Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
Martin Moldan

Martin Moldan

ženatý (šťastně), manželka Olga, tři děti. Podstatnou část života prožil ve Varnsdorfu, kde působil 15 let jako pastor sboru Apoštolské církve. V současnosti je v úřadu biskupa AC. Jeho silným přesvědčením je, že nejlepší evangelizační metodou 21. století je znovuzrozený a duchovně obnovený člověk. Mezi jeho záliby patří četba, příroda, fotografování, horské kolo.

Cesta bolesti

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 19.19

Milí čtenáři,

námětem dnešního slova je bolest. Ačkoli ji nemáme rádi, doprovází nás po celý průběh života. Setkáváme se s ní v různých formách: Během nemoci, známe bolest těla stejně jako bolest duše, může jít o bolest dlouhodobou nebo třeba náhodnou, když se například praštíme kladívkem do prstu. Bolest můžeme snášet sami a bolest sledujeme u našich bližních. Bolest přijímáme a bolest rovněž způsobujeme. Nejraději bychom ji ze života vytěsnili, ale stále a znovu se s ní setkáváme, často nás zaskočí ve chvílích, kdy na ni nejsme připraveni. Pojďme nyní společně otevřít tuto méně příjemnou stránku lidské existence a pokusme se nad ní zamyslet.

Je pravda, že člověk není stvořen pro bolest, ale současně je bolest do světa dána jako nutnost. Bez ní by to nešlo. Četl jsem příběh o mladé dívce, která trpěla zvláštní nemocí – necítila žádnou bolest. Její nervová zakončení byla na vnější podněty naprosto necitlivá. Tato dívka zemřela ve svých šestnácti letech, plná popálenin a jiných zranění, která ovšem vůbec nevnímala.

Je přirozené, že tělo je nastaveno tak, aby bolest vnímalo a do jisté míry se před bolestí chránilo. Vezměte si například reflex očního víčka: Kdykoli se v blízkosti oka ocitne cizí předmět, oko se během „okamžiku“ zavře. Tělo bolest odmítá a chrání se před ní.

Hledět k neviditelnému

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 19.19

„…nebo jako by viděl Neviditelného, tak se utvrdil.“ (Žd 11,27 KB)

Drazí čtenáři,

téma, které mám dnes na srdci a které bych Vám rád předal, se týká duchovnosti. Můžeme jej vyjádřit otázkou: „Jak se stát duchovním člověkem?“ Budeme se zamýšlet nad tím, v čem duchovnost spočívá a jak ji získat. Samozřejmě také potřebujeme vědět, zda je duchovnost vůbec v dnešním světě důležitá. Nechceme se zabývat věcmi, které nesouvisejí s životem na této zemi a kromě našeho vlastního uspokojení nemají žádný jiný užitek.

Když se řekne „duchovnost“, „duchovní člověk“, v našem kontextu si pravděpodobně vybavíme jedince bohatě vybaveného duchovními dary. Tedy někoho, kdo se (úspěšně) modlí za nemocné, prorokuje a Bůh k němu mluví.

Je pravda, že duchovní dary jsou naším „rodinným stříbrem“ a nedáme na ně dopustit, ale jsou i jiné perspektivy. Člověk z jiného věroučného prostředí si možná představí někoho, kdo je nesobecký, vykazuje ve svém životě hojnost ovoce Ducha, zvládá vlastní život a je zapojen do různých služeb ve svém sboru.

Abychom však příliš nekomplikovali představu duchovnosti, řekněme, že duchovní člověk je někdo, kdo je naplněn Duchem svatým, rozvíjí v sobě Kristův charakter, disponuje duchovními dary a žije v lásce se svými bližními. Otázka je, jak se takovým člověkem stát.

Jak hořet a nevyhořet

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 19.19

Jedno české přísloví říká „přílišná horlivost škodí“. Proti tomu se říká „všeho s mírou“. Zdá se, že ve světě víry ale platí opačná pravidla: „Horlivě usiluj, aby ses před Boha postavil jako člověk osvědčený“ – píše Pavel Timoteovi. Pravda je, že i nevěřící lidé dokáží být horliví, pokud jde o jejich zájmy. A další pravdou je, že mnozí křesťané se raději drží pravidla „všeho s mírou.“ Jak je to tedy s horlivostí? Podíváme se na ní z několika stran: Zamyslíme se nad vzory horlivosti, prozkoumáme, co o horlivosti učí Bible, a uvidíme, že horlivost s sebou nese i určitá rizika.

Několik myšlenek o víře

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 19.19

„Šimon Petr, otrok a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo dostali stejně vzácnou víru jako my spravedlností našeho Boha a Zachránce Ježíše Krista. Milost a pokoj kéž se vám rozhojní v poznání Boha a Ježíše Krista, našeho Pána.“ (2Pt 1,1–2)

Drazí čtenáři,

předmětem mého zamyšlení je víra. Vírou jsem se rovněž zabýval v lednovém čísle, neboť verš o víře („Vím, komu jsem uvěřil.“ 2Tm 1,12) je slovem pro církev na tento rok. Otázkami víry se zabývá i program letošního Duchovního soustředění, jedné z nejvýznamnějších pravidelných akcí církve. Víra je rovněž důležitým tématem pro život, je jakousi bránou ke všem ostatním ctnostem křesťanova života. Skutečně platí, že „bez víry není možné se líbit Bohu.“ (Žd 11,6)

Jedna z otázek, kterou si můžeme v souvislosti s vírou položit, zní: „Jak můžeme víru získat?“ Je možno ji zjednodušit tak, že poskytneme dvě možné odpovědi: Víra je výsledkem usilovného hledání, tedy naší práce, anebo je darem, Boží milostí z nebes. Je-li darem, proč ji nemají všichni? Je-li výsledkem lidské činnosti, jak je možné ji získat a prohlubovat?

Již na počátku chci předeslat, že při hledání podstaty víry se nevyhneme určité dvojakosti. Když jsem byl dospívajícím mladíkem, nic mi nebylo tak vzdálené, jako víra. Byl jsem ochoten diskutovat o Bibli, filozofovat o Bohu, ale osobní víra? Ne, při pomyšlení na to, že bych se měl modlit k nějaké bytosti kdesi nahoře, se ve mně všechno obracelo. Přesto se stal zázrak, a já jsem uvěřil. Nemohu říci, že to přišlo bez mého přičinění, neboť jsem velmi toužil poznat pravdu a mnoho jsem četl a přemýšlel, ale současně vím, že víra rozhodně nebyla výplodem mého úsilí. Přišla tak nějak sama.

Potřebujeme vzory?

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 19.19

„Uděláte všechno přesně podle toho, co ti ukazuji jako vzor svatého příbytku i vzor všech bohoslužebných předmětů.“ (Ex 25,9)

Drazí čtenáři,

v tomto článku bych se chtěl věnovat otázce vzorů. Potřebujeme pro svůj život lidské vzory? Zde očekávám, že každý křesťan odpoví, že Pán Ježíš je jeho vzorem. A možná ještě apoštol Pavel. Ale co současné žijící osoby? Máme své vzory? Měli jsme nějaké vzory v průběhu svého života?

Úvodní biblický text nemluví sice o lidských vzorech, ale píše se zde o přesném napodobování. Mojžíš měl přesně napodobit svatostánek, který mu Hospodin ukázal během modliteb a půstu na svaté hoře. A aby to nebylo tak jednoduché, stánek nevyráběl Mojžíš sám, ale stavbou pověřil dva muže, které k tomu účelu vybral. Tak zde máme zajímavou situaci: Dva muži měli něco vyrobit přesně podle instrukce, kterou jim dal někdo jiný, kterému to zase ukázal Bůh. A ani ti dva na to nebyli sami, protože měli řadu pomocníků a spolupracovníků.

O Boží lásce

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 19.19

Drazí bratři a sestry,

březnová pastorální konference o angažovanosti církve ve společnosti se jmenovala „Díky Bohu, že je pondělí“. Název jsme si vypůjčili z titulu stejnojmenné knihy, jejímž autorem je Paul Bartlett, hlavní mluvčí konference. Postřehy a myšlenky z této konference naleznete v tomto čísle časopisu nebo na webových stránkách církve. Osobně jsem si trochu lámal hlavu nad svým slovem pro konferenci, nakonec jsem se po modlitbách rozhodl kázat o lásce. Hlavním důvodem bylo, že jsem chtěl dát celkovému poselství nějaký rámec, a snad i některé důrazy trochu vyvážit. V tomto článku bych s vámi chtěl sdílet některé myšlenky ze svého kázání.

Je obtížné kázat o lásce. Za prvé – co nového lze říci? Má vůbec smysl ji nějak analyzovat, definovat, není lepší ji prostě žít? Za druhé – kdo si troufne o lásce kázat? Po letech strávených v církvi jsem si příliš vědom lidských slabostí, a to nejen druhých lidí, ale i svých. Zde však onen důvod leží: K životu v lásce se prostě povzbuzovat potřebujeme, právě proto, že skutečné lásky je tak málo. Nad láskou se zamýšlím ve třech perspektivách: v osobním životě, službě a v církvi.

… a dostanete dar Ducha svatého

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 19.19

„Petr jim odpověděl: ‚Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.‘“ (Sk 2,38–39)

Drazí čtenáři,

obraťme dnes společně svou pozornost na slovo „dar“, jež je obsaženo v úvodním textu. Píše se zde, že křesťané mohou obdržet dar Ducha svatého. Záměrně píši „mohou obdržet“, protože ono to není automatické. Pavel se při návštěvě Efezu setkal se skupinou učedníků a ptal se jich, zda obdrželi Ducha svatého, když uvěřili. Odpověď byla NE. Neobdrželi Ducha svatého, protože jim nikdo neřekl, že jej mohou obdržet. Podobnou situaci vidíme v Samaří ve Skutcích 8. kapitole. Skrze kázání diakona Filipa zde uvěřilo mnoho lidí. Bible uvádí, že se dělo mnoho zázraků a „ve městě nastala veliká radost.“ I když uvěřili, Ducha svatého ještě nepřijali. Kvůli tomu museli přijít Petr a Jan až z Jeruzaléma. Bůh jim mohl dát dar Ducha během kázání evangelia, jako se tomu stalo v domě Kornélia (Sk 10,44), ale nedal. Musíme si uvědomit, že dar Ducha je zkušenost oddělená od obrácení a znovuzrození. Někdy může proběhnout současně, ale přesto jde o samostatnou zkušenost.

Myšlenky o horlivosti

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 19.19

„Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3,16)

„Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.“ (Zj 3,19)

Milí čtenáři Života v Kristu,

téma, které mám nyní na srdci, se týká horlivosti. Horlivost popisuje život křesťana ze zcela jiné stránky než třeba věrouka, jež se zaměřuje na otázky vyznání. Horlivost se netýká ani jeho intelektu, ba ani nutně jeho srdce. Přesto všichni tak nějak obecně rozumíme, co je horlivostí myšleno. Jedním z důvodů, proč se horlivostí zabývám, je, že Bible sama jí věnuje velkou pozornost.

Pokud něčemu Boží slovo věnuje pozornost, ukazuje nám to, že i my bychom se tím měli zabývat. Potřebujeme však horlivost? Domnívám se, že ano. Naše církev vznikla z Rozhodných křesťanů – to „rozhodný“ má obdobný význam jako „horlivý“. Horlivost je tedy naším DNA. V průběhu let, kdy naše církev žila v ilegalitě, to byli většinou horliví křesťané, kteří jí drželi. Kdo nebyl horlivý, mohl se angažovat v některé ze státem povolených církví a nebýt tak v přímé opozici vůči tehdejšímu režimu. Jak původní Rozhodní křesťané, tak i církev v době totality – všichni o něco zápasili. Stálo jim za to hledat vlastní cestu, horlit pro pravdu, riskovat. Dnes žijeme v době, kdy není (zdánlivě) nutné za nic bojovat. Žijeme v době ekonomické prosperity, v naší zemi není válka, otázky, jaké většina lidí řeší, se často týkají více zábavy a druhořadých věcí než existenčních jistot. Potřeba horlivosti se ztrácí a s ní i pravá horlivost. Někdy je tato ztráta dokonce zdůvodněna jako únava, nedostatek času, rozumná víra a podobně. Pojďme se tedy nyní společně zamyslet, jak to s tou horlivostí doopravdy je.

Lidé na cestě

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 19.19

„…Byl jsem na cestách, a ujali jste se mne.“ (Mt 25,35)

Milí bratři a sestry,

není tématu, které by více plnilo stránky světových médií a rozdělovalo společnost než otázka uprchlické krize. Za minulý rok přišlo do Evropy více než milion lidí, z nichž více než půl milionu má naději na azyl. Veřejnost (na rozdíl od mnohých politiků) vnímá spíše negativní stránku celé věci: Lidé si kladou otázku, zda evropské státy unesou obrovský nárůst imigrantů, zda nezkolabuje sociální systém, bojí se o pracovní místa, a zejména pak je veřejnost znepokojena narůstající kriminalitou. Zde zodpovědní politici, ač neradi, přeci stále častěji připouštějí, že i tento jev je přirozeným a vážným důsledkem stále většího proudu lidí směřujícího do Evropy.

Snad nejvíce znepokojujícím faktem však je souvislost mezi uprchlictvím a terorismem. Mezi nově příchozími jsou jedinci přicházející s jasným záměrem – škodit. Jde většinou o mladé muslimy, často konvertity, kteří prošli některým z výcvikových středisek na východě Sýrie. Jejich úkolem je přestěhovat se do některé z evropských zemí, nenápadně se integrovat do společnosti a pak, v určený čas, provést teroristický útok.

Pravdou ovšem zůstává, že mnozí lidé utíkají před válkou a pronásledováním, řada z nich již přišla o své blízké a členy rodiny. Utíkají, aby zachránili vlastní život. Jenom z válkou zmítané Sýrie pochází každý pátý uprchlík. Většina uprchlíků proudí z muslimských zemí. Postoj veřejnosti k uprchlíkům se liší: od naprosté odmítavosti až po otevřenou náruč, od „Herzlichwillkommen“ na německých nádražích až pro projevy xenofobních politiků. Jaký postoj by měli mít v této situaci křesťané?

Vím, komu jsem uvěřil

Napsal(a) čtvrtek, 13. prosinec 2018 19.19

„On zničil smrt a skrze evangelium vyvedl na světlo život a neporušitelnost. K tomu jsem já byl ustanoven hlasatelem a apoštolem a učitelem národů. Proto také toto snáším, ale nestydím se za to; vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on je mocen ochránit to, co jsem mu svěřil, až do onoho dne.“ (2Tm 1,10–12)

Drazí čtenáři,

není lepší způsob, jak zahájit nový rok, než připomenutím základních pravd evangelia: Kristus porazil smrt a otevřel dveře k věčnému životu. To byl základ víry všech generací křesťanů a je i základem naší víry. Autor listu, Pavel, tato fakta považuje za základ své apoštolské mise.

Navzdory dlouhým a spletitým dějinám křesťanství, kdy se lidé snažili tuto krystalicky jasnou zvěst zatemnit v zákonickém náboženství či rozpustit v liberální teologii, pravda evangelia září nezmenšeným jasem i dnes, na počátku jednadvacátého století. I my ovšem čelíme pokušení jak zákonictví, tak liberalismu. Proto je pro nás důležité vědět, čemu, nebo spíše komu věříme.

Pavel napsal tento list jako svůj poslední – píše v poutech, je vězněm císaře Nera a tuší svůj brzký odchod (4,6). Současně si je vědom, že pochodeň evangelia převezme mladší generace, a tak jednomu z nich, blízkému spolupracovníkovi Timoteovi, píše povzbuzující pokyny a napomenutí. Timoteus je povahově spíše bázlivý, navzdory Božímu povolání občas propadá skepsi a malomyslnosti. Pavel mu tedy připomíná Boží dar, který mladý služebník obdržel skrze vkládání Pavlových rukou, a vede jej k tomu, aby oheň tohoto daru rozněcoval.

Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.