Dnešek byl pro mne sice perný, ale zato hodně plodný den. Vlastně to začalo už v neděli, kdy jsme byli s rodinou sloužit na setkání křesťanů v Terezíně. Zažili jsme úžasné chvíle. Nejen, že jsem viděl poprvé v životě svoji manželku v krásných izraelských šatech, které obdržela darem od babičky Ludmily Hallerové, jak hraje s našimi syny nádherné židovské písně a mesiánské chvály, nejen, že jsem cítil dotyk nebe při zaznívajících tónech houslí Alexandra Shonerta, židovského virtuosa, nejen, že jsem byl obohacen Martou Srbovou z Operace Ester o novou modlitbu Adon Olam a mistrně zvládnutý zvuk šófaru Karla Sedláčka z ICEJ projel celým mým tělem, nejen, že mne bratr Ján Ostrolucký z Ostravy doslova přenesl do Eretz Izrael při svém barvitém vyprávění, nejen, že jsem plakal u veršů dětí z terezínského ghetta, které přednesla malinká Ilonka Sopóciová ze Sušic, nejen, že jsem tajil dech u bezchybně zahrané písně Jerušalajim šel Zahav v podání desetileté Ráchelky Kouklíkové z Prahy, já jsem navíc celé to odpoledne věděl, že s námi je přítomen Bůh a že právě tady něco velkolepého koná.

ÚVODEM:

V den oslav šedesátiletého trvání státu Izrael si jakýsi redaktor povšiml židovského mladíka, který si v odlehlém parku četl Tóru.

„Vy neoslavujete s ostatními?" zajímal se zvědavě novinář.

„Ne," usmál se mladík, „já budu oslavovat, až přijde Mesiáš!"

Převzato z MF DNES