Drazí čtenáři,

ve svém úvodním slovu v rámci letního čísla časopisu Život v Kristu jsem byl optimistický. Zdálo se, že koronavirová krize je na ústupu, život se vracel do normálních kolejí. Dnes je již zřejmé, že optimismus byl předčasný. Hodnocení, zda bylo moudré uvolnit karanténní opatření, ponechme odborníkům. To, co je zřejmé nyní, je, že virus covid-19 udeřil novou silou a počet nakažených nás staví na čelní místa v rámci Evropy i světa.

Jedním z rysů dnešní doby je bezradnost. Nebo – nazvěme to přesněji – každý má svou představu, co by se mělo dělat. V rámci veřejné diskuze zaznívají různé hlasy, a to od větších i menších odborníků, politiků i lidí veřejně činných. Je zajímavé, že ani odborníci nejsou schopni se shodnout v tom, jaká opatření přijmout.

Situaci nenahrává ani nálada ve společnosti. Politici jsou pod silným tlakem jak reálné hrozby prezentované některými odborníky, tak ze strany netrpělivého národa. Nezávidím jim. A proto se k této kritice ani nepřidávám. Bylo zajímavé sledovat „hlas lidu“ během takzvané první vlny krize. V televizi jsme vídali přenosy z pravidelných tiskových konferencí vlády a krizového štábu. Hrdinou byl náměstek Prymula, řada politiků volala po odvolání tehdejšího ministra zdravotnictví Vojtěcha. To se také na konci léta stalo, pan Prymula se stal ministrem. Z hrdiny se rázem stal terčem vtipů a kritiky. Člověk se nezavděčí, pokud je v zodpovědném postavení.

I Bible popisuje období, kdy v národě panovala bezradnost. „Zanikne moudrost moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.“ Tato slova pronesl Izaiáš (29,14) a jejich naplnění je popisováno například u proroka Jeremiáše. Byla to doba zmatku a nejistot, k čemuž notně přispívaly hlasy falešných proroků. Jeremiášův hlas přinášející řešení v této atmosféře zanikal, a pokud mu někdy lidé dopřáli sluchu, stejně neuposlechli. Přestože dnešní situace je jiná, období bezradnosti může být příležitostí pro Boží lid.

„Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“ (1K 3,11)

Drazí čtenáři,

aktuální číslo Života v Kristu se zaměřuje na otázku základů víry, proto i já směruji svou úvahu tímto směrem.

Když se řekne základy, můžeme si představit dvojí. První pojetí vychází z úvodního verše a představuje základ naší víry, kterým může být pouze Ježíš. Důležitost tohoto základu vysvětlil sám Ježíš ve známém podobenství o dvou stavitelích (Mt 7,24–27). To, jak máme vybudovaný základ, určí, zda naše životy obstojí v přicházejících zkouškách.

Druhé pojetí se na základy dívá jako na skupinu témat, zabývajících se fundamentálními otázkami věrouky. Je zjevné, že oba přístupy spolu souvisejí: dobré základy ve smyslu zdravého vyučování mají pomoci vybudovat neochvějný základ křesťanova života, pevně postavený na Kristu.

„V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.“ (Ko 2,7)

V tuto chvíli se zaměříme na druhý pohled, tedy na základy ve smyslu biblických doktrín.

Někdy se setkávám s názorem vyjádřeným asi takto: „Já žádnou teologii nepotřebuji, věřím pouze Bibli.“ Tento názor je mylný, a to přinejmenším ze dvou důvodů: jednak všichni nějakou teologii máme, aniž si to uvědomujeme. Jsme ovlivněni mnoha různými vlivy. Mezi ně patří knihy, které jsme četli, prostředí, v němž jsme vyrůstali, učitelé a kazatelé, kteří nás formovali. Pokud bychom chtěli mít „čistou biblickou teologii“, museli bychom vyrůst na pustém ostrově a číst pouze Bibli v originálních jazycích bez jakýchkoli poznámek pod čarou.

„Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy.“ (Mk 3,14–15)

Drazí čtenáři,

kdosi jednou napsal, že největší překážkou lásky k Bohu je služba Bohu. Připadá vám to zvláštní? Tvrdé? Možná si řeknete, jak jinak lze vyjádřit lásku k Bohu než tím, že pro něj něco dělám? Bezpochyby je důležité obojí – služba i láska. Nemůžeme sloužit bez lásky. To vyjádřil již apoštol Pavel ve svém známém textu o lásce: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1K 13,3) Na druhou stranu, láska se musí nějak projevit. Nemůže zůstat jen v mysli a často nestačí ani slova. Musí se proměnit ve skutek. Potřebujeme tedy usilovat jak o lásku, tak i o praktické zapojení se do nějaké užitečné činnosti. Jde o vzájemný vztah těchto dvou veličin.

Jako církev jsme zapojeni do mnoha různých aktivit. Princip „všeobecného kněžství“, k němuž se hlásíme, umožňuje zapojení do bohoslužebného života každému bratru či sestře. Nadto máme řadu různých aktivit – ať již jde o práci s dětmi, zakládání sborů, různé formy evangelizace a podobně. Je to skvělé a jsem na to hrdý. Nesmíme však přestat zdůrazňovat, že to hlavní, oč tu jde, je vztah s Bohem. Na prvním místě je vztah, a z tohoto vztahu teprve vyrůstají naše aktivity.

Drazí bratři a sestry,

zdá se, že koronovirová krize je pomalu na ústupu, a i přes obavy odborníků z možné druhé vlny se jeví, že nálada veřejnosti je optimistická. Život se postupně dostává do normálu, i církve se začaly opět setkávat.

Tedy ne, že by se naše sbory po dobu krize vůbec nesetkávaly – právě naopak. Omezení shromažďování osob s sebou přineslo hledání nových možností, jak pořádat bohoslužby. Podstatná část života církve se přenesla do virtuálního prostoru: bohoslužby, skupinky, dokonce i modlitební setkání se odehrávala na různých internetových platformách. Mládež ožila, neboť užívání různých internetových dovedností je jejich doména, a tak zde nalezla uplatnění, nelenili ale ani starší. Kdo mohl, stal se na pár měsíců internetovým křesťanem.  

Nejednoho z nás při tom všem napadla myšlenka: Potřebujeme vůbec ještě církev? Kázání včetně chval jsou na internetu, setkávat se s přáteli mohu na různých sociálních sítích, nejsem omezen časem stráveným cestováním, a dokonce si mohu vybrat, jakou církev navštívím. Třeba dvě nebo tři za den. Stačí kliknout na správný odkaz. K čemu ještě nedělní shromáždění? Není to přežitek?