Drazí bratři a sestry,

jako lidé máme zvyk složité věci zjednodušovat a vyjadřovat snadno zapamatovatelnými zkratkami. Již od školních lavic si pamatujeme Caesarovo „Veni, vidi, vici." (Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem). Těmito slovy císař stručně informoval římský senát o výsledku bitvy u Zely v roce 47 př. n. l. O významu zkratek dnes nikdo nepochybuje, jejich důležitost je zvláště patrná v mediálním světě, například u reklamních sdělení či různých prohlášeních politických vůdců.

I v Bibli se setkáváme s různými snahami vyjádřit složité věci zkrácenou formulací. Prorok Micheáš shrnul Starý zákon do následujících slov: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem." (Mi 6,8) Podobně shrnuje i apoštol Pavel myšlenkové důrazy Nového zákona, když píše o víře, lásce a naději (1K 13,13).

I já se dnes pokusím o jistou zkratku. Již léta přemýšlím nad tím, co je základem života křesťana. Jsem si vědom toho, že zkratky mají i svá úskalí – přes jejich trefnost a výstižnost nepopisují úplnou realitu, pouze podtrhují některé významné charakterové rysy. Jsem přesvědčen, že jedním z tajemství křesťanova života je ovládání vášní. Že nejde jen tak o nějakou okrajovou záležitost, ale o stěžejní učení Písma, o tom mne přesvědčila i malá studie, kterou jsem před lety na toto téma udělal.

„Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa." (Jakubův 1,27)

Drazí bratři a sestry,

ve svém životě jsem neslyšel mnoho kázání na výše uvedený verš. Popravdě řečeno, pamatuji si na jediné (vlastně šlo o pasáž v jakési křesťanské knize). Autor tvrdil, že jde o starozákonní učení. Výraz „zbožnost" překládá Kralická bible jako „náboženství" – a to už pro nás neplatí. Jinými slovy, tvrdil, že veškerá sociální angažovanost, služba milosrdenství a naplňování potřeb lidí v nouzi má s novozákonním evangeliem pramálo společného. Ne, že by to bylo špatné či zbytečné, ale s naší vírou to přímo nesouvisí.

Nesouhlasím s tím. Nejen proto, že jde o naprosto mylný výklad tohoto textu, tento názor je rovněž v rozporu s Ježíšovým učením i celkovým pojetím Nového zákona. Odporuje dokonce Boží povaze. Bůh sám sebe nazývá „ochráncem vdov a sirotků" (Ž 68,6). Vždy stál na straně potřebných a slabých. Totéž očekává i od svých ctitelů. Podstatou křesťanského života tedy není rozumový souhlas s nějakým myšlenkovým systémem, ale konkrétní skutky. Ať je to již pomoc vdovám a sirotkům, boj proti otroctví, obchodu s „bílým masem" či boj za práva žen. Kristova církev stála v historii vždy na straně těch, kteří neměli ve světě zastání.

V současné církvi se dnes často hovoří o potřebě rozvoje vůdcovství. Zatímco jedni mají přečtenou veškerou literaturu na toto téma a řešení většiny problémů v církvi vnímají z perspektivy vůdcovství, jiní se obávají kontaminace „čistého biblického křesťanství" vnášením manažerských technik. V tomto článku se pokusím prezentovat svůj pohled na podstatu a potřebu vůdcovství v současné církvi. Na mysli mám samozřejmě v první řadě AC.

„Tu vzala prorokyně Mirjam, sestra Áronova, do ruky bubínek a všechny ženy vyšly za ní s bubínky v tanečním reji." (Exodus 15,20)

Drazí čtenáři,

vyrůstal jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a jeden z mých nejsilnějších dojmů, jež se k tomuto období váže, se týká vztahu veřejnosti k autoritám. Toto období bylo charakteristické vysokou mírou skepse vůči vedoucím na všech úrovních a ve všech odvětvích života společnosti. Vysvětluji si to tak, že příčinou byly události tzv. Pražského jara a následující komunistické čistky. Vedoucí pozici nemohl zastávat nikdo, kdo nebyl hoden důvěry stranických orgánů. Často se preferovala oddanost straně oproti odborným kompetencím. O vedoucích se zřídkakdy mluvilo pozitivně – zažil jsem to jako mladý dospívající člověk ve škole i později na pracovišti. (Něco z této skepse vůči autoritám jsem později pozoroval i mezi křesťany).

Autorita je přitom princip daný samotným Bohem. Aby společnost fungovala, musí se opírat o systém autorit. Tuto skutečnost uznávala i první církev, viz například Římanům 13,1–7, kde Pavel píše o vztahu k vládnoucí moci. Autority dal Bůh i do církve, i když fungují na poněkud odlišném principu než světské. Troufám si říci, že společnost, která autority nerespektuje, je nemocná, a církev, která nemá kladný vztah k autoritám, těžko bude růst.

Drazí čtenáři,

Velikonoce, které tento měsíc slavíme, jsou skutečně zvláštním svátkem. Ve svých kořenech mají hned tři různé události: Za prvé jde o pohanské svátky spojené s příchodem jara. Za druhé Velikonoce navazují na historickou událost vyjití Izraele z egyptského otroctví. Během noci, kdy byl v každé rodině pečen beránek, byl lid vysvobozen. Třetím, pro nás nejznámějším důvodem slavení Velikonoc je památka ukřižování a vzkříšení Pána Ježíše Krista.

Je zajímavé sledovat, jak je vnímán význam Velikonoc v dnešní společnosti. Ačkoliv mnoho lidí si je vědomo křesťanských kořenů tohoto svátku (podle jednoho výzkumu si to uvědomuje 33% dotázaných), ve skutečnosti Velikonoce znamenají dnes jediné: pár dní volna a dodržování tradic, které s křesťanstvím mají pramálo společného.

Matouš 22:35-38 ... a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?" On mu řekl: "'Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání.

Drazí čtenáři, předmětem mého únorového zamyšlení je Boží láska. Jak zdůrazňuje výše citovaný text, jde o největší přikázání Písma. Když hovoříme o Boží lásce, většinou máme na mysli lásku, kterou Bůh projevuje k lidem. Na tom není nic špatného, kdybychom si nebyli jisti tím, jak Bůh miluje člověka, těžko by se nám žilo. Hlavním poselstvím evangelia je láska projevená v Ježíšově oběti na kříži. Ve svém zamyšlení však budu klást důraz na původní význam – milovat Boha je přikázáním, které bylo dáno lidem. Ve své podstatě představuje podmínku v praxi těžko splnitelnou, avšak stále aktuální a platnou pro každého.

Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného, než Ježíše samotného. Marek 9,8

Drazí čtenáři, dovolte, abych Vám na prahu nového roku popřál hojnost Božího požehnání a milosti. Jako křesťané jsme mohli poznat, že skutečné životní štěstí nespočívá v pouhých materiálních hodnotách, ale ve věcech, které nás svým významem přesahují. Pocit štěstí můžeme zažít ve službě druhým lidem, když si nás Bůh používá. Přeji Vám, abyste se nechali v tomto roce Bohem mocně použít, abyste zakoušeli, jak jeho milost a moc proudí skrze Vaše životy směrem k potřebným.

V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: "Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael." Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: "Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat. Lukáš 2:25-34

Ježíš mu řekl: "Jdi a jednej také tak." Lukáš 10,37

Drazí bratři a sestry,

příběh (nebo přesněji: podobenství) o Milosrdném Samařanu je velmi známý i za hranicemi křesťanské víry. Vyprávění o muži z opovrhované etnické skupiny, který poskytl pomoc na místě, kde před ním selhali dva náboženští profesionálové, patří právem ke klenotům světové literatury a kultury. Obraz Samařana (podle starších překladů Bible: Samaritána) se stal v průběhu dějin symbolem nezištné pomoci bližnímu, tímto jménem se zaštiťují dodnes různé humanitární a charitativní organizace. V internetovém on-line slovníku nalezneme pod heslem „samaritánství" vysvětlení, že jde o „prokazování milosrdenství a pomoci druhým". Lidé dodnes slovo „Samaritán" spojují se skutky pomoci druhým lidem více, než s dodnes existující etnickou skupinou.