Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
Slovo biskupa

Slovo biskupa (76)

Drazí čtenáři,

námětem čísla časopisu Života v Kristu je „rodinné stříbro“, tedy snaha nalézt a pojmenovat to, co je pro naši církev cenné a charakteristické, o co bychom neradi přišli. Jednotlivé články, rozhovory i ankety jsou pokusem zachytit a definovat naše duchovní dědictví i sondou do životů členů církve, jak tomuto dědictví rozumí.

Zabývat se otázkou letniční identity (podobně jako otázkou baptistické, evangelické či jakékoli jiné denominační identity) může být ošidné. Nestačí snad, že jsme křesťané? Neprojevujeme tím nezdravé náboženské sklony, když mimo křesťanskou identitu hledáme ještě nějakou? Je to vůbec důležité? To jsou zcela legitimní otázky.

Internetový slovník Wikipedia rozumí pojmu „rodinné stříbro“ jako něčemu, co představuje „trvale hodnotnou vzácnost“, popřípadě je „předmětem chlouby“. Já dodávám další dvě podmínky: Rodinné stříbro je něco, co jsme zdědili po předcích a co má hodnotu. Jde tedy o něco, co je pro naši církev typické v pozitivním slova smyslu po celou dobu naší existence. Ne něco, co bychom si přáli mít, ale to, co skutečně máme.

Samozřejmě souhlasím s tím, že podstatná je identita obecně křesťanská. To nemůže být jinak. Když studuji Bibli, hledám všeobecné křesťanské hodnoty, chci být na prvním místě Božím dítětem a služebníkem. Nikdy se nemodlím, abych byl „správným letničním.“ Přesto se domnívám, že termín „letniční identita“ své opodstatnění má.

„Proto odložte lež a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním,‘ neboť jsme údy téhož těla. ‚Hněvejte se, a nehřešte;‘ slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. Nedávejte místo Ďáblu. Zloděj ať již nekrade, ale ať raději pracuje a dělá vlastníma rukama něco dobrého, aby měl co dávat tomu, kdo má nedostatek. Z vašich úst ať nevychází žádné špatné slovo, nýbrž jen takové, které je dobré k potřebnému budování, aby dalo milost těm, kdo je slyší. A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení. Všechna hořkost, zuřivost, hněv, křik a rouhání ať jsou od vás odňaty zároveň se vší špatností. Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Ef 4,25–32)

Milí bratři a sestry,

zaměřme dnes svou pozornost na téma „zarmucování Ducha svatého“, o kterém se píše ve výše uvedeném textu. Hned v úvodu vás chci ovšem ujistit, že se považuji za pozitivního člověka, nemám zálibu v truchlivých tématech, obviňování a ustavičném hledání chyb. Náš Bůh je pozitivní: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.“ (Jr 29,11)

Tato slova řekl Bůh svému lidu v dobách jeho neposlušnosti; i v čase, kdy musel svůj lid soudit, byl jeho konečný záměr s člověkem dobrý. Nikdy neztrácí lásku k člověku, i když dočasně jej trestá, či dokonce zavrhuje. Vždy je východisko, tedy i naděje.

Drazí čtenáři,

před nějakou dobou jsem četl rozhovor s Pavlem Rychetským, předsedou Ústavního soudu. Pan doktor Rychetský se snažil srozumitelně popsat roli této soudní instance a rozhovor s ním mne velice inspiroval. Dovolte, abych se s Vámi podělil o některé myšlenky, které mne během čtení článku napadly.

Pan předseda vysvětloval, že práce Ústavního soudu většinou nespočívá v rozhodování mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem, ale mezi dvěma ústavou chráněnými principy. Například spor novin a osoby, které se nelíbí, jak se o ní píše. Jde o střet práva na ochranu osobnosti a lidské cti s právem na svobodné šíření informací. „Nejsme schopni říci,“ uvedl vrchní soudce, „která z těchto hodnot má mít přednost. Naopak je nutné to posoudit pokaždé znovu.“

Jiný příklad, tentokrát z historie, uvádí spisovatelka Eva Kantůrková ve své knize o Janu Husovi. Popisuje spor českého reformátora Husa s jeho někdejším druhem a pozdějším zarytým odpůrcem Pálčem jako konflikt dvou principů: Zatímco Jan Hus upřednostňoval princip svědomí a svobodného bádání na akademické půdě, Štěpán Páleč zastával princip autority církve, které se rozhodl být věrný. Jakkoli se nám podstata tohoto sporu z dnešní perspektivy jeví jako jednoduchá, tehdy tomu tak nebylo; církev byla chápána jako nositelka pravdy a vymanění se z tohoto paradigmatu znamenalo mnoho sil a odvahy.

„Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.“ (Ž 119,105)

Milí čtenáři,

je obtížné představit si plynutí času, který by nebyl rozdělen na malé celky, jako jsou roky, měsíce, týdny a dny. Každý tento celek něco uzavírá a zároveň i otevírá. Nový rok je další příležitostí pro naše životy. Uzavřeli jsme rok 2016 a do dalšího roku vcházíme s novými očekáváními, nadějemi, popřípadě i obavami. Pro křesťana je nemyslitelné vstoupit do nového roku, aniž by měl na cestu „světlo osvěcující jeho kroky.“

Tuto novoroční úvahu jsem uvedl známým veršem ze 119. žalmu z několika důvodů: Jak je mým zvykem v lednovém čísle časopisu Život v Kristu, vycházím z verše, který jsem skrze Ducha svatého přijal pro církev na daný rok. Letošním tématem je význam Božího Slova pro naše životy, toto téma se bude odrážet v některých důležitých akcích pořádaných církví v tomto roce. Cílem je zlepšit naši práci s Božím Slovem – v osobním životě i v životě církve. Ne vždy zacházíme s Božím Slovem správně.

Jedním z důležitých předpokladů pro porozumění Bibli je naučit se ji číst jako příběh. Bible je příběhem, tedy přesně řečeno, je spoustou malých příběhů vyprávěných na pozadí velkého příběhu. Chceme-li být skutečnými muži a ženami Písma, je nutné tomuto příběhu porozumět. Poukáži na některé chyby, se kterými se můžeme občas setkat.

„Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje. Vždy ovšem s vlídností a úctou a s dobrým svědomím, aby se ti, kdo vás pomlouvají, zastyděli, že napadali váš poctivý život v Kristu.“ (1Pt 3,15–16)

Drazí bratři a sestry,

dnešní úvahu začnu osobní vzpomínkou. Letos je tomu třicet let, co jsem byl pokřtěn. Nebylo to tehdy jednoduché – formálně jsem nepatřil pod žádnou církev, a ty církve, kam jsem docházel, zase nekřtily nečleny. A ty, které křtily, naopak nepraktikovaly křest ponořením. S Apoštolskou církví, tehdy ilegální, jsem v té době měl minimální kontakty. Docházel jsem však jako host do Bratrské jednoty baptistů, kde byli ochotní mne pokřtít – s jedinou podmínkou, že vydám veřejně svědectví o svém obrácení. Tak to tenkrát praktikovali, každý, kdo byl pokřtěn, vydával svědectví. To pro mne nebyl až tak problém. Měl jsem jasnou zkušenost obrácení k Pánu Ježíši, a tak jsem podmínku přijal. Tenhle princip se mi líbil, proto jsem jej přenesl i do své pozdější pastorské praxe. Kdo bude pokřtěn, musí vydat svědectví.

Drazí čtenáři,

předmětem této úvahy je probuzení. Dějiny znají mnoho významných probuzení, řada z nich se odehrává v současnosti na různých místech Země, mnohá další pak známe toliko z historie. Dnes se zaměříme na probuzení popisované v Bibli, odehrálo se za vlády krále Jóšijáše (asi 640 – 609 př. Kr.). Podíváme se na to, jak toto probuzení vzniklo a zda některé jeho principy můžeme použít i dnes.

Probuzení začínají různými způsoby: Někdy stojí na jeho počátku významná osobnost, například evangelista, jindy je to nějaký významný zázrak, který přivedl k obrácení mnoho lidí. Probuzení často přichází jako odpověď na modlitby. Probuzení, na které se změříme dnes, bylo iniciováno nálezem knihy Hospodinova zákona, tedy svitku, o kterém se mělo za to, že je ztracen, a náhle byl objeven. Příběh je popisován v 2Pa 34. – 35. kapitole.

Hodnocení vlády krále Jóšijáše je velmi pozitivní: „Činil to, co je správné v Hospodinových očích, chodil po cestách svého otce Davida a neuchyloval se napravo ani nalevo.“ (2Pa 34,2). Na trůn nastoupil v osmi letech, v osmém roce svého kralování se „začal dotazovat na slovo Hospodinovo.“ Ve dvanáctém roce kralování začal očišťovat národ od model.

Milí čtenáři,

námětem dnešního slova je bolest. Ačkoli ji nemáme rádi, doprovází nás po celý průběh života. Setkáváme se s ní v různých formách: Během nemoci, známe bolest těla stejně jako bolest duše, může jít o bolest dlouhodobou nebo třeba náhodnou, když se například praštíme kladívkem do prstu. Bolest můžeme snášet sami a bolest sledujeme u našich bližních. Bolest přijímáme a bolest rovněž způsobujeme. Nejraději bychom ji ze života vytěsnili, ale stále a znovu se s ní setkáváme, často nás zaskočí ve chvílích, kdy na ni nejsme připraveni. Pojďme nyní společně otevřít tuto méně příjemnou stránku lidské existence a pokusme se nad ní zamyslet.

Je pravda, že člověk není stvořen pro bolest, ale současně je bolest do světa dána jako nutnost. Bez ní by to nešlo. Četl jsem příběh o mladé dívce, která trpěla zvláštní nemocí – necítila žádnou bolest. Její nervová zakončení byla na vnější podněty naprosto necitlivá. Tato dívka zemřela ve svých šestnácti letech, plná popálenin a jiných zranění, která ovšem vůbec nevnímala.

Je přirozené, že tělo je nastaveno tak, aby bolest vnímalo a do jisté míry se před bolestí chránilo. Vezměte si například reflex očního víčka: Kdykoli se v blízkosti oka ocitne cizí předmět, oko se během „okamžiku“ zavře. Tělo bolest odmítá a chrání se před ní.

„…nebo jako by viděl Neviditelného, tak se utvrdil.“ (Žd 11,27 KB)

Drazí čtenáři,

téma, které mám dnes na srdci a které bych Vám rád předal, se týká duchovnosti. Můžeme jej vyjádřit otázkou: „Jak se stát duchovním člověkem?“ Budeme se zamýšlet nad tím, v čem duchovnost spočívá a jak ji získat. Samozřejmě také potřebujeme vědět, zda je duchovnost vůbec v dnešním světě důležitá. Nechceme se zabývat věcmi, které nesouvisejí s životem na této zemi a kromě našeho vlastního uspokojení nemají žádný jiný užitek.

Když se řekne „duchovnost“, „duchovní člověk“, v našem kontextu si pravděpodobně vybavíme jedince bohatě vybaveného duchovními dary. Tedy někoho, kdo se (úspěšně) modlí za nemocné, prorokuje a Bůh k němu mluví.

Je pravda, že duchovní dary jsou naším „rodinným stříbrem“ a nedáme na ně dopustit, ale jsou i jiné perspektivy. Člověk z jiného věroučného prostředí si možná představí někoho, kdo je nesobecký, vykazuje ve svém životě hojnost ovoce Ducha, zvládá vlastní život a je zapojen do různých služeb ve svém sboru.

Abychom však příliš nekomplikovali představu duchovnosti, řekněme, že duchovní člověk je někdo, kdo je naplněn Duchem svatým, rozvíjí v sobě Kristův charakter, disponuje duchovními dary a žije v lásce se svými bližními. Otázka je, jak se takovým člověkem stát.

„Šimon Petr, otrok a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo dostali stejně vzácnou víru jako my spravedlností našeho Boha a Zachránce Ježíše Krista. Milost a pokoj kéž se vám rozhojní v poznání Boha a Ježíše Krista, našeho Pána.“ (2Pt 1,1–2)

Drazí čtenáři,

předmětem mého zamyšlení je víra. Vírou jsem se rovněž zabýval v lednovém čísle, neboť verš o víře („Vím, komu jsem uvěřil.“ 2Tm 1,12) je slovem pro církev na tento rok. Otázkami víry se zabývá i program letošního Duchovního soustředění, jedné z nejvýznamnějších pravidelných akcí církve. Víra je rovněž důležitým tématem pro život, je jakousi bránou ke všem ostatním ctnostem křesťanova života. Skutečně platí, že „bez víry není možné se líbit Bohu.“ (Žd 11,6)

Jedna z otázek, kterou si můžeme v souvislosti s vírou položit, zní: „Jak můžeme víru získat?“ Je možno ji zjednodušit tak, že poskytneme dvě možné odpovědi: Víra je výsledkem usilovného hledání, tedy naší práce, anebo je darem, Boží milostí z nebes. Je-li darem, proč ji nemají všichni? Je-li výsledkem lidské činnosti, jak je možné ji získat a prohlubovat?

Již na počátku chci předeslat, že při hledání podstaty víry se nevyhneme určité dvojakosti. Když jsem byl dospívajícím mladíkem, nic mi nebylo tak vzdálené, jako víra. Byl jsem ochoten diskutovat o Bibli, filozofovat o Bohu, ale osobní víra? Ne, při pomyšlení na to, že bych se měl modlit k nějaké bytosti kdesi nahoře, se ve mně všechno obracelo. Přesto se stal zázrak, a já jsem uvěřil. Nemohu říci, že to přišlo bez mého přičinění, neboť jsem velmi toužil poznat pravdu a mnoho jsem četl a přemýšlel, ale současně vím, že víra rozhodně nebyla výplodem mého úsilí. Přišla tak nějak sama.

„Uděláte všechno přesně podle toho, co ti ukazuji jako vzor svatého příbytku i vzor všech bohoslužebných předmětů.“ (Ex 25,9)

Drazí čtenáři,

v tomto článku bych se chtěl věnovat otázce vzorů. Potřebujeme pro svůj život lidské vzory? Zde očekávám, že každý křesťan odpoví, že Pán Ježíš je jeho vzorem. A možná ještě apoštol Pavel. Ale co současné žijící osoby? Máme své vzory? Měli jsme nějaké vzory v průběhu svého života?

Úvodní biblický text nemluví sice o lidských vzorech, ale píše se zde o přesném napodobování. Mojžíš měl přesně napodobit svatostánek, který mu Hospodin ukázal během modliteb a půstu na svaté hoře. A aby to nebylo tak jednoduché, stánek nevyráběl Mojžíš sám, ale stavbou pověřil dva muže, které k tomu účelu vybral. Tak zde máme zajímavou situaci: Dva muži měli něco vyrobit přesně podle instrukce, kterou jim dal někdo jiný, kterému to zase ukázal Bůh. A ani ti dva na to nebyli sami, protože měli řadu pomocníků a spolupracovníků.

Používáním tohoto webu souhlasíte s používáním souborů cookie.