Rozhovor s Mirem a Martou Tóthovými, pastorským párem z Nitry

Jaký je rozdíl mezi pastorem dvacátého a dvacátého prvního století? Jestli vůbec nějaký rozdíl má být.

Miro: Hm, je to určite veľký rozdiel. Myslím, že sa úplne mení generácia, ktorú oslovujeme, takže aj cieľová skupina je diametrálne odlišná. Je tu viditeľný posun od moderny k postmoderne, a dokonca niektorí hovoria až k metamoderne, čo je za postmodernou, a to sú ľudia, ktorí rozmýšľajú úplne inak. Adresát, ktorého oslovujeme, je úplne iný. Ak chceme zasiahnuť svet, ako Randal Ross dnes kázal (rozhovor jsme natočili na pastorálce na Slovensku, pozn. red.), ak chceme priniesť zmenu, transformáciu kultúry, musíme zmeniť spôsob, ako uvažujeme o službe... Určite nemáme meniť posolstvo, ale meníme metodiku, prístup a možno aj uvažovanie. Každý pastor, ktorý zasahuje nezasiahnuté mesto, je misionár. V akomkoľvek českom alebo slovenskom meste slúžime, buď zakladáme zbor alebo vedieme existujúci zbor, čelíme sekularizmu, a možno na Slovensku o trochu viac aj formálnej religiozite. Takže žijeme a slúžime v prostredí, v ktorom sme misionári. Každý misionár potrebuje poznať svoje prostredie. Rovnako, ako keď niekto ide do Afriky a potrebuje poznať hostiteľskú kultúru, aj my musíme poznať našu hostiteľskú kultúru, a to je obrovská výzva. Mať jasnú hranu, mať jasno v tom, kto sme, čo je naša identita a nerobiť morálny kompromis, a na druhej strane milovať a poznať kultúru, v ktorej žijeme… Nemať nejaký zo zásady odmietavý postoj, ale mať skutočnú lásku k ľudom a poznať ich. A to je obrovský štýl.

Marta: Ja si myslím, že v dnešnej dobe je veľmi dôležité chcieť pochopiť novú generáciu. To si vyžaduje otvoriť srdce niečomu, čomu nerozumieme, a to je veľmi ťažké, málokto z nás to chce. Ale ak naozaj chceme posúvať veci ďalej, musíme ich posúvať mladším. A mladší majú úplne iný pohľad na vec. Musíme sa viac naučiť vidieť veci ich očami. Dnešní mladí si nedávajú servítku pred ústa, ako sme si možno my dávali, pre nás bola úcta k starším oveľa väčšia a iná. Títo mladí to povedia priamo, čo na srdci, to na jazyku, a niekedy nám to vyráža dych. Ale pravda je taká, že ak to spracujeme správne, naše vzťahy môžu byť oveľa hlbšie, veľmi obohacujúce na obidvoch stranách. Ak chceme zasiahnuť túto mladšiu generáciu, musíme byť otvorení počuť pravdu. Oni naozaj milujú pravdu. Pre nich je pravda veľmi dôležitá, hoci je niekedy ich forma prejavu pravdy pre nás šokujúca.

Co nás to napadlo?

V roce 2004 jsem měla možnost doprovázet svoji maminku, která zemřela na rakovinu. V té době jsem ještě o možnosti domácí paliativní péče nic nevěděla, a tak jsme jí jen tak podle našich schopností a možností s pomocí ochotných lidí kolem naší rodiny splnili její poslední přání – zemřít doma...

Rozhovor s Viktorem Balážem, novým zástupcem biskupa AC pro ekonomiku

Viktore, víme, že jsi byl voják z povolání. Prozraď čtenářům, co tě k tomu vedlo.

Dalo by se říct, že to byla souhra určitých okolností, ale já věřím, že v tom bylo již přímé Boží působení. Mým plánem po skončení gymnázia v Čáslavi bylo jít studovat Vysokou školu ekonomickou v Praze. V době před maturitou se za mě asi rok modlil můj spolužák a kamarád Milan Dlouhý. Bůh dopustil, že se mi maturita nepovedla dle předpokladů a místo vyznamenání jsem měl vždy o stupeň horší známku. Tehdy to bylo pro mě i moje rodiče velké zklamání. I když jsem úspěšně složil přijímačky, neměl jsem dostatek bodů, abych se na VŠE dostal. V období určité frustrace jsem se rozhodl vyjít vstříc rodičům. Maminka mnoho let pracovala na vojenském letišti v Čáslavi a nabízela se možnost studovat ekonomii na Vojenské vysoké škole ve Vyškově. Tam jsem v roce 1992 skutečně nastoupil a vystudoval obor ekonomie. Stal se ze mě voják z povolání. Nebylo to něco, po čem jsem toužil, ale díky vojně jsem se mnoho naučil a 15 let v armádě určitě nelituji. Ještě na vysoké škole jsem uvažoval o přestupu na civilní školu, ale Bůh mě zastavil a řekl, že potřebuje křesťany i v armádě. Jsem si dnes jist, že Bůh v tom měl jasný záměr. Mohl jsem v tomto období uvěřit, přestěhovat se do Vyškova, podílet se na založení nového sboru a postupně se stát pastorem.

Rozhovor se Stevem Wyndhamem, ředitelem organizace NLI pro střední a východní Evropu

Steve, pohybuješ se po Česku již 18 let, co jsi o nás zjistil?

Čeští křesťané se rádi modlí a chválí. Milují přítomnost a jednání Ducha svatého. Je pro ně také důležité zkoumat Boží slovo a vědět, co Bible říká o různých problémech.

Češi jsou také tvrdě pracující a spolehliví. Co se týče vztahů, jsou zpočátku opatrní, ale jakmile se skamarádí, jsou loajální, přívětiví a pohostinní. Za ta léta, co jezdím do Čech, jsem u mnohých viděl, jak roste jejich víra v budoucnost. A i když trend je jiný, naučil jsem se, že je možné nosit ponožky v sandálech.

Stalo sa to opäť včera. Navštívil som jeden z tých supermoderných zborov, a takmer nikto tam nespieval. Uctievači poslušne stáli, zatiaľ čo kapela išla na plné obrátky, dymostroje na plnú paru a svetlá sa len tak blýskali. Texty piesní sa premietali na obrazovku, ale takmer nikto ich nespieval. Zopár žien sa o to pokúšalo, ale všimol som si iba jedného muža (okrem vedúceho chvál), ktorý sa snažil spievať.

Milí čtenáři časopisu Život v Kristu,

rádi bychom Vám poděkovali za Vaše modlitby a podporu, kterou projevujete našemu/Vašemu časopisu. Bez Vás by to nešlo! Naší snahou totiž je, aby časopis odrážel dění v naší církvi, fungoval jako na pokračování psaná kronika a byl jedním z pojítek mezi křesťany Apoštolské církve. Oceňujeme každou Vaši reakci, protože nám dává šanci pracovat na tom, aby časopis byl pro Vás vždy čtivý a aktuálně zaměřený. Proto se scházíme jako Rada časopisu (Martin Moldan, Pavel Bubík, Radek Smetana, Jindřich Novák a my, Bartíkovi) minimálně jednou za dva měsíce a diskutujeme nad podobou příštích čísel, hledáme nejlepší možné přístupy k navrženým tématům, oslovujeme autory článků a jde nám o to, abyste i v dnešní uspěchané době, která četbě moc nepřeje, s očekáváním vyhlíželi každé další číslo.

Zase rýže. A s rýží vývar z místní speciality – vakoveverky létavé. Na snídani, oběd i k večeři, stále dokola. Pocit, že přece nemůžu urazit je ale silnější než moje nechuť, a tak nehledím na svůj bolavý zadek, sedám si na zem a pouštím se do jídla. Musím se trochu nutit k úsměvu, aby mí hostitelé nepojali podezření, že mi snad nechutná. Je to pro mě trochu výzva, protože už je to několik dní, co jsem se pořádně nevyspala, nenajedla, neměla svou milovanou kávu a o teplé vodě si nechávám jen zdát. Přesto musím uznat, že je to skvělé zakončení mé takřka dvouměsíční stáže v Thajsku – návštěva zapadlé vesnice, bez elektřiny i signálu, do které jsme jeli tři hodiny v otevřeném nákladním prostoru pick-upu. Po prašné cestě, která, když zaprší, je nesjízdná. Tento výjezd byl součástí thajského Campu Wycliffe, který se každoročně pořádá, aby účastníci mohli na vlastní kůži zažít, co vše může obnášet misie.

Rozhovor s Mirkou Smetanovou, vedoucí dětské služby v Kolíně

Mirko, mohla bys nám říct něco o svém vztahu ke službě dětem, jak to v tobě postupně rostlo, až to vyrostlo do těchto úžasných programů na DS?

Od dětství jsem jezdila na dětské tábory, od šestnácti let pak jako asistent svého aktivního bratra. V osmnácti letech jsem se obrátila, a to jsem naposledy byla na táboře s nevěřícími lidmi. S dětmi jsem ale chtěla pracovat dál, jen jsem nevěděla kde. Práci s dětmi v církvi jsem si nedokázala ani představit, považovala jsem to za službu pro lidi, kteří jsou ve své víře zbudovaní a mnohem dál než já.

V roce 1992 jsem začala studovat v Kolíně na biblické škole, tehdy se mi nabídla služba dětem ve výchovném ústavu, bylo tam asi 30 nebo 40 dětí s hodně náročnými životními zkušenostmi – přišly o rodiče nebo měly rodiče ve vězení, nechtěli je… Byli jsme samouci, prostě se nám řeklo: „Máte každý týden praxi ve výchovném ústavu, připravte si program na dvě hodiny.“ Při této službě jsem zjistila, že připravovat křesťanský program je úplně jiné než učit děti střílet z luku, házet granátem a jiné tábornické činnosti. Na biblické škole jsem začala sloužit dětem bez jakékoli přípravy. Učila jsem je to, co jsem si myslela, že je dobré. To bylo v letech 1992–1994.

Byli jste někdy ve tři hodiny ráno na Václavském náměstí? I když je hluboká noc, hemží se to tam různými lidmi. Někteří jen procházejí, jiní se potácejí, jiní něco nabízejí. Co všechno zlého by se vám tam teoreticky mohlo stát…? Zkuste chvíli přemýšlet. Nadávky. Rasistické útoky. Nalítnutí podvodníkovi. Setkání s vymývači mozků. Přepadení. Únos. Sexuální obtěžování. Znásilnění. Vražda.

Protestantská teologie v jejím luterském směru je především christologická, tedy soustředěná na osobu a dílo Ježíše Krista. Reformace vyzdvihla Ježíše Krista jako jediného původce spásy a jako jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem. Ukázala Ježíše jako hlavní střed Písma. Luther kladl velký důraz na to, abychom při čtení vždy hledali Ježíše Krista, a to jak v Novém, tak i ve Starém zákoně, a z této perspektivy Písmo také vykládali. Ježíš Kristus je rovněž jedinou hlavou církve a také jedinou normou učedníka a služebníka.