„Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (L 2,10)

Drazí bratři a sestry,

již podruhé v krátké době bych se chtěl věnovat tématu radosti (naposledy jsem o tom psal v říjnovém článku). Ale myslím, že to vůbec nevadí. Obzvláště v této době, kdy všichni potřebujeme pozitivní emoce, abychom zvládali všechna ta protikoronová opatření. A tak dovolte, abych téma radosti znovu otevřel, tentokráte v souvislosti s Vánoci.

„Zvěstuji vám velikou radost“ nebo také podle jiného překladu „dobrou zprávu“. To byla slova andělů k pastýřům v tu noc, kdy se narodil Ježíš. Dále v textu čteme, že pastýři spěchali do Betléma, kde nalezli dítě v plenkách položené do jeslí.

Nebývá obvyklé, aby andělé přicházeli k lidem s takovýmto poselstvím. V Bibli je sice celá řada příběhů o tom, že se anděl ukázal člověku, aby mu zvěstoval důležitou zprávu, ale tento příběh je přesto ojedinělý: anděl se neukázal jedinci, ale hned celé skupině lidí, pastýřům hlídkujícím u stáda. A nebyl sám, nýbrž spolu s ním se zjevilo početné nebeské vojsko. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o událost mimořádného významu. A šlo o událost radostnou, přinášející pokoj lidem na zemi.

Křesťané na celém světě si tuto událost každoročně připomínají. Minimálně alespoň o Vánocích si ji připomenou i lidé mimo církev. Máme ji spojenou s celým tím vánočním folklórem – „Nesem vám noviny, poslouchejte, z betlémské krajiny, pozor dejte.“ Tuto a podobné písně slýcháváme v adventním období všude, že už nás ani nenapadne přemýšlet nad jejich slovy. Má otázka spočívá v tom, nakolik to byla a nakolik to dnes opravdu je radostná zpráva.

Drazí čtenáři,

ve svém úvodním slovu v rámci letního čísla časopisu Život v Kristu jsem byl optimistický. Zdálo se, že koronavirová krize je na ústupu, život se vracel do normálních kolejí. Dnes je již zřejmé, že optimismus byl předčasný. Hodnocení, zda bylo moudré uvolnit karanténní opatření, ponechme odborníkům. To, co je zřejmé nyní, je, že virus covid-19 udeřil novou silou a počet nakažených nás staví na čelní místa v rámci Evropy i světa.

Jedním z rysů dnešní doby je bezradnost. Nebo – nazvěme to přesněji – každý má svou představu, co by se mělo dělat. V rámci veřejné diskuze zaznívají různé hlasy, a to od větších i menších odborníků, politiků i lidí veřejně činných. Je zajímavé, že ani odborníci nejsou schopni se shodnout v tom, jaká opatření přijmout.

Situaci nenahrává ani nálada ve společnosti. Politici jsou pod silným tlakem jak reálné hrozby prezentované některými odborníky, tak ze strany netrpělivého národa. Nezávidím jim. A proto se k této kritice ani nepřidávám. Bylo zajímavé sledovat „hlas lidu“ během takzvané první vlny krize. V televizi jsme vídali přenosy z pravidelných tiskových konferencí vlády a krizového štábu. Hrdinou byl náměstek Prymula, řada politiků volala po odvolání tehdejšího ministra zdravotnictví Vojtěcha. To se také na konci léta stalo, pan Prymula se stal ministrem. Z hrdiny se rázem stal terčem vtipů a kritiky. Člověk se nezavděčí, pokud je v zodpovědném postavení.

I Bible popisuje období, kdy v národě panovala bezradnost. „Zanikne moudrost moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.“ Tato slova pronesl Izaiáš (29,14) a jejich naplnění je popisováno například u proroka Jeremiáše. Byla to doba zmatku a nejistot, k čemuž notně přispívaly hlasy falešných proroků. Jeremiášův hlas přinášející řešení v této atmosféře zanikal, a pokud mu někdy lidé dopřáli sluchu, stejně neuposlechli. Přestože dnešní situace je jiná, období bezradnosti může být příležitostí pro Boží lid.

„Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“ (1K 3,11)

Drazí čtenáři,

aktuální číslo Života v Kristu se zaměřuje na otázku základů víry, proto i já směruji svou úvahu tímto směrem.

Když se řekne základy, můžeme si představit dvojí. První pojetí vychází z úvodního verše a představuje základ naší víry, kterým může být pouze Ježíš. Důležitost tohoto základu vysvětlil sám Ježíš ve známém podobenství o dvou stavitelích (Mt 7,24–27). To, jak máme vybudovaný základ, určí, zda naše životy obstojí v přicházejících zkouškách.

Druhé pojetí se na základy dívá jako na skupinu témat, zabývajících se fundamentálními otázkami věrouky. Je zjevné, že oba přístupy spolu souvisejí: dobré základy ve smyslu zdravého vyučování mají pomoci vybudovat neochvějný základ křesťanova života, pevně postavený na Kristu.

„V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.“ (Ko 2,7)

V tuto chvíli se zaměříme na druhý pohled, tedy na základy ve smyslu biblických doktrín.

Někdy se setkávám s názorem vyjádřeným asi takto: „Já žádnou teologii nepotřebuji, věřím pouze Bibli.“ Tento názor je mylný, a to přinejmenším ze dvou důvodů: jednak všichni nějakou teologii máme, aniž si to uvědomujeme. Jsme ovlivněni mnoha různými vlivy. Mezi ně patří knihy, které jsme četli, prostředí, v němž jsme vyrůstali, učitelé a kazatelé, kteří nás formovali. Pokud bychom chtěli mít „čistou biblickou teologii“, museli bychom vyrůst na pustém ostrově a číst pouze Bibli v originálních jazycích bez jakýchkoli poznámek pod čarou.

„Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy.“ (Mk 3,14–15)

Drazí čtenáři,

kdosi jednou napsal, že největší překážkou lásky k Bohu je služba Bohu. Připadá vám to zvláštní? Tvrdé? Možná si řeknete, jak jinak lze vyjádřit lásku k Bohu než tím, že pro něj něco dělám? Bezpochyby je důležité obojí – služba i láska. Nemůžeme sloužit bez lásky. To vyjádřil již apoštol Pavel ve svém známém textu o lásce: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1K 13,3) Na druhou stranu, láska se musí nějak projevit. Nemůže zůstat jen v mysli a často nestačí ani slova. Musí se proměnit ve skutek. Potřebujeme tedy usilovat jak o lásku, tak i o praktické zapojení se do nějaké užitečné činnosti. Jde o vzájemný vztah těchto dvou veličin.

Jako církev jsme zapojeni do mnoha různých aktivit. Princip „všeobecného kněžství“, k němuž se hlásíme, umožňuje zapojení do bohoslužebného života každému bratru či sestře. Nadto máme řadu různých aktivit – ať již jde o práci s dětmi, zakládání sborů, různé formy evangelizace a podobně. Je to skvělé a jsem na to hrdý. Nesmíme však přestat zdůrazňovat, že to hlavní, oč tu jde, je vztah s Bohem. Na prvním místě je vztah, a z tohoto vztahu teprve vyrůstají naše aktivity.

Drazí bratři a sestry,

zdá se, že koronovirová krize je pomalu na ústupu, a i přes obavy odborníků z možné druhé vlny se jeví, že nálada veřejnosti je optimistická. Život se postupně dostává do normálu, i církve se začaly opět setkávat.

Tedy ne, že by se naše sbory po dobu krize vůbec nesetkávaly – právě naopak. Omezení shromažďování osob s sebou přineslo hledání nových možností, jak pořádat bohoslužby. Podstatná část života církve se přenesla do virtuálního prostoru: bohoslužby, skupinky, dokonce i modlitební setkání se odehrávala na různých internetových platformách. Mládež ožila, neboť užívání různých internetových dovedností je jejich doména, a tak zde nalezla uplatnění, nelenili ale ani starší. Kdo mohl, stal se na pár měsíců internetovým křesťanem.  

Nejednoho z nás při tom všem napadla myšlenka: Potřebujeme vůbec ještě církev? Kázání včetně chval jsou na internetu, setkávat se s přáteli mohu na různých sociálních sítích, nejsem omezen časem stráveným cestováním, a dokonce si mohu vybrat, jakou církev navštívím. Třeba dvě nebo tři za den. Stačí kliknout na správný odkaz. K čemu ještě nedělní shromáždění? Není to přežitek?

Drazí čtenáři,

červnové číslo časopisu přináší závažné téma – zabývá se dětmi, které vyrůstaly v křesťanské rodině a pak odešly od Boha. Většina uvedených svědectví skončila, díky Bohu, dobře. Dítě se po různých životních peripetiích navrátilo zpět ke svému Pánu a Spasiteli, tentokrát bohatší o řadu životních lekcí, a hlavně o osobní zkušenost víry. Mějme však na paměti, že v životě tomu tak vždy není. Mnoho rodin má děti žijící mimo církev. Mnoho rodičů zápasí na modlitbách za své dítě. Věřím, že právě jim toto číslo přinese povzbuzení.

Na problematiku „dětí ve světě“ lze nahlížet z různých perspektiv. V první řadě jde o rodiče, kteří si kladou otázky typu „Co jsme dělali špatně?“ „Jak své dítě můžeme získat zpět?“ Jiným pohledem je role sboru v duchovním životě dítěte. Jsem přesvědčen, že je naprosto klíčová – v některých etapách vývoje dítěte možná důležitější než vliv rodiny. Jelikož sbor jsme přece my všichni, stává se téma ztracených dětí naléhavým pro každého z nás. Třetí perspektivou je Boží pohled na tuto situaci. Bude užitečné, když se podíváme trochu do Bible a zkusíme zjistit, jaký názor na věc má Stvořitel. Jeho pohled koneckonců ovlivňuje i náš přístup a naše jednání, a tak tento exkurz bude užitečný.

„Zatímco byl Apollos v Korintu, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: ‚Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?‘ Odpověděli mu: ‚Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.‘“ (Sk 19,1–2)

Drazí čtenáři,

jsou to již dva měsíce, co je kvůli karanténním opatřením výrazně omezen pohyb osob a s tím související zákaz shromažďování. V době, kdy píšu tento článek, není ještě zcela jasné, jak na tom bude církev ohledně scházení v následujících týdnech, ale zatím to vypadá, že omezení ještě nějakou dobu potrvají.

Je to naprosto výjimečná situace: křesťané minulý měsíc slavili po celém světě Velikonoce bez možné účasti ve shromáždění. V lepším případě se oslavy odehrály po internetu. Tento měsíc nás čeká oslava Letnic, a jak se zdá, opět budeme odkázáni na různá komunikační média. Život v církvi se výrazně zpomalil. Je to v pořádku?

Než na tuto otázku odpovíme, přesuňme se na chvíli do nejvýznamnějšího města římské provincie Asie, do starověkého Efezu. Když Pavel toto město navštívil, nalezl zde skupinu učedníků, ke kterým se hned připojil. Je pravděpodobné, že tito učedníci uvěřili skrze působení Apolla, což v danou chvíli byl jakýsi křesťan „na půli cesty“. Podle Sk 18,24–25 byl nadšeným a neohroženým řečníkem, který učil „přesně o Ježíši“, avšak „znal jenom křest Janův“. Co to přesně znamenalo v praxi, nevíme. Mohl učit o přicházejícím Božím království tak, jak to slyšel přímo od Ježíše, mohl šířit Ježíšovy morální a etické hodnoty. Mohl dokonce vědět o jeho smrti a vzkříšení. Co však dozajista nevěděl, bylo seslání Ducha svatého o Letnicích.

Když se Pavel k této podivuhodné skupině připojil, nějakou chvíli je sledoval a pak vzápětí položil otázku: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Jak příběh dále ukazuje, učedníci o Duchu svatém neslyšeli (jistě s ním byli obeznámeni, protože znali Starý zákon, ale nevěděli nic o jeho seslání). Pavel se za ně pomodlil, oni byli pokřtěni Duchem svatým, mluvili v jazycích a prorokovali. Má otázka zní: „Podle čeho Pavel poznal, že nejsou pokřtěni Duchem?“ Nějaké indicie musel mít, něco mu na těch učednících nesedělo, že se takto ptal.

Drazí čtenáři,

na začátek připomínám, že tento rok chci ve svých článcích i kázáních poukazovat na důležitost správných základů – a pokání k základům víry bezesporu patří. V Židům 6,1–2 je „pokání z mrtvých skutků“ uvedeno hned na prvním místě mezi šesti základními naukami. Pokání bylo součástí zvěsti apoštolů, výzvu k pokání přinášel Jan Křtitel a o pokání hovořil samozřejmě Pán Ježíš. „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete,“ řekl v jedné diskuzi se svými posluchači. Jsme lepší než oni?

V časopise naleznete sérii různých článků a zamyšlení na toto téma. Každý autor je uchopil po svém a každý příspěvek odráží určitou specifickou zkušenost či názor. To jen dokazuje, jak je toto téma bohaté. Věřím, že naleznete něco, co bude tím chybějícím kamínkem do vaší mozaiky, a tak porostete do duchovní zralosti.

Mám za to, že diskuze o pokání se v naší církvi pohybuje mezi dvěma polohami: jedni zdůrazňují hrůzu z hříchu a jeho následků, kdežto druzí vidí jako východisko pro pokání Boží milost a lásku. Tyto dvě polohy jsou do jisté míry umělé, ale každý z nás se nachází více na jedné či na druhé straně.

Církev po staletí preferovala spíše ten první pohled. Motivem k pokání byl strach z věčného zahynutí. Hřích byl představován jako něco, co člověka odděluje od Boha a je důvodem pro věčný Boží soud a peklo. Tento přístup klade velký důraz na prožitek osobní viny. Ukázkou takového přístupu je například kázání amerického teologa a filozofa Jonathana Edwardse z roku 1741 Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha: „Vaše bezbožnost vás činí těžkými jako olovo a sklání a tlačí vás svou velkou vahou dolů do pekla; jestli vás Pán Bůh pustí, okamžitě se potopíte a rychle sestoupíte a ponoříte se do bezedné propasti a vaše zdravá tělesná stavba a vlastní péče a opatrnost, nejlepší záměry a všechna vaše spravedlnost vás nebude podpírat a držet od pekla o nic víc, než by pavoučí síť zastavila padající kámen.

„Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív! Ne-li, přijdu k tobě brzy a pohnu tvým svícnem z jeho místa; jestliže neučiníš pokání.“ (Zj 2,4–5)

Drazí čtenáři,

hned na začátku tohoto psaní čelím (pro mne obtížnému) dilematu: Jak psát o lásce? Připomíná mi to situaci, kdy jsem si jednou uvědomil, kolik soudobých chval zpívaných během nedělních bohoslužeb je věnováno lásce. Jeví se, jako by láska byla hlavním a nejčastějším námětem většiny písní, které každou neděli zpíváme ve shromáždění. Zeptal jsem se vedoucí chval v našem sboru, jestli si vybaví také nějaké písně, kde námětem je pravda. Po nějaké chvíli si jednu skutečně vybavila, ale je zde zjevný nepoměr, písně ve prospěch lásky jednoznačně převažují. Téma lásky je pro naši dobu velmi důležité, a to nejen v církvi. Nemohu se ale zbavit pocitu, že se o ní více mluví, než kolik se jí produkuje. Odtud mé dilema.

Láska je něco, co člověk cítí. Ví, že miluje nebo že je milován. Jakkoli to pitvat může být víc ke škodě než k užitku. Před lety jsem měl rozhovor s jedním mladým mužem, který se chtěl stát křesťanem (alespoň to tvrdil). V zaměstnání pracoval jako soustružník, byl zvyklý číst technické výkresy, podle nichž potom zhotovoval požadované výrobky. Problémem bylo, že toto myšlení se pokoušel aplikovat i na křesťanství. Zdálo se, že stále nechápe, co má udělat, neboť ustavičně opakoval požadavek „Dejte mi technologický postup, jak se stanu křesťanem.“ Jiné jsou postupy, jak vysoustružit kus železa, a jiné postupy, jak porozumět tajemstvím víry. Podobně je tomu s láskou – můžeme o ní mluvit, ale to ještě neznamená, že jí porozumíme. Láska není otázkou správného postupu, ale vychází z hloubi srdce.