Drazí čtenáři,

onehdy jsem při čtení Bible narazil na zajímavý text. V rámci svého ranního ztišení jsem četl 26. kapitolu v knize Přísloví. V prvních jedenácti verších předkládá autor deset charakteristik hloupého člověka. Je vidět, že autor (s největší pravděpodobností šlo o krále Šalomouna) byl opravdu znalcem života a s hlupáky měl zkušenost z první ruky. Veškeré charakteristiky včetně aplikací jsou dodnes aktuální a použitelné. Snad s výjimkou třetího verše, kde se nám radí vzít na hlupáka hůl. Zde bychom se snadno mohli dostat do problémů.

Celý text obsahuje překvapivý závěr. Člověk čte verš po verši, tu a tam se pousměje, občas pomyslí na někoho konkrétního, kdo mu (zcela náhodou) vytane na mysli, a hlavně si říká „Ještěže takový nejsem.“ Jde o jeden z textů, při jejichž četbě budeme určitě myslet na jiné lidi než na sebe. Vtom přichází závěr:

„Uvidíš-li muže, který si připadá moudrý, věz, že hlupák má víc naděje než on.“ (v. 12)

Pozornému čtenáři najednou spadne čelist, neboť až do této chvíle se utvrzoval v tom, že je jiný. Tento verš zcela obrací smysl textu, reflektory jsou najednou namířeny přímo na nás a my si klademe otázku, kdo je ve skutečnosti ten hlupák a kdo ten moudrý. Čtení najednou není „o někom“, začínáme vnímat nepříjemné šimrání v žaludku a jsme nuceni přemýšlet o sobě. Připadali jsme si do této chvíle moudří? Najednou se cítíme trapně.

„Hleď, učil jsem vás nařízením a právům, jak mi přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste je dodržovali v zemi, kterou přicházíte obsadit. Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: ‚Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!‘ Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme?“ (Dt 4,5–7)

Drazí čtenáři,

již nějakou dobu si všímám určité diskuze na téma potřeby Starého zákona. Tato diskuze má dva základní rozměry: jeden je spíše etický a zpravidla se projevuje větou: „To je ale Starý zákon“, popřípadě „My nejsme pod zákonem!“ Tato věta bývá vyřčena v okamžiku, kdy požadavky křesťanské víry překročí hranice milosti a po člověku se něco závazného požaduje. Křesťanství v tomto pohledu představuje pouze lásku a jediným měřítkem správnosti je osobní vedení Duchem svatým, do kterého druzí lidé nesmí mluvit. Druhý rozměr je více teologický a klade důraz na naprostou dostatečnost Nového zákona. Vše, co potřebujeme ke spáse a novému životu, je obsaženo v druhé části Bible. Nač se obtěžovat texty, které měly svůj význam jen pro historický Izrael?

Mohl by se přidat ještě třetí důvod, praktický. Lidé dnešní doby neradi čtou, a proto čím tenčí Bible, tím lépe. Představa, že bych měl pořád dokola číst knihu o více než tisíci stranách, není pro každého lákavá. Normou pro současné sdělení se stává krátké video na sociálních sítích – pokud mne v prvních několika vteřinách nezaujme, přestanu jej sledovat. Studium Bible ovšem vyžaduje značnou časovou investici a čtenář se musí vyzbrojit značnou dávkou vytrvalosti.

Drazí čtenáři,

svoboda je dar, za který máme být vděčni, vážit si ho a náležitě ho chránit.

Tímto tvrzením bych chtěl uvést listopadové číslo Života v Kristu – číslo, které si připomíná 30 let od sametové revoluce a pádu komunismu. Jako křesťané často stojíme stranou od politiky, náš život se soustředí více na církev a záležitosti Božího království. Jsou ale témata, která jsou natolik důležitá, že nám nesmí uniknout. Konec vlády komunismu a život v (relativní) demokracii k těmto zásadním tématům patří.

Jako malé dítě jsem bral věci okolo sebe jako samozřejmé, neměnné. Dokonce i jako křesťan (obrátil jsem se v osmnácti letech) jsem věřil heslu „Se Sovětským svazem na věčné časy.“ Ne, že by se mi to líbilo, ale narodil jsem se a vyrostl v době komunismu a škola mne naučila přijímat svět takový, jaký je. Dokázal jsem se modlit za probuzení, ale nedokázal jsem očekávat změnu na politické rovině.

Události druhé poloviny osmdesátých let otřásly mým přesvědčením. Nejprve to byla tzv. perestrojka v Sovětském svazu, která probíhala pod vedením tehdejšího sovětského vůdce Gorbačova. Tehdy zpochybnila status quo vládnoucí komunistické třídy a ukázala, že věci mohou být i jinak. Ruku v ruce s tím šla „glasnosť“ – politicko-společenský kurz, který znamenal větší otevřenost a menší potlačování svobody slova. Pamatuji si, jak v kinech běžel sovětský film Pokání (1987), odvážný pokus o vyrovnání se se zločiny stalinismu. Následující rok jsme dychtivě sledovali sérii stávek v Polsku, které vyvrcholily znovupovolením nezávislé odborové organizace Solidarita.

Letošní Duchovní soustředění se odehrávalo v duchu obnovy. Všech sedm večerních programů včetně následných dopoledních skupinek se zaobíralo různými aspekty duchovní obnovy. V tomto článku shrnu některé myšlenky z mých kázání.

„Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš ‚dobrý‘? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ (L 18,19)

Drazí čtenáři,

v jedné anketě byly dotazovány děti a mladí lidé, koho považují za svůj vzor. Výsledkem byla široká škála odpovědí, zahrnujících sportovce, hrdiny současné i minulé, modelky a – samozřejmě – dnes populární youtubery. Nechyběli ani rodinní příslušníci, například děda. Vzory jsou někým, koho děti obdivují a současně i touží napodobovat.

Největšími vzory pro dítě jsou však jeho rodiče: každá holčička se chce od malička oblékat jako její maminka, každý kluk jako malý bere do rukou nářadí svého otce a chce se podílet například na opravě auta. Je to vrozené a vědí to všichni rodiče.

Rodičovské vzory na dítě působí mnohem hlouběji než jen jako inspirace pro zábavu. Rodiče předávají dětem životní hodnoty, formují jejich charakter a každodenní postoje. Pokud doma rodiče tolerují lež jako prostředek, jak dosáhnout svých cílů, je pravděpodobné, že jejich děti budou jednat podobně. Do dětí se takové postoje „zapisují“ automaticky od útlého dětství: vztah k povinnostem, vztahy mezi rodiči navzájem, jednání s druhými lidi. Samozřejmě zdaleka ne u všech aspektů rodičovského chování platí, že je děti zdědí, ale vliv příkladu je neoddiskutovatelný.

„Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.“ (Ef 2,4–7)

Drazí čtenáři,

myšlenka, která mne již nějakou dobu provází, se týká našeho kralování s Kristem. Nenechme se ovšem zmást, neboť nechci propagovat žádnou formu křesťanského triumfalismu. Autor úvodního textu, v němž se myšlenka kralování vyskytuje, apoštol Pavel, toho věděl o životě příliš na to, aby si dovolil jakoukoli formu „evangelia prosperity“. Znal vítězství i pády, uměl žít v hojnosti i nedostatku, zakusil nebe stejně jako římské vězení. Pokud píše, že jsme s Kristem usazeni na nebeském trůnu, chce nám sdělit něco důležitého.

Abychom si vyjasnili, co znamená kralovat, podívejme se nejprve, kdo je to král. Obávám se, že náš obraz krále je poněkud zkreslený, a to zejména vlivem českých pohádek, v nichž často pobíhá přihlouplý, zmatený král, manipulovaný svými vykutálenými rádci. K tomu, abychom si obraz krále opravili, nám nebude stačit ani návštěva těch zemí, ve kterých je doposud udržována monarchie.

„Davidův žalm, když byl v Judské pustině. Bože, ty jsi můj Bůh! Usilovně tě hledám, má duše po tobě žízní, mé tělo po tobě touží ve vyprahlé, vyschlé, bezvodé zemi. Proto tě vyhlížím ve svatyni – chci hledět na tvou moc i slávu, neboť tvé milosrdenství je lepší než život. Mé rty tě budou oslavovat – tak ti budu dobrořečit po celý svůj život, ve tvém jménu budu pozvedat dlaně.“ (Ž 63,1–5)

Drazí čtenáři,

pevně věřím tomu, že Boží slovo je pevné, nepohnutelné, věčné. To však současně nemusí znamenat, že jeho výklad (který se odráží v kázáních, psaných textech nebo písních) bude vždy aktuální. Každá doba má své důrazy, zápasy a témata. Proto jsou myšlenky, které slýcháváme často (a rádi), a naopak myšlenky, které v kázáních téměř neslýcháme. Setkáme-li se s nimi, působí na nás, jako by byly z jiné doby. Nelíbí se nám, nelahodí našemu uchu, neoslovují nás. Často se s nimi vyrovnáme třeba tak, že jim dáme „nálepku“ – například „zákonické“, „náboženské“ nebo naopak „příliš volnomyšlenkářské“ – aniž bychom se obtěžovali prozkoumat, zda je to biblické.

Jednu z myšlenek, která může takto působit, nalezneme v našem úvodním textu: „… neboť tvé milosrdenství je lepší než život.“ Pokud takovéto vyznání oblékneme do pěkné melodie a zpíváme během bohoslužeb, nezní příliš nebezpečně. Dokonce se můžeme takto i modlit. Bude to znít duchovně a v účastnících se navodí pocit, že jsou dobří křesťané. Ale vzít toto prohlášení vážně, doslova?

„Boží spásná milost se totiž zjevila všem lidem. Učí nás, abychom se zřekli bezbožnosti a světských žádostí a žili na tomto světě rozvážně, spravedlivě a zbožně, v očekávání té požehnané naděje – slavného příchodu našeho velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista.“ (Tt 2,11–13, B21)

Drazí čtenáři,

název článku jsem si vypůjčil ze stejnojmenné knihy od P. Hietta, protože přesně vystihuje to, o čem chci psát (další obsah článku je již na zmíněné knize nezávislý). Hlavním námětem květnového čísla Života v Kristu je eschatologie – nauka o věcech budoucích z pohledu Bible. Není to zcela jednoduché téma, proto i některé články jsou v tomto čísle místy poněkud složitější. Není to myslím na závadu, ve své době měl dokonce i apoštol Pavel pověst pisatele, jehož listy byly občas obtížné k pochopení (2Pt 3,15–16). Vím, že bychom si přáli, aby všechny věci byly jasné, přehledné a srozumitelné, ale tak to prostě není, alespoň tedy ne u eschatologie. Potřebujeme se cvičit v moudrosti, abychom „byli schopní porozumět přísloví a podobenství, slovům moudrých a jejich hádankám.“ (Př 1,6) Naše poznání je však pouze částečné. (1K 13,9)

Grenz v knize Co s tisíciletým královstvím napsal: „Základním záměrem eschatologie je umožňovat hlubší chápání přítomného věku se zřetelem na Boží budoucnost a na tom základě být voláním v přítomnosti.“ Jinými slovy, přítomný věk a věk budoucí nejsou od sebe až tak odděleny. To, co prožíváme nyní a jak nakládáme se svými životy v současnosti, má bezprostřední dopad na náš osud ve věku budoucím. Ono prolínání obou věků je natolik těsné, že v jistém smyslu můžeme dokonce říci, že již nyní žijeme ve věčnosti.

Přesně tak to chápali Ježíšovi současníci a první křesťané. Jan Křtitel, stejně jako Ježíš, začínali svá kázání slovy: „Naplnil se čas a přiblížilo se království nebeské!“ Zdaleka nešlo jen o pojem judaismu, apoštol Pavel o řadu let později rovněž hlásá Boží království (Sk 28,31).

Drazí čtenáři,

v druhé polovině dubna církev slaví Velikonoce, nejvýznamnější křesťanský svátek v roce. Mnohého moderního křesťana možná ani nenapadne, jak jsou Velikonoce významné, za nejdůležitější událost v roce by označil například sborovou dovolenou, evangelizaci nebo nějakou obzvlášť skvělou křesťanskou konferenci. Změnil se i samotný způsob, jak někteří křesťané Velikonoce tráví: raději využijí těch pár dní volna a jedou s rodinou někam ven. To však nic nemění na tom, že velikonoční svátky mají své důležité místo v událostech kalendářního roku a je potřeba je slavit.

Zde nabízím alternativu pro ty, kteří na Velikonoce volí chatu či návštěvu rodičů. Proč neoslavit Velikonoce tím, že se hlouběji zamyslím nad svou osobní vírou? Zde je totiž přímá spojitost – nebýt velikonočních událostí, nebylo by ani křesťanství. To, co se stalo v Jeruzalémě během těchto svátků na počátku našeho letopočtu, tvoří základ křesťanské věrouky. Nebojme se tedy si během těchto dní položit pár osobních otázek: „Proč věřím zrovna tak, jak věřím?“ „Jak důležité místo má víra v mém osobním životě?“ „Na jakých základech stojí?“ Kdybychom na tyto otázky nenalezli dostatečnou odpověď, bylo by něco velmi v nepořádku. Nebojme se tedy malé velikonoční sebereflexe.