(Rozhovor se Šárkou Beranovou, manželkou pastora sboru AC České Budějovice, společně jsou hlavními organizátory KF Young)

Mohla bys čtenářům ŽvK přiblížit, kde se vzala myšlenka KF Young, proč jste se rozhodli do toho jít?

Se Štěpánem jsme viděli potřebu nějakého programu pro dorosťáky. Možná je to i tím, že máme děti právě v tomto věku. Oni mají svoje potřeby, je záhodno se jim věnovat, investovat do nich. Děti věkové skupiny 10–14 let ve sborech máme, někde jsou jako „přerostlí“ ještě na besídkách, jinde jdou předčasně do mládeže. Viděli jsme, že tam je „díra na trhu“, a toužili jsme s tím něco udělat.

„Neboť kdo má, tomu bude dáno a bude mít

nadbytek; avšak tomu, kdo nemá, bude odňato

i to, co má.“ (Mt 13,12)

Letošní Duchovní soustředění se odehrávalo v duchu obnovy. Všech sedm večerních programů včetně následných dopoledních skupinek se zaobíralo různými aspekty duchovní obnovy. V tomto článku shrnu některé myšlenky z mých kázání.

V sekci Zdroje / Magazín PLT si můžete stáhnout nové číslo Magazínu praktické letniční teologie s názvem "Biblická gramotnost v současné církvi".

Srdečně vás zveme na Modlitbu za domov s názvem Patříme k sobě!, která se uskuteční 28. října v kostele Českobratrské církve evangelické u Klimenta v Praze 1. Více informací na www.ekumenickarada.cz/mzd.

„Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš ‚dobrý‘? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ (L 18,19)

Drazí čtenáři,

v jedné anketě byly dotazovány děti a mladí lidé, koho považují za svůj vzor. Výsledkem byla široká škála odpovědí, zahrnujících sportovce, hrdiny současné i minulé, modelky a – samozřejmě – dnes populární youtubery. Nechyběli ani rodinní příslušníci, například děda. Vzory jsou někým, koho děti obdivují a současně i touží napodobovat.

Největšími vzory pro dítě jsou však jeho rodiče: každá holčička se chce od malička oblékat jako její maminka, každý kluk jako malý bere do rukou nářadí svého otce a chce se podílet například na opravě auta. Je to vrozené a vědí to všichni rodiče.

Rodičovské vzory na dítě působí mnohem hlouběji než jen jako inspirace pro zábavu. Rodiče předávají dětem životní hodnoty, formují jejich charakter a každodenní postoje. Pokud doma rodiče tolerují lež jako prostředek, jak dosáhnout svých cílů, je pravděpodobné, že jejich děti budou jednat podobně. Do dětí se takové postoje „zapisují“ automaticky od útlého dětství: vztah k povinnostem, vztahy mezi rodiči navzájem, jednání s druhými lidi. Samozřejmě zdaleka ne u všech aspektů rodičovského chování platí, že je děti zdědí, ale vliv příkladu je neoddiskutovatelný.

(rozhovor s Tomášem Hasmandou, seniorem Středomoravské oblasti a pastorem regionálního sboru AC Valašsko)

Není otázkou, zda odpouštět, ale víme, že tento Boží příkaz není úplně jednoduché vždycky splnit. Rádi bychom tě vyzpovídali ohledně tvé pastorační zkušenosti. Začneme ale u tebe samotného, jak ty sám jsi zpracoval fakt, že ti Pán Bůh odpustil?

To nebyl pro mě problém. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině, mí rodiče brali víru upřímně a vážně. Měl jsem báječného tátu, laskavého, odpouštějícího, milosrdného. A když jsem si v Bibli přečetl, že Bůh Otec mi odpouští, snadno jsem tomu díky své pozitivní zkušenosti uvěřil. Mnohem těžší pak pro mě ale bylo zpracovávat odpuštění lidí vůči mně a odpuštění vůči sobě samotnému. To je trošku jiný příběh.

Možná jste se někdy dostali do situace, kdy odpustit druhému člověku bylo pro vás těžké. Jako křesťané jste si dobře vědomi, že žít v neodpuštění vůči druhým je velmi vážná věc, a to dokonce s věčnými důsledky, protože Ježíš řekl, že když neodpustíme druhým, ani Bůh nám neodpustí. Odpouštět z vypočítavosti však také není cesta. Odpuštění musí být opravdové. Jak toho ale docílit, když už jen pomyšlení na člověka, který vám ublížil, ve vás vzbuzuje odpor a nechuť? Uvědomme si, že mohou být případy, které jdou dál než za běžnou hádku. Lidé mohou být zneužiti, nebo dokonce ztratit své blízké něčí vinou…

Henri Charrière v autobiografickém románu Motýlek líčí útěk z věznice, kde kvůli nespravedlivému soudu strávil dvanáct let svého života. Během svého pobytu v trestanecké kolonii se několikrát neúspěšně pokoušel o útěk, pokaždé byl chycen a tvrdě potrestán. Po dvanácti letech strávených v nelidských podmínkách tropického pekla se mu konečně podařilo prchnout a usídlit se ve Venezuele. To, co píše v závěru knihy, je pravdivým vylíčením pocitů vděčnosti poté, co obdržel v této zemi domovské právo: „Srdce mi silně buší. Nejradši bych klekl na kolena, pomodlil se a poděkoval Bohu. Ale vždyť se neumíš modlit, nejsi pokřtěn. A ke kterému Bohu se obrátíš, když nepatříš k žádné určité církvi? Ke katolickému Pánubohu? K protestantskému? K židovskému? K mohamedánskému? Kterého si vyberu, abych mu věnoval modlitbu, kterou si budu muset od začátku do konce vymyslet, protože žádnou celou modlitbu neumím?“

Je zcela evidentní, že Motýlkovy představy o křesťanství byly značně naivní. Nakonec se rozhodl modlit následujícími slovy: „Dobrý Bože, odpusť, že se neumím modlit, ale nahlédni do mne a budeš tam číst, že nemám dost slov, jak ti vyjádřit vděčnost za to, žes mě dovedl až sem. Boj byl těžký a vystoupit po té kalvárii, jak mi to uložili lidé, nebylo příliš snadné. A jestliže se mi podařilo překonat všechny překážky a dožít se ve zdraví tohoto požehnaného dne, mohlo se to stát jen proto, že jsi na mne vložil svou ruku, abys mi pomohl. Co bych mohl učinit, abych ti dokázal, jak jsem ti vděčen za dobrodiní, která jsi mi prokázal?“

Stalo se mi něco neobvyklého. Část rodiny byla pryč z domu, část byla doma, ale každý byl zabraný do svých věcí, takže jsem zjistila, že sedím v obýváku, nic nemusím a nikdo ode mne nic nechce. Okamžik, který se nestal už roky. Teda ne že nebylo VŮBEC čím se zaměstnat, ale nic neuteče, zatímco tahle chvíle možná brzy ano, může totiž skončit zcela náhle a nečekaně, proto je třeba ji využít a neotálet. Co když se na něco kouknu? Smí se to vůbec? Smí si matka jen tak zapnout youtube a sjíždět videa? Uvelebuji se na gauči a rozhoduji se, že na nějaké pochybnosti není čas. Hledám jeden oblíbený film.