Drazí čtenáři,

napadlo vás někdy zamýšlet se nad něčím tak banálním, jako je pozdrav? Slova, jimiž se v dnešní době zdravíme, jsou spíše společenskou frází vyjadřující něco ve smyslu „vnímám vás", „rád vás vidím", popřípadě odráží respekt a vzájemnou úctu. V původním významu byly tyto fráze více přáním – lidé si skutečně přáli dobrý den, přáli si Boží požehnání, přáli si zdar a podobně. Chtěl bych se zamyslet nad pozdravem „pokoj vám", který je mezi křesťany hojně používaný, a tak trochu mu navrátit původní význam.

Apoštol Pavel používá pozdrav pokoje důsledně ve všech svých listech (v listech ostatních autorů je tomu až na pár výjimek obdobně). Věřím, že užití právě tohoto pozdravu má hluboký teologický význam. Autoři mohli použít jiné pozdravy (například Jakub „zasílá pozdravy dvanácti pokolením"), ale většina z nich se drží výrazu „pokoj". Jsem přesvědčen, že je to záměrné, pozdrav pokoje odráží něco důležitějšího než jen kulturu první církve. Je pozdravem nadčasovým, a pokud jej i dnes používáme, sluší se vědět něco o jeho významu.

Hebrejské slovo Šalom, jež se překládá jako „pokoj" znamená více než jen „Mít se fajn, cítit se dobře". Podle slovníku znamená „dokončenost", „neporušenost", „blahobyt". Od nepaměti se používalo jak formou pozdravu, tak i jako výraz přání do života druhých. Mohlo jít o vzájemný pokoj mezi lidmi, pokoj pro město nebo jako předmět smlouvy mezi dvěma stranami – šlo o tzv. smlouvu pokoje (viz např. Joz 9,15).

Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. (Ju 1,3)

Ale vy, milovaní, pamatujte na to, co předpověděli apoštolové Pána našeho Ježíše Krista, neboť vám říkali, že v posledním čase přijdou posměvači, žijící bezbožně podle svých vášní. To jsou ti původci roztržek; jsou pudoví a nemají Ducha Božího. Ale vy, milovaní, budujte svůj život na přesvaté víře, modlete se v Duchu svatém,uchovejte se v lásce Boží a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu. (Ju 1,17-21)

Milí čtenáři,

kdybych měl zvolit jedno jediné slovo, jež by charakterizovalo život křesťana a církve, zvolil bych slovo „zápas". Jsem si vědom toho, že jsou i jiná vhodná slova, a dovedu si představit, že někdo by navrhoval jako nejvýstižnější slovo „láska", jiný třeba „spasení", další „misie" a podobně. Nechci se přít o to, která stránka křesťanského života je nejdůležitější, chci pouze zdůraznit, že život křesťana je ustavičný zápas, ať již o tu správnou lásku v životech jednotlivců, zachování správného učení církve atd. Nejsme prostě v klidu, nýbrž v boji.

„Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: ‚Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných.'" (Iz 57,15)

Drazí čtenáři,

úvodní text tohoto zamyšlení klade zdánlivě banální otázku: „Kde přebývá Bůh?" Podobné otázky slýcháváme z úst našich nevěřících přátel či různých skeptiků. Otázka tohoto textu se však nezabývá lokalizací Boží přítomnosti v doslovném smyslu (Bůh je, jak známo, všudypřítomný). Je mnohem více otázkou teologickou. Odpověď na ní pak odhaluje zásadní pravdy, jež silně ovlivní náš pohled na Boží existenci.

Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti – takovéto chápání Boží přítomnosti asi bude snáze odpovídat našim představám o všemohoucím Bohu. Příběhy Starého zákona líčí Hospodina jako svatého Boha. Není snadné, aby se jen tak setkával s člověkem. Mojžíš si musí v jeho přítomnosti zout boty (Ex 3,5), Izajáš si připadal ztracený (Iz 6,5), Daniel po setkání s andělem byl dokonce mnoho dní nemocen (Da 8,27). Takový dopad měla na lidi Boží přítomnost. Židé obecně věřili, že nemohou spatřit Boha, aniž by zůstali naživu. Bůh je mocný, přebývá na místech pro člověka nepřístupných, člověk jej nemůže vidět (1Tm 6,16). Apoštol Pavel, kterému se dostalo mimořádných zkušeností, o tom odmítl podrobněji hovořit (2Kor 12,4). Pokud na člověka sestoupila Boží sláva, obvykle jej zcela paralyzovala. Tak to popisují příběhy Starého i Nového zákona.

Milí bratři a sestry, drazí čtenáři,

své slovo jsem dnes nazval dosti provokativně, proto hned v úvodu chci jasně říci, že nemám nic proti modlitbě. S modlitbou to není možné „přehánět", neboť jedinou normou je Pavlovo doporučení v 1Te 5,17 „neustále se modlete". Nebudu tedy psát o tom, jestli se má křesťan modlit hodně, nebo málo, ale o tom, jak se má modlit.

Občas rád naslouchám modlitbám druhých lidí (dělal to i Pán Ježíš). Někdy ovšem slyším modlitby, které mne „nadzvednou ze židle". Je tomu tehdy, když se modlíme za věci, které bychom měli dělat sami. Namísto abychom projevili konkrétní aktivitu, říkáme „Pane, udělej to".

Takovéto modlitby můžeme podle jejich zaměření rozdělit do několika kategorií: Jde jednak o otázky duchovního růstu. Modlitba typu „Pane, zbav mne toho hříchu" může sice znít, ale ruku v ruce s ní musí jít jasné odhodlání s hříchem skoncovat. Nechci zjednodušovat duchovní zápas s hříchem, vím, že je to obtížné. Je to boj někdy „až do krve" (Žd 12,4). Zrovna tak vím, že je to Bůh, „který dává chtění i činění" (Fp 2,13) – na to se ale nelze vymlouvat, musíme o to upřímně usilovat. Existuje tedy modlitba, kdy ústy vyznáváme, že se chceme změnit, ale ve skutečnosti pro to nejsme ochotni nic udělat. Klameme sami sebe. Utíkáme před zodpovědností, kterou takto svalujeme na Boha.

Drazí bratři a sestry,

jako lidé máme zvyk složité věci zjednodušovat a vyjadřovat snadno zapamatovatelnými zkratkami. Již od školních lavic si pamatujeme Caesarovo „Veni, vidi, vici." (Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem). Těmito slovy císař stručně informoval římský senát o výsledku bitvy u Zely v roce 47 př. n. l. O významu zkratek dnes nikdo nepochybuje, jejich důležitost je zvláště patrná v mediálním světě, například u reklamních sdělení či různých prohlášeních politických vůdců.

I v Bibli se setkáváme s různými snahami vyjádřit složité věci zkrácenou formulací. Prorok Micheáš shrnul Starý zákon do následujících slov: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem." (Mi 6,8) Podobně shrnuje i apoštol Pavel myšlenkové důrazy Nového zákona, když píše o víře, lásce a naději (1K 13,13).

I já se dnes pokusím o jistou zkratku. Již léta přemýšlím nad tím, co je základem života křesťana. Jsem si vědom toho, že zkratky mají i svá úskalí – přes jejich trefnost a výstižnost nepopisují úplnou realitu, pouze podtrhují některé významné charakterové rysy. Jsem přesvědčen, že jedním z tajemství křesťanova života je ovládání vášní. Že nejde jen tak o nějakou okrajovou záležitost, ale o stěžejní učení Písma, o tom mne přesvědčila i malá studie, kterou jsem před lety na toto téma udělal.

„Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa." (Jakubův 1,27)

Drazí bratři a sestry,

ve svém životě jsem neslyšel mnoho kázání na výše uvedený verš. Popravdě řečeno, pamatuji si na jediné (vlastně šlo o pasáž v jakési křesťanské knize). Autor tvrdil, že jde o starozákonní učení. Výraz „zbožnost" překládá Kralická bible jako „náboženství" – a to už pro nás neplatí. Jinými slovy, tvrdil, že veškerá sociální angažovanost, služba milosrdenství a naplňování potřeb lidí v nouzi má s novozákonním evangeliem pramálo společného. Ne, že by to bylo špatné či zbytečné, ale s naší vírou to přímo nesouvisí.

Nesouhlasím s tím. Nejen proto, že jde o naprosto mylný výklad tohoto textu, tento názor je rovněž v rozporu s Ježíšovým učením i celkovým pojetím Nového zákona. Odporuje dokonce Boží povaze. Bůh sám sebe nazývá „ochráncem vdov a sirotků" (Ž 68,6). Vždy stál na straně potřebných a slabých. Totéž očekává i od svých ctitelů. Podstatou křesťanského života tedy není rozumový souhlas s nějakým myšlenkovým systémem, ale konkrétní skutky. Ať je to již pomoc vdovám a sirotkům, boj proti otroctví, obchodu s „bílým masem" či boj za práva žen. Kristova církev stála v historii vždy na straně těch, kteří neměli ve světě zastání.

V současné církvi se dnes často hovoří o potřebě rozvoje vůdcovství. Zatímco jedni mají přečtenou veškerou literaturu na toto téma a řešení většiny problémů v církvi vnímají z perspektivy vůdcovství, jiní se obávají kontaminace „čistého biblického křesťanství" vnášením manažerských technik. V tomto článku se pokusím prezentovat svůj pohled na podstatu a potřebu vůdcovství v současné církvi. Na mysli mám samozřejmě v první řadě AC.

„Tu vzala prorokyně Mirjam, sestra Áronova, do ruky bubínek a všechny ženy vyšly za ní s bubínky v tanečním reji." (Exodus 15,20)

Drazí čtenáři,

vyrůstal jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a jeden z mých nejsilnějších dojmů, jež se k tomuto období váže, se týká vztahu veřejnosti k autoritám. Toto období bylo charakteristické vysokou mírou skepse vůči vedoucím na všech úrovních a ve všech odvětvích života společnosti. Vysvětluji si to tak, že příčinou byly události tzv. Pražského jara a následující komunistické čistky. Vedoucí pozici nemohl zastávat nikdo, kdo nebyl hoden důvěry stranických orgánů. Často se preferovala oddanost straně oproti odborným kompetencím. O vedoucích se zřídkakdy mluvilo pozitivně – zažil jsem to jako mladý dospívající člověk ve škole i později na pracovišti. (Něco z této skepse vůči autoritám jsem později pozoroval i mezi křesťany).

Autorita je přitom princip daný samotným Bohem. Aby společnost fungovala, musí se opírat o systém autorit. Tuto skutečnost uznávala i první církev, viz například Římanům 13,1–7, kde Pavel píše o vztahu k vládnoucí moci. Autority dal Bůh i do církve, i když fungují na poněkud odlišném principu než světské. Troufám si říci, že společnost, která autority nerespektuje, je nemocná, a církev, která nemá kladný vztah k autoritám, těžko bude růst.

Drazí čtenáři,

Velikonoce, které tento měsíc slavíme, jsou skutečně zvláštním svátkem. Ve svých kořenech mají hned tři různé události: Za prvé jde o pohanské svátky spojené s příchodem jara. Za druhé Velikonoce navazují na historickou událost vyjití Izraele z egyptského otroctví. Během noci, kdy byl v každé rodině pečen beránek, byl lid vysvobozen. Třetím, pro nás nejznámějším důvodem slavení Velikonoc je památka ukřižování a vzkříšení Pána Ježíše Krista.

Je zajímavé sledovat, jak je vnímán význam Velikonoc v dnešní společnosti. Ačkoliv mnoho lidí si je vědomo křesťanských kořenů tohoto svátku (podle jednoho výzkumu si to uvědomuje 33% dotázaných), ve skutečnosti Velikonoce znamenají dnes jediné: pár dní volna a dodržování tradic, které s křesťanstvím mají pramálo společného.