Kniha rodu, evangelium v rodokmenu

„Kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova: Abraham zplodil Izáka, Izák zplodil Jákoba, Jákob zplodil Judu a jeho bratry, Juda zplodil Perese a Zeracha z Támar, Peres zplodil Checrona, Checron zplodil Rama, Ram zplodil Aminadaba, Aminadab zplodil Nachšona, Nachšon zplodil Salmona, Salmon zplodil Boáze z Rachab, Boáz zplodil Obéda z Rút, Obéd zplodil Jišaje, Jišaj pak zplodil krále Davida. David zplodil Šalomouna z manželky Uriášovy, Šalomoun zplodil Rechoboáma, Rechoboám zplodil Abiáše, Abiáš zplodil Asu, Asa zplodil Jošafata, Jošafat zplodil Jehorama, Jehoram zplodil Uziáše, Uziáš zplodil Jotama, Jotam zplodil Achaze, Achaz zplodil Ezechiáše, Ezechiáš zplodil Menašeho, Menaše zplodil Amona, Amon zplodil Jošiáše, Jošiáš zplodil Jekoniáše a jeho bratry a pak přišlo babylonské zajetí. Po odvlečení do Babylonu Jekoniáš zplodil Šealtiela, Šealtiel zplodil Zerubábela, Zerubábel zplodil Abihuda, Abihud zplodil Eliakima, Eliakim zplodil Azora, Azor zplodil Sádoka, Sádok zplodil Achima, Achim zplodil Eliuda, Eliud zplodil Eleazara, Eleazar zplodil Matana, Matan zplodil Jákoba a Jákob zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš zvaný Kristus. Celkem tedy bylo čtrnáct pokolení od Abrahama po Davida, čtrnáct pokolení od Davida po babylonské zajetí a čtrnáct pokolení od babylonského zajetí po Krista.“ (Mt 1,1–17)

…a nikdy nepřestane hledat své ztracené ovečky. Neštítí se ani té nejodpornější špíny, když je bere do náruče, aby je vysvobodil… Sama na sobě jsem to prožila a ráda bych se s vámi podělila o svou zkušenost s touto láskou…

Už jako malý kluk jsem vnímal, že jsem jiný než ostatní děti. Nejen proto, že jsem vyrůstal v rozvrácené rodině, že se má maminka stýkala s lidmi ze západní Evropy, což v době komunismu, kdy jsem vyrůstal, bylo nepřípustné, ale také proto, že jsem nedokázal zapadnout do kolektivu a býval jsem rád sám. Kvůli tomu všemu jsem ve škole čelil šikaně v plné míře. Snažil jsem se této realitě unikat skrze sny. Snil jsem o světě, kde jsem tím nejsilnějším a nejchytřejším, kde přemůžu každého, kdo si dovolí mi jakkoliv ubližovat. Byla to však jen slabá záplata na vnitřní bolest, kterou jsem prožíval.

Číslo: 3/2015

Téma: Sebepoškozování / sebevraždy

V novém čísle najdete

• Slovo biskupa Jeho jméno bylo Onezimos
• Sebepoškozování / sebevraždy
  
  • Záměrné sebepoškozování
  • Ježíš miluje bez hranic...
  • Věci nemění informace, ale prožitek...
  • Začalo to drobnými škrábanci
  • Mé problémy začaly na základní škole
  • Neskočil jsem
  • Od mámy jsem se naučila...
• Mesiáš podle Matouše Evangelium v rodokmenu
• Nová generace Valentýn
• Emeritní biskup Rudolf Bubik se zamýšlí nad historií
• Čtenáři píší
  • Spíše projde velbloud...
  • Bible aneb Pořádná dávka adrenalinu
  • Výjimečný případ
• Dětem Karavana velbloudů
• Rozhovor Jak se budí křesťané?
• Izrael Izrael hodlá zničit osady EU
• Ze života církve Pozvánka na slavnost

Rozhovor s Pavlem Harabusem, pastorem sboru AC Brno

J: Jak dlouho už jsi prvním pastorem?

Jsem pastorem od nového roku, to znamená dva dny. (Rozhovor jsme natáčeli 2. 1., pozn. red.)

J: Chtěl jsi být prvním pastorem?

Když jsem uvěřil, chtěl jsem sloužit Bohu, ale nevěděl jsem jak. Člověk po obrácení zpravidla přemýšlí, že bude apoštol, to bych byl úplně nejraději, to byly takové první dny po obrácení. Postupem času jsem rozpoznal, že nejsem evangelista, protože práce v ulicích mi nedávala smysl a spíš jsem měl pocit, že lidi od víry odpuzuji J, raději jsem studoval a hloubal nad Biblí. Rád jsem vyučoval… Ale nemáme čas líčit celou mou historii v církvi, takže zkrátka, asi po 20 letech mého života v Kristu, jsem byl požádán, abych se stal asistentem pastora. Později jsem se stal třetím pastorem, a pak se o mně začalo uvažovat jako o prvním pastorovi. Řada proroctví, můj život i moje představy o tom, jak sloužit Pánu, s tím vším tak nějak korespondovaly, tak jsem tuhle nabídku s bázní přijal. Uvědomuji si, že být pastorem není úplně jednoduché. Před dvaceti lety bych řekl: „Hurá, jdeme do toho.“ Ale teď jsem to opravdu zvažoval, modlil se a jsem zvědavý, co mě všechno čeká.

Mohl by to být způsob, jak chodit a nachytávat křesťany – stačilo by přijít a poprosit je, aby ze své Bible přečetli verš Jan 5,4. V závislosti na tom, jaký překlad a jaké vydání Bible by zrovna měl daný člověk k dispozici, by následovalo zmatení či vyjádření údivu. Někteří by ze své Bible verš suverénně přečetli, jiní by ho tam hledali marně. A někteří by ho sice nenašli hned, ale nenápadné písmenko v textu by je navedlo k poznámce pod čarou, kde by ztracený veršík nalezli. Jednotlivá vydání Bible se totiž neliší jen překladem, ale místy i samotným obsahem. Co to tedy znamená a máme se tím nechat nachytat?