Milí čtenáři,

hned v úvodu tohoto článku se přiznám, že k jeho napsání mne inspirovala jedna kapitola z knihy Jak přežít ve službách církve britského autora Nicka Cuthberta (poněkud humorný název pro knihu, že?).

Velmi inspirativní byla celá kniha a vřele ji doporučuji všem, kdo mají cokoli do činění se službou v církvi. Autor popisuje základní (a mnohdy známé) principy, jak si zachovat čisté srdce, zdravé tělo i radostnou mysl navzdory náročné službě. V jedné z kapitol se zabývá tématem životních ztrát. Autor píše:

„Život je plný ztrát. Když vstoupíte do manželství, ztrácíte nezávislost. Když začínáte pracovat, ztrácíte svobodu. Když onemocníte, ztrácíte zdraví. Když přijdete o práci, ztrácíte pocit bezpečí. Když stárnete, ztrácíte tělesné síly a vitalitu. Ztrácíte své mládí. Život je plný ztrát a také nových zisků, při každé změně se však zdá, že vědomí ztráty je větší než radost z něčeho nového.“

Je tomu skutečně tak, jak autor píše. Stále něco ztrácíme. Samozřejmě rovněž získáváme, ale to bereme mnohdy jako samozřejmost. Naproti tomu se ztrátami se hůře vyrovnáváme. Jsou lidé, kteří se nemohou vyrovnat s tím, že zestárli, a všemožně zakrývají znaky pokročilého věku. Nemám nic proti tomu, když chceme vypadat mladě, to je vcelku přirozené. Avšak může jít i o postoje nezdravé, signalizující, že na minulosti lpíme až nezdravě. Potkal jsem v životě ženy, jejichž dětem se narodili potomci a začali jim říkat „babičko“. Žena, která si příliš zakládala na mladistvém a atraktivním vzhledu, těžce toto oslovení nesla. Je rovněž ve světě běžné, že stárnoucí muži si chtějí na poslední chvíli něco dokázat a vyhledávají postranní vztahy, často s ženami o mnoho let mladšími. Za tím vším je neochota přijmout ztrátu (svého mládí) a vstoupit do nové etapy života, která však může být velmi požehnaná. Charakter života je takový, že stále něco ztrácíme a současně získáváme něco nového.

Pokud však na něčem příliš lpíme, poneseme ztrátu těžce. Tak jako šlo v předchozím příkladu o otázky věku a stárnutí, lpět můžeme i na věcech hmotných: Ze zásady nic nepůjčujeme, aby nám to druzí neponičili. Zakládáme si na svém bytu natolik, že raději nezveme návštěvy. Těžce neseme problémy s nepořádkem, který po návštěvách zůstává (a to ani nemluvím o tom, že návštěva může něco poničit, zvláště pokud má malé děti).

aneb Proč být závazným členem místní církve

Do církve přicházejí různí lidé. Některým jde o setkání s Bohem, jiní kromě toho ještě vyznávají, že církev je pro ně rodinou. Ti první vypadají sice na první pohled duchovně, ale jejich křesťanství je redukováno pouze vertikálně: Já a Bůh. Horizontální rozměr – Já a druzí, je u nich podceněn. Žádná církev není tak dobrá, aby ji přijali za svou, a proto v okamžiku, kdy se projeví sebemenší nedokonalost ve vztazích, učení, praxi či čemkoli jiném, vydávají se tito lidé na své nekonečné pouti hledání ideálního společenství.

„Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl. Ale anděl mi řekl: ‚Čemu se divíš? Já ti odhalím tajemství té ženy i té sedmihlavé a desetirohéšelmy, která ji nese.‘“ (Zj 17,6–7)

Vážení čtenáři,

dnešní slovo jsem uvedl dvěma verši ze Zjevení Jana, knihy staré dva tisíce let, a přece svým obsahem na výsost aktuální. Zjevení je knihou prorockou, Pán Ježíš prostřednictvím anděla odhaluje Janovi v hlavních rysech vývoj světových dějin. Důraz ve verších je položen na slova „velice jsem užasl“. Čemu se Jan tolik divil?

Uvedená kapitola z Janova zjevení se zabývá vývojem církve. Janovi je v jednom okamžiku dáno spatřit zrození, moc a pád falešné církve, nevěstky. Jan, který je jedním z dvanácti apoštolů Pána Ježíše, mužem, který spolu s ostatními apoštoly tvořil samotný základ církve, čelí takovému okamžiku překvapení, že je doslova šokován. Staré a některé doslovné překlady popisují jeho údiv slovním spojením „divil jsem se divením velikým“. Tímto zdvojením vyjadřuje původní jazyk důraz na mimořádné překvapení. To, čemu se Jan divil, je podoba církve, již původní tělo Kristovo v průběhu dějin bude nabývat. Už za Janova života se objevovaly tendence k úpadku, duch Antikristův se začínal projevovat (např. 1J 2,19), ale to, co apoštol nyní spatřil ve vidění, předčilo jeho nejhorší obavy.

Přitom stačilo, aby si připomněl některá Ježíšova podobenství, jimiž učedníky připravoval na vývoj církve. Například podobenství o rybářské síti, která bude obsahovat ryby dobré i špatné, anebo pole, na němž plevel proroste pšenici tak, že jejich kořeny budou vzájemně natolik propletené, že je nebude možné oddělit. Ježíš byl první, kdo předpověděl, že církev (její část) odpadne natolik, že bude pohoršením pro svět a mnozí tím budou svedeni. Skutečná církev, nevěsta Beránkova, stále je světlem světa a solí země, ale ďábel se postaral o to, že mnohdy je na první pohled více viditelná její karikatura, nevěstka, popisovaná v uvedené kapitole Zjevení.

6. červenec 2015 je spojován s 600. výročím upálení Mistra Jana Husa. V dějinách našeho národa se nenalezne mnoho lidí, kteří by jeho vývoj a směřování ovlivnili tak významným způsobem, jako Jan Hus. Význam této postavy naší historie je oceňován nejen křesťany, nýbrž i většinovou společností. Česká televize k příležitosti výročí jeho smrti natočila třídílný film, po celé zemi se konají akce věnované jeho památce, vycházejí knihy. Jan Hus představuje přínos nejen pro křesťanskou církev, ale i pro celou národní identitu. Připomeňme si některá fakta jeho života.

Studoval na pražské univerzitě, kde obdržel titul bakaláře, i titul mistra svobodných umění. V roce 1401 byl zvolen děkanem filozofické fakulty a později dokonce rektorem univerzity. Jeho motivy nebyly zpočátku tak ušlechtilé, jako byl jeho pozdější život. Sám svá studentská léta komentoval slovy: „Když jsem byl žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych byl brzo knězem, měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“ Tyto postoje jej později velmi mrzely, dokonce i v Kostnici si je připomínal, jak nám ukazují některé dopisy, které psal z vězení svým přátelům.

Na pražské univerzitě se Hus setkal s učením anglického reformátora Jana Viklefa (1320 – 1384). Myšlenky anglického teologa jej natolik uchvátily, že celý jeho další život byl jimi určen. I když ne se vším souhlasil, jeho pohled na církev byl do značné míry ovlivněn právě tímto učením. Mezi hlavní důrazy patřil apel na obnovu církve podle Kristova vzoru. Církevní autority mají být autoritami pouze v případě, že žijí podle Ježíšova vzoru.

Milí bratři a sestry,

jedním z rozdílů, který charakterizuje upřímné křesťany od povrchních sympatizantů, je skutečnost, že svou víru promítají do každodenního jednání. Nejsou jen „nedělními“ křesťany, nýbrž těmi, kteří se snaží principy své víry každodenně uplatňovat v životě. A v Bibli můžeme dokonce nalézt frázi obsahující slova „na každý den“ – toto slovní spojení označuje činnosti či postoje, které by měly být součástí každodenního života církve i jednotlivců. Některé z nich jsou zcela zřejmé a jasné, u jiných jde spíše o ideál dokonalosti, další se týkají více církve jako celku než jejích jednotlivých členů. V každém případě ale jde o něco, co by mělo být mezi námi denně zastoupeno, pokud se hlásíme k Ježíši Kristu jako ke své Hlavě, svému Pánu a svému Vykupiteli. Frázi „na každý den“ můžeme rozdělit zhruba do sedmi kategorií.

Každý den se sytíme Božím slovem. Zde nejde o povinnost, nýbrž o výsadu. Tak, jako se u fyzického jídla nemluví o povinnosti, ale o nutnosti (jíme, protože prostě máme hlad), stejné je to v oblasti ducha. Jíme, abychom byli živi, aby náš duch měl potravu Božího slova. Starozákonním předobrazem je sbírání many na poušti během cesty do zaslíbené země. Mana představovala výživný základ a dalo se s ní tvůrčím způsobem pracovat, vařit ji nebo péci. Podmínkou bylo, aby ji lidé nasbírali každý den čerstvou, nedala se skladovat, jinak se zkazila.

Pastorální konference Apoštolské církve

Březnové pastorálky, tradičně pořádané v Kutné Hoře, nazýváme „pracovní“. Na rozdíl od květnových, jejichž posláním je spíše inspirativní a povzbuzující slovo, nebo zářijových, které jsou zaměřeny na misii, v březnu se zabýváme konkrétním tématem, které chceme uchopit prakticky. Bývá zvykem, že kromě hlavního řečníka dáváme prostor kratším vstupům většímu množství našich pastorů a nakonec míváme i panelovou diskuzi se všemi mluvčími.

„Pochází-li spasení skutečně od Boha a je úplně jeho dílem právě tak, jako stvoření, pak je naší první a nejvyšší povinností na něj očekávat a konat všechno tak, aby měl v nás zalíbení. Očekávání se pak stane jedinou cestou k tomu, abychom dosáhli zkušenosti, že jsme dokonale spaseni; ono se nám stane jediným vodítkem, abychom vpravdě poznali Hospodina jako ‚Boha našeho spasení‘. Všecky nesnáze, které nám překážejí v poznání plného spasení, mají příčinu v tom, že nedovedeme opravdově a prakticky očekávat na Boha.“  Andrew Murray

Milí čtenáři,

dnešní zamyšlení jsem nezačal slovy z Bible, jak bývá zvykem, nýbrž citátem z knihy Očekávání na Boha od známého probuzeneckého kazatele. Jde o drobnou knížečku každodenních úvah na jeden měsíc, jež by měla čtenáře vést k osvojení si umění očekávat na Hospodina. I přes datum prvního vydání (Murray žil v letech 1828 – 1917) poselství knihy neztratilo nic na své aktuálnosti. Umění žít v očekávání na Boha patří k základním kamenům tradiční spirituality i duchovní výbavy člověka postmoderní doby. Protože žijeme v době, která je poznamenána hektickou činností pronikající do všech sfér běžného života, očekávání na Boha se jeví něčím zbytečným, nepotřebným. I do slovníku moderního křesťana přibyla slova jako „dynamické shromáždění“, „akční sbor“, preferuje se důraz na „praktické vyučování“ a „jasné a srozumitelné poselství“ (to všechno za určitých okolností může být správné), ovšem výsledkem je, že ztrácíme schopnost na Boha čekat. Čekání je považováno za ztrátu času, který bychom mohli naplnit činorodými aktivitami.

„Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. ‚Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen.‘ Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři od Řeky až do dálav země. ‚Pro krev smlouvy s tebou propustím tvé vězně z cisterny, v níž není vody. Navraťte se do pevnosti, vězňové, jimž naděje vzchází. Dnes to oznamuji znovu: Všechno ti nahradím dvojnásobně.‘“ (Za 9,9–12)

Milí čtenáři,

napadlo vás někdy, jak častým tématem je v Bibli vězeňství a otroctví? Jistě vás nepřekvapí, že téměř všichni vězni, o kterých se Písmo zmiňuje, byli zbaveni svobody neprávem. Prvním vězněným byl Josef, jeden z dvanácti synů Jákobových, jehož do otroctví prodali jeho vlastní bratři. Branami vězení prošli mnozí proroci, apoštolové, pronásledována byla i první církev. Vězení se tedy úzce pojí s tématem utrpení svatých a klade naléhavou otázku, jak se na to všechno dívá Pán Bůh. Věznění je rovněž zmiňováno ve spojitosti s příchodem Pána Ježíše a jeho smrtí na kříži. Právě velikonoční události, ke kterým došlo před dvěma tisíciletími v Jeruzalémě, otevřely novou svobodu vězněným. Pojďme se na to podívat z biblické perspektivy.

„Prosím tě za svého syna, kterého jsem zplodil ve vězení, za Onezima, který ti byl kdysi neužitečný, avšak nyní je tobě i mně prospěšný. Toho ti posílám nazpět, jeho, to jest moje srdce. Chtěl jsem si ho ponechat u sebe, aby mi místo tebe sloužil v mém vězení pro evangelium, ale bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvůj dobrý skutek nebyl jakoby z vynucení, ale z ochoty.“ (Fm 1,10)

Drazí čtenáři,

lidé s oblibou dávají svým dětem jména podle biblických hrdinů. Běžná pojmenování jako například Petr, Pavel, Anna, Marie, David jsou všeobecně rozšířena v mnoha zemích a rodiče ani nemusí být milovníky Bible, aby své děti takto nebo podobně pojmenovali. Na druhou stranu dát dítěti jméno Abigail, Ruben nebo Eliáš si člověk bez hlubšího osobního vztahu ke světu Bible těžko dovolí – alespoň ne v naší zemi.

Zbývá veliké množství biblických jmen, která jsou zatím nevyužita. Například jsem se nikdy nesetkal s někým, kdo by se jmenoval Boáz nebo Zorobábel. Anebo Onezimos. S posledně jmenovaným se můžeme setkat v listu apoštola Pavla Filemonovi a popravdě, nešlo o žádného velkého hrdinu. Spíš naopak. A přesto mne tento člověk – nebo spíše jeho jméno – zaujal. Pojďme se na něj podívat.

Onezimos bylo v antice běžným jménem, jaká se dávala otrokům. Když uvážíme, že mnozí otroci se již jako otroci narodili a jejich majitel měl absolutní moc nad jejich životem, mohl jim dát jméno, jaké chtěl. Jeho motivy byly zcela jiné, než když milující rodiče pojmenovávají své děti. Onezimos totiž znamená „užitečný“ a majitel tímto pojmenováním vyjádřil, co od otroka očekával: pouze řádnou práci. Byl jeho majetkem a nemohl si dovolit živit někoho, z koho by neměl žádný prospěch. Hlavním kritériem dobrého otroka byla jeho užitečnost. Nic více a nic méně.

Drazí bratři a sestry,

víra, láska a naděje bezpochyby patří mezi největší křesťanské ctnosti. Jsou respektovány i většinou společnosti, dokonce jsem kdysi za výlohou klenotnictví spatřil malý přívěsek s kotvou, srdcem a křížkem jako symbolické vyjádření těchto tří hodnot.

Chtěl bych se ve své úvaze zaměřit na naději. Bývá uváděna jako poslední ze tří hodnot a někdy její význam neprávem podceňujeme. Naděje jako taková však není zdaleka jen otázkou křesťanství (nebo jakékoli jiné víry), ale její význam daleko přesahuje veškeré ideologie a vyznání. Naděje je podmínkou pro život na zemi v tom nejobecnějším slova smyslu.

Naděje obecně znamená vnitřní přesvědčení, že i ve zdánlivě beznadějné situaci existuje smysluplné východisko. Dobrou ilustrací je příběh Davida a Goliáše. Než dojde ke střetu těchto dvou bojovníků, setkává se David s králem Saulem. Nachází jej zcela bezradného a zdecimovaného tlakem bezútěšných okolností. Izraeli hrozí národní katastrofa a od Saula se očekává akce a řešení. Jako král to má takříkajíc „na triku“.

První slova, která podle Bible pronesl David před Saulem, zněla: „Člověk nikdy nesmí klesat na mysli.“ Je paradoxní, jak nedospělý mladík povzbuzuje k odvaze ostříleného bojovníka. Slova zároveň konstatují, že síla k vítězství není jen ve zbraních – souvisí se stavem našeho srdce a mysli. Zdecimovaný král nebyl schopen vést armádu do vítězné bitvy, zatímco odhodlaný chlapec spoléhající na Hospodina si poradil sám. To, co David řekl, se dá vyjádřit slovy „Vždycky je naděje.“ Známý český autor aforismů Pavel Kosorin napsal: „Když něco vidíte beznadějně, může to znamenat, že se jenom neumíte dívat.“