Jistě neexistuje mnoho více rozdělujících témat, než je politika a náš vztah k ní. Najít odpovědi na tyto dvě otázky bude docela obtížné, protože se jako křesťané určitě neshodneme na „křesťanských hodnotách“. Je například křesťanskou hodnotou zodpovědnost za sebe sama spojená s pokáním a placením dluhů jako následků svého životního stylu (viz Zacheus), nebo spíš odpouštění dluhů a soucit s těmi, kteří je nasekali a péče o ně (viz Ježíšova podobenství)? Může křesťan bojovat proti interrupcím a zároveň schvalovat trest smrti, nebo by měl být konzistentní na obě strany? Takto bychom mohli pokračovat v desítkách dalších dilemat, na která nemáme tentokrát prostor. Je jasné, že dělící linie politiky nejsou nějaké imaginární hodnoty, protože ty zase vyplývají z teologického porozumění Písmu, které máme jiné.

K demokracii se nedostáváme přes několik horečných týdnů revolučního nadšení, ale každodenní usilovnou a vytrvalou prací na sobě a pro své spoluobčany.

„Neboť kdo má, tomu bude dáno a bude mít

nadbytek; avšak tomu, kdo nemá, bude odňato

i to, co má.“ (Mt 13,12)

Letošní Duchovní soustředění se odehrávalo v duchu obnovy. Všech sedm večerních programů včetně následných dopoledních skupinek se zaobíralo různými aspekty duchovní obnovy. V tomto článku shrnu některé myšlenky z mých kázání.

Možná jste se někdy dostali do situace, kdy odpustit druhému člověku bylo pro vás těžké. Jako křesťané jste si dobře vědomi, že žít v neodpuštění vůči druhým je velmi vážná věc, a to dokonce s věčnými důsledky, protože Ježíš řekl, že když neodpustíme druhým, ani Bůh nám neodpustí. Odpouštět z vypočítavosti však také není cesta. Odpuštění musí být opravdové. Jak toho ale docílit, když už jen pomyšlení na člověka, který vám ublížil, ve vás vzbuzuje odpor a nechuť? Uvědomme si, že mohou být případy, které jdou dál než za běžnou hádku. Lidé mohou být zneužiti, nebo dokonce ztratit své blízké něčí vinou…

Stalo se mi něco neobvyklého. Část rodiny byla pryč z domu, část byla doma, ale každý byl zabraný do svých věcí, takže jsem zjistila, že sedím v obýváku, nic nemusím a nikdo ode mne nic nechce. Okamžik, který se nestal už roky. Teda ne že nebylo VŮBEC čím se zaměstnat, ale nic neuteče, zatímco tahle chvíle možná brzy ano, může totiž skončit zcela náhle a nečekaně, proto je třeba ji využít a neotálet. Co když se na něco kouknu? Smí se to vůbec? Smí si matka jen tak zapnout youtube a sjíždět videa? Uvelebuji se na gauči a rozhoduji se, že na nějaké pochybnosti není čas. Hledám jeden oblíbený film.