Drazí čtenáři,

dnešní zamyšlení, které bych s vámi chtěl sdílet, se týká vztahu křesťana a sportu, v obecnější rovině pak vztahu křesťana k jeho tělu.

Uvěřil jsem v prostředí, kde se pro hodnocení veškerých pohybových aktivit s oblibou používal Pavlův výrok „…tělesné cvičení malého jest užitku, ale pobožnost ke všemu jest užitečná, a má i nynějšího i budoucího života zaslíbení.“ (1Tm 4,8 kral.) Poté, co jsem se obrátil, zanechal jsem aktivního působení v oddíle řecko-římského zápasu. Krátce na to jsem přestal i běhat (nepraktikoval jsem běh na závodní úrovni, ale běhával jsem pravidelně a přinášelo mi to radost). Svých rozhodnutí nelituji – byla výrazem mého tehdejšího chápání víry a projevem oddanosti a zasvěcení Bohu. Mnozí, kteří se v té době stávali křesťany, činili tak v postoji radikální změny života se vším všudy. Přesto otázku sportu vidím dnes poněkud jinak.

Svět zná osobnosti, jejichž svědectví dokazuje, že mezi sportem a upřímnou vyznávající vírou nemusí být žádných překážek. Jedním z těchto hrdinů je i Eric Liddel.

Eric se narodil roku 1902 v Číně v rodině skotských misionářů, od svých pěti let však navštěvoval školy v Británii. Během studií na Edinburghské univerzitě exceloval v běhu na 400 metrů – krátce po startu upadl a chtěl závod skončit. Na pokyn rozhodčího se vrátil na trať, v běhu pokračoval a přesto, že poslední běžci měli náskok 18 metrů, dohonil je, a nakonec doběhl jako první. Následující rok měl reprezentovat svou vlast na olympiádě v Paříži (1924). Byl nominován na trať 100 a 200 metrů, což byly jeho nejsilnější disciplíny.

Dnes budu mluvit o zodpovědnosti každého muže. Nemyslím si, že zodpovědnost by bylo to nejoblíbenější téma, o němž bychom rádi slyšeli a diskutovali.

Zodpovědnost je totiž postoj, který vrací míč na naši stranu hřiště. Pokud jsme vyrostli v charismaticko-letničním prostředí, věříme v moc modliteb (správné), ale někdy se modlíme za věci, které bychom měli vzít do svých rukou (nesprávné). Správné vnímání zodpovědnosti tedy vymezuje hranice mezi tím, co činí Bůh a co máme činit my.

„Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný.“ (Ga 6,7–8)

Drazí čtenáři,

v měsíci květnu si církev připomíná svátek Letnic (tento rok to bude 20. 5.). Protože naše církev od tohoto svátku odvozuje svůj název i věroučný důraz (říkáme si letniční a klademe důraz na novozákonní význam Letnic), zamysleme se nad významem a odkazem této starobylé izraelské slavnosti.

„Letnice“ v hebrejštině doslova znamenají „50 dní“, stejně je tomu i v latině a řečtině. Padesát dní znamená období mezi velikonoční obětí a slavností sklizně. Svátek rovněž souvisí s přijetím Zákona na Sinaji během putování Izraele do zaslíbené země. Šlo o jeden ze tří nejdůležitějších svátků, během nichž se každý Izraelita měl ukázat před Boží tváří (Dt 16,16). To je rovněž důvod, proč o Letnicích, když byl vylit Duch svatý, bylo v Jeruzalémě tolik lidí (Sk 2,5). Bůh to naplánoval vskutku moudře!

Styl práce se v posledních dvaceti letech v řadě profesí proměnil. Nástup osobních počítačů, a zejména internetu, se dotkl nejen pracovníků v administrativě, ale zasáhl školství, obchod – počítače mají skladníci, číšníci, technici i knihovníci. Na počítači vykonávají mnoho činností i pastoři. Ve spojení s internetem se počítač stává nezbytným pracovním nástrojem, zdrojem informací, prostředkem komunikace, fotoalbem i způsobem zábavy a relaxace.

„Židé ho obklopili a řekli mu: ‚Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. … Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi!‘“ (J 10,24–25.37)

Milí čtenáři,

musím se vám hned v úvodu k něčemu přiznat: Nemám talent na cizí jazyky. Byly předměty, které mi ve škole šly dobře, ale výuka cizích jazyků mezi ně rozhodně nepatřila. Mé zaměření vždy bylo spíše technického rázu.

Když jsem začal po svém obrácení číst Bibli, zjistil jsem, že se zmiňuje o různých jazycích, které můžeme slyšet a jimiž můžeme případně i mluvit. Patrně vás v tuto chvíli asi napadne dar jazyků, který dostávají ti, kteří jsou pokřtěni v Duchu svatém. Apoštol Pavel píše, že můžeme mluvit jazyky lidskými i andělskými. Modlím se v jazycích již třicet šest let a jsem za tento dar vděčný. O zcela jiné řeči píše David v Žalmu 19, když líčí Boží slávu zjevenou v pohledu na oblohu: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan.“ (Ž 19,2–5) Zde je zcela patrné, že se jedná o úplně jiný druh řeči, než jsme zvyklí slýchat. Vůbec nejde o lidskou řeč – a přeci tato slova vypravují o Boží slávě způsobem, jemuž lze za určitých okolností rozumět.

Milí přátelé,

před nějakou dobou jsem četl jakousi úvahu o kříži, jejíž podstatou bylo tvrzení, že kříž ani tolik nevypovídá o naší hříšnosti, jako spíše o tom, jakou cenu má lidský jedinec pro Boha. Kříž v tomto pojetí tedy ukazuje cenu, za kterou nás Bůh vykoupil, a odráží tak naši hodnotu. Jelikož jsem byl vychován ve vnímání kříže jako obrazu a důsledku lidského hříchu, nedalo mi toto tvrzení spát. Nyní, v souvislosti s blížícími se Velikonocemi, jsem se rozhodl napsat pár řádků na toto téma.

Nejhorší hereze nevznikají otevřeným popřením pravd křesťanství. Na to křesťan znalý Písma jen tak neskočí. Mistrovské hereze nepatrně zamění klíčové důrazy způsobem, že v první chvíli to ještě není zřetelné. Emeritní biskup bratr Rudek Bubik to přirovnával ke kolejnicím a výhybce. Pokud vlaková souprava na výhybce přejede na druhou kolej, její směr se hned nezmění. Jelikož těžký vlak není schopen udělat prudkou zatáčku, vedou obě kolejnice ještě stovky metrů vedle sebe. Cestující pak má dojem, že jede stále stejným směrem, a přitom je už na zcela jiné koleji. Podobně pronikavý pohled měl apoštol Pavel, když vystupoval proti obřízce u křesťanů. „Vždyť je to jenom obřízka!“ říkali jedni. „Ne, popíráte podstatu evangelia!“ tvrdil apoštol. Jak je to tedy s naším tvrzením o kříži?

Apoštol Pavel, největší teolog Nového zákona, považoval kříž za stěžejní bod křesťanovy víry. Když psal dopis do korintského sboru, měl odvahu redukovat celé křesťanské poselství na zvěst o kříži. Současně uznal, že ne všichni tomu rozumí. Lidé reagují různě – podle kulturního a náboženského pozadí. Někteří se urazí, jiní se budou vysmívat. Vždy ale budou tací, kteří porozumí a obrátí se.

Referát biskupa z Celocírkevní konference konané dne 4. 11. 2017 v Olomouci (upraveno pro časopis)

Úvod

Řádky, které budete číst, vznikly přepracováním referátu, jenž jsem přednesl na Celocírkevní konferenci v Olomouci v listopadu minulého roku. Jde o mé sny o církvi (dnes se používá výraz „vize“), které se léta rodily během modliteb, rozhovorů, návštěv zahraničních sborů i studia knih. V zásadě jde o tři body, které vyjadřují podobu církve tak, jak věřím, že by měla vypadat církev 21. století.

Církev, která je více rychlostní

Každý řidič ví, že nemůže jet autem celou cestu na jednu rychlost; je rychlostní stupeň pro rozjezd vozidla, rychlostní stupně pro jízdu městem a rychlostní stupeň pro jízdu na dálnici. Neplatí, že čím rychleji, tím lépe: Důležité je přizpůsobit jízdu dané situaci. Podobně i naše sbory se nacházejí v různých situacích a mají různou tradici a různé zaměření – není možné volit jeden model života a stejné služby pro všechny. Nyní popíši tři „rychlostní stupně“ života církve, které by se měly v našich sborech nějak promítnout.

Zakládání sborů

Toto patří do samotné DNA církve, když misijně uvažuje. Je žádoucí a přirozené, získáváme-li další učedníky pro Pána Ježíše. K tomu patří i zakládání sborů: Ne vždy je možné, aby nově obrácení dojížděli pravidelně do vzdálenějšího mateřského sboru, obzvlášť když jde o starší lidi nebo rodiny s malými dětmi. Je zapotřebí podporovat vznik nových sborů.

„Ježíš jim řekl: ‚Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.‘“ (J 4,34)

Drazí čtenáři,

přeji Vám přebohatou míru Božího požehnání do roku, který je před námi. S ohledem na verš, který jsem pro toto zamyšlení (i pro celý rok) vybral, se mé novoroční přání může jevit mnohem více jako pracovní, nežli slavnostní a sváteční. A je tomu skutečně tak: Pán Ježíš v těchto slovech vyjadřuje hluboký vnitřní závazek vůči svému poslání na této Zemi. Říká, že služba Bohu je pro něj důležitější než jídlo.

Lidé nemají rádi náboženský fanatismus. Ač většinou nerozumí, co přesně tento termín znamená, označují jím takové projevy víry, v nichž je jedinec svou vírou zcela pohlcen, ovládán a může se stát postrachem pro své okolí. Mají rádi spíše „umírněnou“, takovou „normální“ víru. Ano, fanatismus existuje (nejen v náboženství). Ježíš ale nebyl fanatik. Vše, co dělal, činil pro lidi a z lásky k Bohu.

Uvedený verš hovoří o uspořádání priorit v Ježíšově životě a má co říci i nám. Počátek roku je obdobím, kdy si lidé dávají různá předsevzetí, plánují, rozhodují se a s očekáváním hledí do budoucnosti. Proto slovo o životních prioritách může být v tuto chvíli užitečné. Pojďme se na něj podívat podrobně.

Drazí čtenáři,

prosinec je nejen posledním měsícem kalendářního roku, ale také měsícem, ve kterém křesťané slaví Vánoce, tedy svátek narození Spasitele. Ve srovnání s Velikonocemi, jejichž poselství je z křesťanského hlediska mnohem významnější, slaví Vánoce většina lidí v naší zemi. Vánoční koledy, cukroví, jesličky – to všechno jsou symboly Vánoc tak, jak je chápe běžný nevěřící člověk.

Vánoce však mají ještě jeden význam, který si lidé tolik neuvědomují. Jde o naplnění proroctví týkajících se příchodu Mesiáše. Ve Starém zákoně je mnoho pasáží týkajících se narození Spasitele, včetně mnohých pozoruhodných detailů. Evangelista Matouš uvádí narození Ježíše slovy: „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka.“ (Mt 1,22)

Proroctví týkajících se narození Ježíše je celá řada. Mezi nejznámější patří jistě proroctví z Izajáše 7,14: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘“.

„Žádnou hermeneutiku nepotřebuji, beru Bibli prostě tak, jak je“, „Modlím se a Duch svatý mi ukáže, jak Bibli rozumět“, „Vystačím si se zdravým selským rozumem“, „Bibli nemusím vykládat; stačí ji číst a dělat to, co říká“ – takové a podobné námitky můžeme někdy slyšet jako výraz odmítnutí hermeneutiky. Rozumím tomu. Sám jsem uvěřil v prostředí, které se vymezovalo vůči teologii. Byl jsem učen přijímat celou Bibli jako Boží slovo (tento postoj jsem dodnes neopustil) a věřil jsem tomu, že s pomocí Ducha svatého porozumím všem jejím tajemstvím (tento postoj jsem během let mírně korigoval).