Milí bratři a sestry,

jedním z rozdílů, který charakterizuje upřímné křesťany od povrchních sympatizantů, je skutečnost, že svou víru promítají do každodenního jednání. Nejsou jen „nedělními“ křesťany, nýbrž těmi, kteří se snaží principy své víry každodenně uplatňovat v životě. A v Bibli můžeme dokonce nalézt frázi obsahující slova „na každý den“ – toto slovní spojení označuje činnosti či postoje, které by měly být součástí každodenního života církve i jednotlivců. Některé z nich jsou zcela zřejmé a jasné, u jiných jde spíše o ideál dokonalosti, další se týkají více církve jako celku než jejích jednotlivých členů. V každém případě ale jde o něco, co by mělo být mezi námi denně zastoupeno, pokud se hlásíme k Ježíši Kristu jako ke své Hlavě, svému Pánu a svému Vykupiteli. Frázi „na každý den“ můžeme rozdělit zhruba do sedmi kategorií.

Každý den se sytíme Božím slovem. Zde nejde o povinnost, nýbrž o výsadu. Tak, jako se u fyzického jídla nemluví o povinnosti, ale o nutnosti (jíme, protože prostě máme hlad), stejné je to v oblasti ducha. Jíme, abychom byli živi, aby náš duch měl potravu Božího slova. Starozákonním předobrazem je sbírání many na poušti během cesty do zaslíbené země. Mana představovala výživný základ a dalo se s ní tvůrčím způsobem pracovat, vařit ji nebo péci. Podmínkou bylo, aby ji lidé nasbírali každý den čerstvou, nedala se skladovat, jinak se zkazila.

Pastorální konference Apoštolské církve

Březnové pastorálky, tradičně pořádané v Kutné Hoře, nazýváme „pracovní“. Na rozdíl od květnových, jejichž posláním je spíše inspirativní a povzbuzující slovo, nebo zářijových, které jsou zaměřeny na misii, v březnu se zabýváme konkrétním tématem, které chceme uchopit prakticky. Bývá zvykem, že kromě hlavního řečníka dáváme prostor kratším vstupům většímu množství našich pastorů a nakonec míváme i panelovou diskuzi se všemi mluvčími.

„Pochází-li spasení skutečně od Boha a je úplně jeho dílem právě tak, jako stvoření, pak je naší první a nejvyšší povinností na něj očekávat a konat všechno tak, aby měl v nás zalíbení. Očekávání se pak stane jedinou cestou k tomu, abychom dosáhli zkušenosti, že jsme dokonale spaseni; ono se nám stane jediným vodítkem, abychom vpravdě poznali Hospodina jako ‚Boha našeho spasení‘. Všecky nesnáze, které nám překážejí v poznání plného spasení, mají příčinu v tom, že nedovedeme opravdově a prakticky očekávat na Boha.“  Andrew Murray

Milí čtenáři,

dnešní zamyšlení jsem nezačal slovy z Bible, jak bývá zvykem, nýbrž citátem z knihy Očekávání na Boha od známého probuzeneckého kazatele. Jde o drobnou knížečku každodenních úvah na jeden měsíc, jež by měla čtenáře vést k osvojení si umění očekávat na Hospodina. I přes datum prvního vydání (Murray žil v letech 1828 – 1917) poselství knihy neztratilo nic na své aktuálnosti. Umění žít v očekávání na Boha patří k základním kamenům tradiční spirituality i duchovní výbavy člověka postmoderní doby. Protože žijeme v době, která je poznamenána hektickou činností pronikající do všech sfér běžného života, očekávání na Boha se jeví něčím zbytečným, nepotřebným. I do slovníku moderního křesťana přibyla slova jako „dynamické shromáždění“, „akční sbor“, preferuje se důraz na „praktické vyučování“ a „jasné a srozumitelné poselství“ (to všechno za určitých okolností může být správné), ovšem výsledkem je, že ztrácíme schopnost na Boha čekat. Čekání je považováno za ztrátu času, který bychom mohli naplnit činorodými aktivitami.

„Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. ‚Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen.‘ Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři od Řeky až do dálav země. ‚Pro krev smlouvy s tebou propustím tvé vězně z cisterny, v níž není vody. Navraťte se do pevnosti, vězňové, jimž naděje vzchází. Dnes to oznamuji znovu: Všechno ti nahradím dvojnásobně.‘“ (Za 9,9–12)

Milí čtenáři,

napadlo vás někdy, jak častým tématem je v Bibli vězeňství a otroctví? Jistě vás nepřekvapí, že téměř všichni vězni, o kterých se Písmo zmiňuje, byli zbaveni svobody neprávem. Prvním vězněným byl Josef, jeden z dvanácti synů Jákobových, jehož do otroctví prodali jeho vlastní bratři. Branami vězení prošli mnozí proroci, apoštolové, pronásledována byla i první církev. Vězení se tedy úzce pojí s tématem utrpení svatých a klade naléhavou otázku, jak se na to všechno dívá Pán Bůh. Věznění je rovněž zmiňováno ve spojitosti s příchodem Pána Ježíše a jeho smrtí na kříži. Právě velikonoční události, ke kterým došlo před dvěma tisíciletími v Jeruzalémě, otevřely novou svobodu vězněným. Pojďme se na to podívat z biblické perspektivy.

„Prosím tě za svého syna, kterého jsem zplodil ve vězení, za Onezima, který ti byl kdysi neužitečný, avšak nyní je tobě i mně prospěšný. Toho ti posílám nazpět, jeho, to jest moje srdce. Chtěl jsem si ho ponechat u sebe, aby mi místo tebe sloužil v mém vězení pro evangelium, ale bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvůj dobrý skutek nebyl jakoby z vynucení, ale z ochoty.“ (Fm 1,10)

Drazí čtenáři,

lidé s oblibou dávají svým dětem jména podle biblických hrdinů. Běžná pojmenování jako například Petr, Pavel, Anna, Marie, David jsou všeobecně rozšířena v mnoha zemích a rodiče ani nemusí být milovníky Bible, aby své děti takto nebo podobně pojmenovali. Na druhou stranu dát dítěti jméno Abigail, Ruben nebo Eliáš si člověk bez hlubšího osobního vztahu ke světu Bible těžko dovolí – alespoň ne v naší zemi.

Zbývá veliké množství biblických jmen, která jsou zatím nevyužita. Například jsem se nikdy nesetkal s někým, kdo by se jmenoval Boáz nebo Zorobábel. Anebo Onezimos. S posledně jmenovaným se můžeme setkat v listu apoštola Pavla Filemonovi a popravdě, nešlo o žádného velkého hrdinu. Spíš naopak. A přesto mne tento člověk – nebo spíše jeho jméno – zaujal. Pojďme se na něj podívat.

Onezimos bylo v antice běžným jménem, jaká se dávala otrokům. Když uvážíme, že mnozí otroci se již jako otroci narodili a jejich majitel měl absolutní moc nad jejich životem, mohl jim dát jméno, jaké chtěl. Jeho motivy byly zcela jiné, než když milující rodiče pojmenovávají své děti. Onezimos totiž znamená „užitečný“ a majitel tímto pojmenováním vyjádřil, co od otroka očekával: pouze řádnou práci. Byl jeho majetkem a nemohl si dovolit živit někoho, z koho by neměl žádný prospěch. Hlavním kritériem dobrého otroka byla jeho užitečnost. Nic více a nic méně.

Drazí bratři a sestry,

víra, láska a naděje bezpochyby patří mezi největší křesťanské ctnosti. Jsou respektovány i většinou společnosti, dokonce jsem kdysi za výlohou klenotnictví spatřil malý přívěsek s kotvou, srdcem a křížkem jako symbolické vyjádření těchto tří hodnot.

Chtěl bych se ve své úvaze zaměřit na naději. Bývá uváděna jako poslední ze tří hodnot a někdy její význam neprávem podceňujeme. Naděje jako taková však není zdaleka jen otázkou křesťanství (nebo jakékoli jiné víry), ale její význam daleko přesahuje veškeré ideologie a vyznání. Naděje je podmínkou pro život na zemi v tom nejobecnějším slova smyslu.

Naděje obecně znamená vnitřní přesvědčení, že i ve zdánlivě beznadějné situaci existuje smysluplné východisko. Dobrou ilustrací je příběh Davida a Goliáše. Než dojde ke střetu těchto dvou bojovníků, setkává se David s králem Saulem. Nachází jej zcela bezradného a zdecimovaného tlakem bezútěšných okolností. Izraeli hrozí národní katastrofa a od Saula se očekává akce a řešení. Jako král to má takříkajíc „na triku“.

První slova, která podle Bible pronesl David před Saulem, zněla: „Člověk nikdy nesmí klesat na mysli.“ Je paradoxní, jak nedospělý mladík povzbuzuje k odvaze ostříleného bojovníka. Slova zároveň konstatují, že síla k vítězství není jen ve zbraních – souvisí se stavem našeho srdce a mysli. Zdecimovaný král nebyl schopen vést armádu do vítězné bitvy, zatímco odhodlaný chlapec spoléhající na Hospodina si poradil sám. To, co David řekl, se dá vyjádřit slovy „Vždycky je naděje.“ Známý český autor aforismů Pavel Kosorin napsal: „Když něco vidíte beznadějně, může to znamenat, že se jenom neumíte dívat.“

„Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží." (Ř 8,14)

Drazí čtenáři, přeji Vám Boží milost a požehnání v roce, který je před námi. Každý začátek přináší možnost nového startu, nových rozhodnutí, možností a příležitostí. Kéž první dny v tomto roce pro vás nejsou jen datem v kalendáři, ale rovněž i možností nově vykročit, nově si uspořádat věci v životě. Modlím se, aby vám dal Hospodin k tomu milost.

Tak jako v minulých letech i letos se chci zamyslet nad slovem, které jsem pro tento rok přijal. Za verš na rok se modlím vždy na sklonku předcházejícího roku a pro mne osobně znamená směr, kterému bych se chtěl ve své službě více věnovat. Věřím tomu, že Bůh chce v tomto smyslu něco zvláštního konat. V posledních několika letech z verše na rok vycházelo i téma letního duchovního soustředění. Sám tímto směrem více přemýšlím i kážu. A kromě toho se můžete s veršem setkat i na novoročních záložkách.

Drazí čtenáři,

napadlo vás někdy zamýšlet se nad něčím tak banálním, jako je pozdrav? Slova, jimiž se v dnešní době zdravíme, jsou spíše společenskou frází vyjadřující něco ve smyslu „vnímám vás", „rád vás vidím", popřípadě odráží respekt a vzájemnou úctu. V původním významu byly tyto fráze více přáním – lidé si skutečně přáli dobrý den, přáli si Boží požehnání, přáli si zdar a podobně. Chtěl bych se zamyslet nad pozdravem „pokoj vám", který je mezi křesťany hojně používaný, a tak trochu mu navrátit původní význam.

Apoštol Pavel používá pozdrav pokoje důsledně ve všech svých listech (v listech ostatních autorů je tomu až na pár výjimek obdobně). Věřím, že užití právě tohoto pozdravu má hluboký teologický význam. Autoři mohli použít jiné pozdravy (například Jakub „zasílá pozdravy dvanácti pokolením"), ale většina z nich se drží výrazu „pokoj". Jsem přesvědčen, že je to záměrné, pozdrav pokoje odráží něco důležitějšího než jen kulturu první církve. Je pozdravem nadčasovým, a pokud jej i dnes používáme, sluší se vědět něco o jeho významu.

Hebrejské slovo Šalom, jež se překládá jako „pokoj" znamená více než jen „Mít se fajn, cítit se dobře". Podle slovníku znamená „dokončenost", „neporušenost", „blahobyt". Od nepaměti se používalo jak formou pozdravu, tak i jako výraz přání do života druhých. Mohlo jít o vzájemný pokoj mezi lidmi, pokoj pro město nebo jako předmět smlouvy mezi dvěma stranami – šlo o tzv. smlouvu pokoje (viz např. Joz 9,15).

Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. (Ju 1,3)

Ale vy, milovaní, pamatujte na to, co předpověděli apoštolové Pána našeho Ježíše Krista, neboť vám říkali, že v posledním čase přijdou posměvači, žijící bezbožně podle svých vášní. To jsou ti původci roztržek; jsou pudoví a nemají Ducha Božího. Ale vy, milovaní, budujte svůj život na přesvaté víře, modlete se v Duchu svatém,uchovejte se v lásce Boží a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu. (Ju 1,17-21)

Milí čtenáři,

kdybych měl zvolit jedno jediné slovo, jež by charakterizovalo život křesťana a církve, zvolil bych slovo „zápas". Jsem si vědom toho, že jsou i jiná vhodná slova, a dovedu si představit, že někdo by navrhoval jako nejvýstižnější slovo „láska", jiný třeba „spasení", další „misie" a podobně. Nechci se přít o to, která stránka křesťanského života je nejdůležitější, chci pouze zdůraznit, že život křesťana je ustavičný zápas, ať již o tu správnou lásku v životech jednotlivců, zachování správného učení církve atd. Nejsme prostě v klidu, nýbrž v boji.

„Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: ‚Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.'" (Iz 57,15)

Drazí čtenáři,

úvodní text tohoto zamyšlení klade zdánlivě banální otázku: „Kde přebývá Bůh?" Podobné otázky slýcháváme z úst našich nevěřících přátel či různých skeptiků. Otázka tohoto textu se však nezabývá lokalizací Boží přítomnosti v doslovném smyslu (Bůh je, jak známo, všudypřítomný). Je mnohem více otázkou teologickou. Odpověď na ní pak odhaluje zásadní pravdy, jež silně ovlivní náš pohled na Boží existenci.

Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti – takovéto chápání Boží přítomnosti asi bude snáze odpovídat našim představám o všemohoucím Bohu. Příběhy Starého zákona líčí Hospodina jako svatého Boha. Není snadné, aby se jen tak setkával s člověkem. Mojžíš si musí v jeho přítomnosti zout boty (Ex 3,5), Izajáš si připadal ztracený (Iz 6,5), Daniel po setkání s andělem byl dokonce mnoho dní nemocen (Da 8,27). Takový dopad měla na lidi Boží přítomnost. Židé obecně věřili, že nemohou spatřit Boha, aniž by zůstali naživu. Bůh je mocný, přebývá na místech pro člověka nepřístupných, člověk jej nemůže vidět (1Tm 6,16). Apoštol Pavel, kterému se dostalo mimořádných zkušeností, o tom odmítl podrobněji hovořit (2Kor 12,4). Pokud na člověka sestoupila Boží sláva, obvykle jej zcela paralyzovala. Tak to popisují příběhy Starého i Nového zákona.