„Petr jim odpověděl: ‚Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.‘“ (Sk 2,38–39)

Drazí čtenáři,

obraťme dnes společně svou pozornost na slovo „dar“, jež je obsaženo v úvodním textu. Píše se zde, že křesťané mohou obdržet dar Ducha svatého. Záměrně píši „mohou obdržet“, protože ono to není automatické. Pavel se při návštěvě Efezu setkal se skupinou učedníků a ptal se jich, zda obdrželi Ducha svatého, když uvěřili. Odpověď byla NE. Neobdrželi Ducha svatého, protože jim nikdo neřekl, že jej mohou obdržet. Podobnou situaci vidíme v Samaří ve Skutcích 8. kapitole. Skrze kázání diakona Filipa zde uvěřilo mnoho lidí. Bible uvádí, že se dělo mnoho zázraků a „ve městě nastala veliká radost.“ I když uvěřili, Ducha svatého ještě nepřijali. Kvůli tomu museli přijít Petr a Jan až z Jeruzaléma. Bůh jim mohl dát dar Ducha během kázání evangelia, jako se tomu stalo v domě Kornélia (Sk 10,44), ale nedal. Musíme si uvědomit, že dar Ducha je zkušenost oddělená od obrácení a znovuzrození. Někdy může proběhnout současně, ale přesto jde o samostatnou zkušenost.

„Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3,16)

„Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.“ (Zj 3,19)

Milí čtenáři Života v Kristu,

téma, které mám nyní na srdci, se týká horlivosti. Horlivost popisuje život křesťana ze zcela jiné stránky než třeba věrouka, jež se zaměřuje na otázky vyznání. Horlivost se netýká ani jeho intelektu, ba ani nutně jeho srdce. Přesto všichni tak nějak obecně rozumíme, co je horlivostí myšleno. Jedním z důvodů, proč se horlivostí zabývám, je, že Bible sama jí věnuje velkou pozornost.

Pokud něčemu Boží slovo věnuje pozornost, ukazuje nám to, že i my bychom se tím měli zabývat. Potřebujeme však horlivost? Domnívám se, že ano. Naše církev vznikla z Rozhodných křesťanů – to „rozhodný“ má obdobný význam jako „horlivý“. Horlivost je tedy naším DNA. V průběhu let, kdy naše církev žila v ilegalitě, to byli většinou horliví křesťané, kteří jí drželi. Kdo nebyl horlivý, mohl se angažovat v některé ze státem povolených církví a nebýt tak v přímé opozici vůči tehdejšímu režimu. Jak původní Rozhodní křesťané, tak i církev v době totality – všichni o něco zápasili. Stálo jim za to hledat vlastní cestu, horlit pro pravdu, riskovat. Dnes žijeme v době, kdy není (zdánlivě) nutné za nic bojovat. Žijeme v době ekonomické prosperity, v naší zemi není válka, otázky, jaké většina lidí řeší, se často týkají více zábavy a druhořadých věcí než existenčních jistot. Potřeba horlivosti se ztrácí a s ní i pravá horlivost. Někdy je tato ztráta dokonce zdůvodněna jako únava, nedostatek času, rozumná víra a podobně. Pojďme se tedy nyní společně zamyslet, jak to s tou horlivostí doopravdy je.

„…Byl jsem na cestách, a ujali jste se mne.“ (Mt 25,35)

Milí bratři a sestry,

není tématu, které by více plnilo stránky světových médií a rozdělovalo společnost než otázka uprchlické krize. Za minulý rok přišlo do Evropy více než milion lidí, z nichž více než půl milionu má naději na azyl. Veřejnost (na rozdíl od mnohých politiků) vnímá spíše negativní stránku celé věci: Lidé si kladou otázku, zda evropské státy unesou obrovský nárůst imigrantů, zda nezkolabuje sociální systém, bojí se o pracovní místa, a zejména pak je veřejnost znepokojena narůstající kriminalitou. Zde zodpovědní politici, ač neradi, přeci stále častěji připouštějí, že i tento jev je přirozeným a vážným důsledkem stále většího proudu lidí směřujícího do Evropy.

Snad nejvíce znepokojujícím faktem však je souvislost mezi uprchlictvím a terorismem. Mezi nově příchozími jsou jedinci přicházející s jasným záměrem – škodit. Jde většinou o mladé muslimy, často konvertity, kteří prošli některým z výcvikových středisek na východě Sýrie. Jejich úkolem je přestěhovat se do některé z evropských zemí, nenápadně se integrovat do společnosti a pak, v určený čas, provést teroristický útok.

Pravdou ovšem zůstává, že mnozí lidé utíkají před válkou a pronásledováním, řada z nich již přišla o své blízké a členy rodiny. Utíkají, aby zachránili vlastní život. Jenom z válkou zmítané Sýrie pochází každý pátý uprchlík. Většina uprchlíků proudí z muslimských zemí. Postoj veřejnosti k uprchlíkům se liší: od naprosté odmítavosti až po otevřenou náruč, od „Herzlichwillkommen“ na německých nádražích až pro projevy xenofobních politiků. Jaký postoj by měli mít v této situaci křesťané?

„On zničil smrt a skrze evangelium vyvedl na světlo život a neporušitelnost. K tomu jsem já byl ustanoven hlasatelem a apoštolem a učitelem národů. Proto také toto snáším, ale nestydím se za to; vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on je mocen ochránit to, co jsem mu svěřil, až do onoho dne.“ (2Tm 1,10–12)

Drazí čtenáři,

není lepší způsob, jak zahájit nový rok, než připomenutím základních pravd evangelia: Kristus porazil smrt a otevřel dveře k věčnému životu. To byl základ víry všech generací křesťanů a je i základem naší víry. Autor listu, Pavel, tato fakta považuje za základ své apoštolské mise.

Navzdory dlouhým a spletitým dějinám křesťanství, kdy se lidé snažili tuto krystalicky jasnou zvěst zatemnit v zákonickém náboženství či rozpustit v liberální teologii, pravda evangelia září nezmenšeným jasem i dnes, na počátku jednadvacátého století. I my ovšem čelíme pokušení jak zákonictví, tak liberalismu. Proto je pro nás důležité vědět, čemu, nebo spíše komu věříme.

Pavel napsal tento list jako svůj poslední – píše v poutech, je vězněm císaře Nera a tuší svůj brzký odchod (4,6). Současně si je vědom, že pochodeň evangelia převezme mladší generace, a tak jednomu z nich, blízkému spolupracovníkovi Timoteovi, píše povzbuzující pokyny a napomenutí. Timoteus je povahově spíše bázlivý, navzdory Božímu povolání občas propadá skepsi a malomyslnosti. Pavel mu tedy připomíná Boží dar, který mladý služebník obdržel skrze vkládání Pavlových rukou, a vede jej k tomu, aby oheň tohoto daru rozněcoval.

„Tu řekl Elijáš všemu lidu: ,Přistupte ke mně!‘ Všechen lid k němu přistoupil a on opravil pobořený Hospodinův oltář. Vzal dvanáct kamenů podle počtu kmenů synů Jákoba, k němuž se stalo slovo Hospodinovo, že se bude jmenovat Izrael.“ (1Kr 18,30)

Milí bratři a sestry,

text dnešní úvahy nás vede do Izraele v časech působení proroka Eliáše. Tento Boží muž se právě chystá přinést oběť Bohu a krokem, který tomu bezprostředně předcházel, byla oprava pobořeného Hospodinova oltáře. Dívejme se na příběh jako na historický záznam skutečných událostí. Autoři a zapisovatelé událostí byli zpravidla struční – zachycovali jen podstatné rysy a klíčové informace. Tak si můžeme být jisti, že pokud popis události obsahuje určitou, konkrétní zmínku, není v textu náhodou. Můžeme si být jisti, že oběť byla provázena řadou dalších, méně podstatných událostí. Proč autor zaznamenal takový detail, že Eliáš opravil oltář? Tento oltář nebyl používán, přednost se dávala sousednímu oltáři, který byl zasvěcen Baalovi. Prorok chce obnovit službu Hospodinu.

Oltář byl více než jen kamenným stolem. Šlo o svaté místo, symbol Boží přítomnosti, prostor, kde Hospodin přijímal dary od člověka. Oltář nesmí být poškozen – zde jde víc než jen o pouhou funkčnost tohoto zařízení. Jde o vyjádření úcty k Bohu.

Naše životy jsou obětí Bohu. Náš život, naše osobní bohoslužba, vše, co děláme je obětí Bohu. Nepotřebuje náhodou i náš oltář, obrazně řečeno, občas poopravit?

„Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: ,Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?‘ Obrátil se a pokáral je: ,Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.‘ A šli do jiné vesnice.“(Lk 9,54)

Milí bratři a sestry,

když pročítáme Bibli a v ní všechny příběhy, ve kterých Ježíš vyučoval své následovníky, znovu a znovu žasneme nad jeho přístupem, tolik odlišným od současných metod používaných v psychologii či pedagogice. V uvedeném příběhu šlo o situaci, kdy byl Ježíš odmítnut v jednom samařském městě. Učedníci se rozhněvali a jako výraz své bezprostřední reakce chtěli na nevěřící města seslat oheň z nebe. Ježíš je napomenul, ale nikoli slovy „tohle nedělejte“, nýbrž zamířil přímo k podstatě věci: „Nevíte, jakého jste ducha.“ Právě duch představuje základní rovinu naší existence a je chybné usilovat o změnu chování, pokud se nezmění duch.

V našem příběhu šlo o situaci, kdy byl Ježíš spolu se svými učedníky odmítnut, možná zakusili projevy nepřátelství až nenávisti. Učedníci byli v tu chvíli „na koni“, neboť se nacházeli v Ježíšově přítomnosti a nic jim nepřipadlo nemožné (i to je určitý pokrok). Chtěli jednat biblicky – a podobně, jako kdysi prorok Eliáš, se chystali zahubit odpůrce. Jenomže jejich reakce byla od základu chybná, protože jednali na základě svých vlastních pohnutek, aniž by si uvědomovali, co to znamená být Kristovým učedníkem.

Jak často se s podobnými situacemi setkáváme i my, když se ocitáme s někým v konfliktu? Jaká bude naše reakce? Budeme v hněvu svolávat Boží soudy, anebo zareagujeme jinak? Ježíš na odmítnutí a nepřátelství reagoval tak, že prostě šel jinam. „Syn člověka nepřišel zahubit, ale zachránit.“ Proto se odebral tam, kde jej slyšet chtěli.

Milí čtenáři,

hned v úvodu tohoto článku se přiznám, že k jeho napsání mne inspirovala jedna kapitola z knihy Jak přežít ve službách církve britského autora Nicka Cuthberta (poněkud humorný název pro knihu, že?).

Velmi inspirativní byla celá kniha a vřele ji doporučuji všem, kdo mají cokoli do činění se službou v církvi. Autor popisuje základní (a mnohdy známé) principy, jak si zachovat čisté srdce, zdravé tělo i radostnou mysl navzdory náročné službě. V jedné z kapitol se zabývá tématem životních ztrát. Autor píše:

„Život je plný ztrát. Když vstoupíte do manželství, ztrácíte nezávislost. Když začínáte pracovat, ztrácíte svobodu. Když onemocníte, ztrácíte zdraví. Když přijdete o práci, ztrácíte pocit bezpečí. Když stárnete, ztrácíte tělesné síly a vitalitu. Ztrácíte své mládí. Život je plný ztrát a také nových zisků, při každé změně se však zdá, že vědomí ztráty je větší než radost z něčeho nového.“

Je tomu skutečně tak, jak autor píše. Stále něco ztrácíme. Samozřejmě rovněž získáváme, ale to bereme mnohdy jako samozřejmost. Naproti tomu se ztrátami se hůře vyrovnáváme. Jsou lidé, kteří se nemohou vyrovnat s tím, že zestárli, a všemožně zakrývají znaky pokročilého věku. Nemám nic proti tomu, když chceme vypadat mladě, to je vcelku přirozené. Avšak může jít i o postoje nezdravé, signalizující, že na minulosti lpíme až nezdravě. Potkal jsem v životě ženy, jejichž dětem se narodili potomci a začali jim říkat „babičko“. Žena, která si příliš zakládala na mladistvém a atraktivním vzhledu, těžce toto oslovení nesla. Je rovněž ve světě běžné, že stárnoucí muži si chtějí na poslední chvíli něco dokázat a vyhledávají postranní vztahy, často s ženami o mnoho let mladšími. Za tím vším je neochota přijmout ztrátu (svého mládí) a vstoupit do nové etapy života, která však může být velmi požehnaná. Charakter života je takový, že stále něco ztrácíme a současně získáváme něco nového.

Pokud však na něčem příliš lpíme, poneseme ztrátu těžce. Tak jako šlo v předchozím příkladu o otázky věku a stárnutí, lpět můžeme i na věcech hmotných: Ze zásady nic nepůjčujeme, aby nám to druzí neponičili. Zakládáme si na svém bytu natolik, že raději nezveme návštěvy. Těžce neseme problémy s nepořádkem, který po návštěvách zůstává (a to ani nemluvím o tom, že návštěva může něco poničit, zvláště pokud má malé děti).

aneb Proč být závazným členem místní církve

Do církve přicházejí různí lidé. Některým jde o setkání s Bohem, jiní kromě toho ještě vyznávají, že církev je pro ně rodinou. Ti první vypadají sice na první pohled duchovně, ale jejich křesťanství je redukováno pouze vertikálně: Já a Bůh. Horizontální rozměr – Já a druzí, je u nich podceněn. Žádná církev není tak dobrá, aby ji přijali za svou, a proto v okamžiku, kdy se projeví sebemenší nedokonalost ve vztazích, učení, praxi či čemkoli jiném, vydávají se tito lidé na své nekonečné pouti hledání ideálního společenství.

„Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl. Ale anděl mi řekl: ‚Čemu se divíš? Já ti odhalím tajemství té ženy i té sedmihlavé a desetirohéšelmy, která ji nese.‘“ (Zj 17,6–7)

Vážení čtenáři,

dnešní slovo jsem uvedl dvěma verši ze Zjevení Jana, knihy staré dva tisíce let, a přece svým obsahem na výsost aktuální. Zjevení je knihou prorockou, Pán Ježíš prostřednictvím anděla odhaluje Janovi v hlavních rysech vývoj světových dějin. Důraz ve verších je položen na slova „velice jsem užasl“. Čemu se Jan tolik divil?

Uvedená kapitola z Janova zjevení se zabývá vývojem církve. Janovi je v jednom okamžiku dáno spatřit zrození, moc a pád falešné církve, nevěstky. Jan, který je jedním z dvanácti apoštolů Pána Ježíše, mužem, který spolu s ostatními apoštoly tvořil samotný základ církve, čelí takovému okamžiku překvapení, že je doslova šokován. Staré a některé doslovné překlady popisují jeho údiv slovním spojením „divil jsem se divením velikým“. Tímto zdvojením vyjadřuje původní jazyk důraz na mimořádné překvapení. To, čemu se Jan divil, je podoba církve, již původní tělo Kristovo v průběhu dějin bude nabývat. Už za Janova života se objevovaly tendence k úpadku, duch Antikristův se začínal projevovat (např. 1J 2,19), ale to, co apoštol nyní spatřil ve vidění, předčilo jeho nejhorší obavy.

Přitom stačilo, aby si připomněl některá Ježíšova podobenství, jimiž učedníky připravoval na vývoj církve. Například podobenství o rybářské síti, která bude obsahovat ryby dobré i špatné, anebo pole, na němž plevel proroste pšenici tak, že jejich kořeny budou vzájemně natolik propletené, že je nebude možné oddělit. Ježíš byl první, kdo předpověděl, že církev (její část) odpadne natolik, že bude pohoršením pro svět a mnozí tím budou svedeni. Skutečná církev, nevěsta Beránkova, stále je světlem světa a solí země, ale ďábel se postaral o to, že mnohdy je na první pohled více viditelná její karikatura, nevěstka, popisovaná v uvedené kapitole Zjevení.

6. červenec 2015 je spojován s 600. výročím upálení Mistra Jana Husa. V dějinách našeho národa se nenalezne mnoho lidí, kteří by jeho vývoj a směřování ovlivnili tak významným způsobem, jako Jan Hus. Význam této postavy naší historie je oceňován nejen křesťany, nýbrž i většinovou společností. Česká televize k příležitosti výročí jeho smrti natočila třídílný film, po celé zemi se konají akce věnované jeho památce, vycházejí knihy. Jan Hus představuje přínos nejen pro křesťanskou církev, ale i pro celou národní identitu. Připomeňme si některá fakta jeho života.

Studoval na pražské univerzitě, kde obdržel titul bakaláře, i titul mistra svobodných umění. V roce 1401 byl zvolen děkanem filozofické fakulty a později dokonce rektorem univerzity. Jeho motivy nebyly zpočátku tak ušlechtilé, jako byl jeho pozdější život. Sám svá studentská léta komentoval slovy: „Když jsem byl žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych byl brzo knězem, měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“ Tyto postoje jej později velmi mrzely, dokonce i v Kostnici si je připomínal, jak nám ukazují některé dopisy, které psal z vězení svým přátelům.

Na pražské univerzitě se Hus setkal s učením anglického reformátora Jana Viklefa (1320 – 1384). Myšlenky anglického teologa jej natolik uchvátily, že celý jeho další život byl jimi určen. I když ne se vším souhlasil, jeho pohled na církev byl do značné míry ovlivněn právě tímto učením. Mezi hlavní důrazy patřil apel na obnovu církve podle Kristova vzoru. Církevní autority mají být autoritami pouze v případě, že žijí podle Ježíšova vzoru.