista nevěděl, bylo seslání Ducha svatého o Letnicích.

Když se Pavel k této podivuhodné skupině připojil, nějakou chvíli je sledoval a pak vzápětí položil otázku: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Jak příběh dále ukazuje, učedníci o Duchu svatém neslyšeli (jistě s ním byli obeznámeni, protože znali Starý zákon, ale nevěděli nic o jeho seslání). Pavel se za ně pomodlil, oni byli pokřtěni Duchem svatým, mluvili v jazycích a prorokovali. Má otázka zní: „Podle čeho Pavel poznal, že nejsou pokřtěni Duchem?“ Nějaké indicie musel mít, něco mu na těch učednících nesedělo, že se takto ptal.