Bratře Janko, vnímal jste Boží povolání k převzetí štafety?

Zodpovednosť a povolanie idú ruka v ruke. Cítim to Božie povolanie. Ak by som ho necítil, nešiel by som, pretože stáť v tejto službe je zodpovedné.

Určitě máte v srdci nějakou představu, kam by měla církev směřovat...

Je veľa vecí na srdci. :-) Ponajprv si tak pred Božou tvárou prajem, aby som vedel byť Božím dobrým spolupracovníkom, pretože Apoštol Pavol píše, že sme Božími spolupracovníkmi. Aby mi Boh dal milosť porozumieť, čo chce robiť v tejto dobe, pretože žijeme v dobe historicky vážnej. Jedna vec je porozumieť, ale druhá je pohľad ako ďalej.

Ten zázrak nemohl nikdo zpochybnit...

Bratře Woode, prozraďte našim čtenářům, jak jste se stal křesťanem, prosím.

Mí rodiče byli misionáři. V deseti letech jsem měl sen, že Ježíš přišel podruhé, ale nebyl jsem připraven, což ve mně vyvolalo strach. Hned jsem volal k Bohu, že mu budu sloužit. Pokud se však obrátíte jen ze strachu, nejsem si jist, jak duchovně porostete. (smích) Ve třetím ročníku jsem slyšel jednoho kazatele, který přinesl apologetické kázání na téma vzkříšení Krista a proč je věřit v Krista normální. Doposud jsem víru bral pouze jako skok do tmy, nyní jsem slyšel mnoho důkazů, na kterých lze spolehlivě postavit víru v Kristovo vzkříšení. Nazval jsem to svým intelektuálním obrácením. Takže jsem měl obrácení vlastně dvě. :-)

Tehdy jsem přemýšlel nad tím, co se stalo s Kristovým tělem. Vymysleli si to apoštolové a ukradli ho? Není možné si jen tak přes noc vymyslet celý příběh o vzkříšení a roznést ho často za cenu života do celého světa, aniž by se vloudila chybička. Navíc apoštolové měli vysoký kredit, jak kladli důraz na pravdu! Ani farizeové, ani Římané s tělem nic neudělali, sami tvrdili, že tělo někdo ukradl. Takže jedinou teorií, která odpovídala všem faktům, bylo, že Ježíš byl vzkříšen.

V prvom rade mi dalo to, že som si uvedomil, ako veľmi málo som dal Pánovi, vpodstate nič. Takže chcem to napraviť.

Miloš, 51 let

Neviem na to tak jednoznačne jednou vetou odpovedať. Asi že Pán si ma chce použiť v službe, ktorú má pre mňa připravenú. Zatiaľ bojujem o svoju rodinu, zápasím o deti, ktoré eště nie sú spasené. Ukázalo mi, v čom sú moje nedostatky, čím bránim tomu, aby mohol Pán konať v našej rodině. Toto som tak poznala a chcem to odstrániť s Jeho pomocou vo svojom životě.

Letošní výročí tragické smrti Mistra Jana Husa představovalo pádný důvod k návštěvě míst, která jsou s osudem tohoto významného středověkého církevního reformátora pevně spjata. Klíčovou roli mezi nimi sehrálo město Kostnice (německy Konstanz), které leží na německo-švýcarských hranicích u Bodamského jezera. Našinci je přitom toto místo známo obvykle jen jako jméno z časů povinné školní docházky. V mnoha z nás tak kdesi v hlubinách mysli přetrvává neurčitá představa popravčí hranice hořící na břehu Rýna před hradbami středověkého města jako dávný výplod dětské fantazie zjitřené pedagogovým tu věcným, tu sugestivním líčením Husovy hrůzné smrti. Kromě touhy uctít tichou vzpomínkou památku tohoto českého velikána přímo na místě činu a ryze odborného zájmu (autor článku se jako archeolog zabývá právě obdobím středověku), další motivaci k letošní cestě do Kostnice představovala i obyčejná lidská zvědavost, jak moc se skutečná Kostnice liší od té vysněné v dětství.

Jako rodily Ostravak to tu znam

Dnes sice slavíme narozeniny čtyř členů naší užší i širší rodiny, ale „tak nějak“ vím, že bych měla jet na slavnostní otevření Rodinného centra a ustanovení sboru AC Hlučín. Během hodinové jízdy si tak před Pánem přemýšlím: „Pane, reportáží z ustanovování sboru jsem už psala několik, chtělo by to něco zajímavého, čím to jako ozvláštnit…“ A nic mě nenapadá. :-)

Rozhovor s Martinem Huňátem, pastorem AC Chomutov

Jak tě Pán Bůh do služby zakladatele sboru povolal?

Byl jsem součástí staršovstva chomutovského sboru, který vedl pastor Stašek Bubik, který přinesl vizi zakládání sborů. Spojil se s misií v Anglii, kterou vedl Ian Green (Next Level International – NLI). Tak nějak se to ve mně spojilo s vizí církve v severozápadních Čechách, kterou jsem měl ještě z doby, kdy jsem bydlel v Podbořanech. Když se mě Stašek zeptal, zda bych tam mohl být nějakou klíčovou osobou, věděl jsem, že ano.

Rozhovor s Jarkem a Jankou Bílými

JB: Jarku, jak se stalo, že jsi přišel zakládat sbor do Nového Jičína?

Jarek: Začal jsem zakládáním sboru v Kopřivnici, kde je teď Jirka Kostelník pastorem.

Rozhovor s Jirkou Šromem, pastorem AC Plzeň

I: Jirko, mohl bys čtenářům popsat svou službu ve věznicích, jak dlouho a jakým způsobem probíhá?

Do věznice jsem začal chodit v roce 1999, bylo to zařízení, kde před tím žádní dobrovolníci nechodili, takže jsem si cestu musel prošlapat. Často mne nechali čekat v mraze před bránou, jakoby testovali, zda to myslím vážně. Někteří zaměstnanci mi dávali najevo, že jim přidávám práci a že je moje úsilí trávit čas s odsouzenými zbytečné. Prvních pět let jsem se věnoval dvěma skupinám lidi v druhém nejpřísnějším režimu trestu – rusky mluvících bylo často i třicet, Čechů kolem desítky, každý týden na dvě hodinky. Časem někteří zaměstnanci mou službu začali podporovat a dohlíželi na to, aby naše setkávání začínalo včas a aby tu možnost měli všichni, kdo mají opravdový zájem. Od počátku až do teď dělám setkání přednostně evangelizační a posledních deset let je můj program čítající přes třicet témat veden jako vzdělávací aktivita „Já a život“. Zabýváme se klasickými životními otázkami jako: láska, přátelství, rodina, peníze, strach, odvaha, světová náboženství, smrt, životní krize atd., s tím, že se vězňů ptám na jejich názory, jak si myslí, že to je správné, a pak jim s otevřenou Biblí říkám, jak to vidím ve světle Božího slova. Sdílíme se s respektem jednoho k druhému a velmi často se dostáváme ke kořenům jejich trestné činnosti, pak už je jen krůček k tomu, aby se vydali jinou cestou.

Nyní navštěvuji tři roky vězně vevěznici Plzeň-Bory a pokládám za čest věnovat se lidem s tresty nejpřísnějšími. Je to největší věznice v ČR a potřeba duchovní služby je tam obrovská. Je škoda, že je tak málo služebníků, kteří se vězňům věnují.

Rozhovor s Pavlem Harabusem, pastorem sboru AC Brno

J: Jak dlouho už jsi prvním pastorem?

Jsem pastorem od nového roku, to znamená dva dny. (Rozhovor jsme natáčeli 2. 1., pozn. red.)

J: Chtěl jsi být prvním pastorem?

Když jsem uvěřil, chtěl jsem sloužit Bohu, ale nevěděl jsem jak. Člověk po obrácení zpravidla přemýšlí, že bude apoštol, to bych byl úplně nejraději, to byly takové první dny po obrácení. Postupem času jsem rozpoznal, že nejsem evangelista, protože práce v ulicích mi nedávala smysl a spíš jsem měl pocit, že lidi od víry odpuzuji J, raději jsem studoval a hloubal nad Biblí. Rád jsem vyučoval… Ale nemáme čas líčit celou mou historii v církvi, takže zkrátka, asi po 20 letech mého života v Kristu, jsem byl požádán, abych se stal asistentem pastora. Později jsem se stal třetím pastorem, a pak se o mně začalo uvažovat jako o prvním pastorovi. Řada proroctví, můj život i moje představy o tom, jak sloužit Pánu, s tím vším tak nějak korespondovaly, tak jsem tuhle nabídku s bázní přijal. Uvědomuji si, že být pastorem není úplně jednoduché. Před dvaceti lety bych řekl: „Hurá, jdeme do toho.“ Ale teď jsem to opravdu zvažoval, modlil se a jsem zvědavý, co mě všechno čeká.

Odmalička jsem byla vychovávaná jako katolička a považovala jsem se za silně věřící. Dnes však vím, že veškerá moje převeliká víra byla jen rozumová a povrchní. Byl to jen jakýsi životní názor a Bůh byl pro mě spíš nedosažitelným pozorovatelem, vzdálený, tajemný a možná také libující si v trestání chybujících lidí.