Rada církve AC schválila vyhlášení modlitebního řetězu v souvislosti s šíření nemoci COVID-19. Připojte se k nám!

Pozorní čtenáři a příznivci nakladatelství Křesťanský život si možná všimli, že toto nakladatelství začalo v poslední době zavádět tzv. edice. Letos jsme se například mohli nově seznámit s edicí Etické výzvy, v níž vyšly dvě knihy od stejného autora týkající se oblasti homosexuality a genderu (DALLAS J. Hovory o homosexualitě: Jak mluvit o věcech laskavě a srozumitelně a Coming Out v rodině aneb Co dělat, když váš blízký prohlásí: „Jsem gay.“) Podobně se loni objevila edice Revitalizace církve nabízející literaturu vhodnou pro sbory, které chtějí projít nějakou formou obrodného procesu svého praktického či duchovního života. I v této edici vyšly doposud dvě knihy (WILSON S., BATES J. Vykliďte pódium a dejte prostor Bohu a WILSON S. Připravit, pozor, teď aneb Tři rozhovory, které povedou k trvalému růstu vašeho sboru) a připravují se další dvě.

„Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy.“ (Mk 3,14–15)

Drazí čtenáři,

kdosi jednou napsal, že největší překážkou lásky k Bohu je služba Bohu. Připadá vám to zvláštní? Tvrdé? Možná si řeknete, jak jinak lze vyjádřit lásku k Bohu než tím, že pro něj něco dělám? Bezpochyby je důležité obojí – služba i láska. Nemůžeme sloužit bez lásky. To vyjádřil již apoštol Pavel ve svém známém textu o lásce: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1K 13,3) Na druhou stranu, láska se musí nějak projevit. Nemůže zůstat jen v mysli a často nestačí ani slova. Musí se proměnit ve skutek. Potřebujeme tedy usilovat jak o lásku, tak i o praktické zapojení se do nějaké užitečné činnosti. Jde o vzájemný vztah těchto dvou veličin.

Jako církev jsme zapojeni do mnoha různých aktivit. Princip „všeobecného kněžství“, k němuž se hlásíme, umožňuje zapojení do bohoslužebného života každému bratru či sestře. Nadto máme řadu různých aktivit – ať již jde o práci s dětmi, zakládání sborů, různé formy evangelizace a podobně. Je to skvělé a jsem na to hrdý. Nesmíme však přestat zdůrazňovat, že to hlavní, oč tu jde, je vztah s Bohem. Na prvním místě je vztah, a z tohoto vztahu teprve vyrůstají naše aktivity.

Restrikce přijaté kvůli novému koronaviru COVID-19 otřásly doslova celým světem. Jak vnějším, globálním, tak i tím naším vnitřním, který ovlivňuje, jak vnímáme své okolí a jak s ním pracujeme. Svět církve nezůstal výjimkou. Otřásl se rychle a důkladně. S okamžitou platností byly uzavřeny všechny možnosti osobního setkávání na shromážděních a církev zjistila, že jediný způsob setkávání zůstal online. To je samozřejmě významná změna oproti všem minulým velkým epidemiím v historii, které nic takového neznaly – naposledy v pandemii španělské chřipky v letech 1918–1920. Při dřívějších epidemiích křesťané často zůstávali doma, navíc pomáhali ve společnosti, například v provizorních nemocnicích. Internet a online přítomnost je pro církev již dlouho misijním polem – od sociálních sítí až po vysílání bohoslužeb na síti. Jistě, mnozí křesťané i v dnešní době preferují email a telefon, nicméně okamžitě po uzavření církve se vyrojilo několik způsobů online spojení: různé formy bohoslužby vysílané na internetu a různé aplikace pro osobní spojení, od Zoomu až po Skype. Nejprve byli všichni nadšeni, jak technologie pomáhají. Nicméně statistiky z různých regionů Evropy a USA ukazují, že jen krátce poté začala online účast klesat a během několika týdnů se u většiny lidí projevilo to, čemu se začalo v odborných článcích říkat „Zoom únava“. Není divu. Mnozí zůstali doma na „home office“, celé dny tedy trávili na online aplikacích pro konferenční hovory a pracovní schůzky a večer se jim do církve ve stejné aplikaci již nechtělo.

Popis toho, jak jsme jako sbor reagovali na koronavirovou karanténu, začnu trochu ze široka. Před časem jsem od jednoho amerického pastora dostal knihu skvělého novináře a historika Philipa Jenkinse The Lost History of Christianity: The Thousand-Year Golden Age of the Church in the Middle East, Africa, and Asia – and How It Died (v překladu: Ztracené dějiny křesťanství: Tisíc let zlatého věku církve na Středním východě, v Africe a Asii – a jak zemřela). Je to výborná kniha, ve které jsem se mj. poprvé seznámil s na Západě přehlíženým hnutím nestoriánské církve východu a jejím fenomenálním misijním působením v prvním tisíciletí církve. Je tam mnoho věcí, kvůli kterým kniha stojí za přečtení, ale já bych zde zmínil jednu, která mě obzvlášť oslovila. Autor se zamýšlí nad příčinami, proč se někde církev pod tlakem pronásledování zhroutila téměř v jedné generaci, a jinde odolala celá staletí, často až dodnes. Například v severní Africe. Tam, kde bylo hlavní těžiště života církve v propracované latinské bohoslužbě, teologické debaty vedli významní teologové – samozřejmě také latinsky, běžní lidé do ní pochopitelně neměli možnost vstoupit, ani jí rozumět. Vše se točilo kolem velkých okázalých shromáždění v nádherných chrámech. Pak přišli muslimští džihádisté, dali danému městu ultimátum k přijetí islámu, po odmítnutí většinou biskupa popravili, mnichy vyhnali a dezorientovaní věřící, kteří rázem ztratili to, na čem stál jejich duchovní život, se pod tlakem strachu poddali (často jen naoko) islámskému diktátu, avšak druhá generace už většinou byla muslimská nejen naoko. Samozřejmě to pro stručnost silně zjednodušuji. Tam, kde byl život církve pěstován hlouběji, až na úroveň rodiny, kde měli Bibli přeloženou do svého rodného jazyka, tam se církev při ztrátě velkých shromáždění pouze stáhla do rodin a přežila z generace na generaci. Příkladem v severní Africe může být Egypt. Uvědomil jsem si tehdy, že to je stejný princip, který pomohl přežít Židům v rozptýlení a dobách pronásledování – a nejinak tomu bylo i v dobách rekatolizace a pronásledování tajných evangelíků u nás. Historie našeho sboru i hnutí v době komunistického pronásledování jen potvrzuje stejný princip.

Registrace na konferenci pro pastory "Když církev zasáhne svět", která se uskuteční 14. - 16. září, spuštěna! Více v sekci Události / Připravujeme.

Drazí bratři a sestry,

zdá se, že koronovirová krize je pomalu na ústupu, a i přes obavy odborníků z možné druhé vlny se jeví, že nálada veřejnosti je optimistická. Život se postupně dostává do normálu, i církve se začaly opět setkávat.

Tedy ne, že by se naše sbory po dobu krize vůbec nesetkávaly – právě naopak. Omezení shromažďování osob s sebou přineslo hledání nových možností, jak pořádat bohoslužby. Podstatná část života církve se přenesla do virtuálního prostoru: bohoslužby, skupinky, dokonce i modlitební setkání se odehrávala na různých internetových platformách. Mládež ožila, neboť užívání různých internetových dovedností je jejich doména, a tak zde nalezla uplatnění, nelenili ale ani starší. Kdo mohl, stal se na pár měsíců internetovým křesťanem.  

Nejednoho z nás při tom všem napadla myšlenka: Potřebujeme vůbec ještě církev? Kázání včetně chval jsou na internetu, setkávat se s přáteli mohu na různých sociálních sítích, nejsem omezen časem stráveným cestováním, a dokonce si mohu vybrat, jakou církev navštívím. Třeba dvě nebo tři za den. Stačí kliknout na správný odkaz. K čemu ještě nedělní shromáždění? Není to přežitek?

Odkazy na online Duchovní soustředění AC 2020:

Vyšlo nové číslo Magazínu praktické letniční teologie s názvem Život vedoucího a jeho vztahy. Časopis naleznete na https://mplt.apostolskacirkev.cz/.

Do sekce Zdroje / Ke stažení / Materiály AC jsme přidali Výroční a finanční zprávu AC 2019.