„Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl. Ale anděl mi řekl: ‚Čemu se divíš? Já ti odhalím tajemství té ženy i té sedmihlavé a desetirohéšelmy, která ji nese.‘“ (Zj 17,6–7)

Vážení čtenáři,

dnešní slovo jsem uvedl dvěma verši ze Zjevení Jana, knihy staré dva tisíce let, a přece svým obsahem na výsost aktuální. Zjevení je knihou prorockou, Pán Ježíš prostřednictvím anděla odhaluje Janovi v hlavních rysech vývoj světových dějin. Důraz ve verších je položen na slova „velice jsem užasl“. Čemu se Jan tolik divil?

Uvedená kapitola z Janova zjevení se zabývá vývojem církve. Janovi je v jednom okamžiku dáno spatřit zrození, moc a pád falešné církve, nevěstky. Jan, který je jedním z dvanácti apoštolů Pána Ježíše, mužem, který spolu s ostatními apoštoly tvořil samotný základ církve, čelí takovému okamžiku překvapení, že je doslova šokován. Staré a některé doslovné překlady popisují jeho údiv slovním spojením „divil jsem se divením velikým“. Tímto zdvojením vyjadřuje původní jazyk důraz na mimořádné překvapení. To, čemu se Jan divil, je podoba církve, již původní tělo Kristovo v průběhu dějin bude nabývat. Už za Janova života se objevovaly tendence k úpadku, duch Antikristův se začínal projevovat (např. 1J 2,19), ale to, co apoštol nyní spatřil ve vidění, předčilo jeho nejhorší obavy.

Přitom stačilo, aby si připomněl některá Ježíšova podobenství, jimiž učedníky připravoval na vývoj církve. Například podobenství o rybářské síti, která bude obsahovat ryby dobré i špatné, anebo pole, na němž plevel proroste pšenici tak, že jejich kořeny budou vzájemně natolik propletené, že je nebude možné oddělit. Ježíš byl první, kdo předpověděl, že církev (její část) odpadne natolik, že bude pohoršením pro svět a mnozí tím budou svedeni. Skutečná církev, nevěsta Beránkova, stále je světlem světa a solí země, ale ďábel se postaral o to, že mnohdy je na první pohled více viditelná její karikatura, nevěstka, popisovaná v uvedené kapitole Zjevení.

6. červenec 2015 je spojován s 600. výročím upálení Mistra Jana Husa. V dějinách našeho národa se nenalezne mnoho lidí, kteří by jeho vývoj a směřování ovlivnili tak významným způsobem, jako Jan Hus. Význam této postavy naší historie je oceňován nejen křesťany, nýbrž i většinovou společností. Česká televize k příležitosti výročí jeho smrti natočila třídílný film, po celé zemi se konají akce věnované jeho památce, vycházejí knihy. Jan Hus představuje přínos nejen pro křesťanskou církev, ale i pro celou národní identitu. Připomeňme si některá fakta jeho života.

Studoval na pražské univerzitě, kde obdržel titul bakaláře, i titul mistra svobodných umění. V roce 1401 byl zvolen děkanem filozofické fakulty a později dokonce rektorem univerzity. Jeho motivy nebyly zpočátku tak ušlechtilé, jako byl jeho pozdější život. Sám svá studentská léta komentoval slovy: „Když jsem byl žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych byl brzo knězem, měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“ Tyto postoje jej později velmi mrzely, dokonce i v Kostnici si je připomínal, jak nám ukazují některé dopisy, které psal z vězení svým přátelům.

Na pražské univerzitě se Hus setkal s učením anglického reformátora Jana Viklefa (1320 – 1384). Myšlenky anglického teologa jej natolik uchvátily, že celý jeho další život byl jimi určen. I když ne se vším souhlasil, jeho pohled na církev byl do značné míry ovlivněn právě tímto učením. Mezi hlavní důrazy patřil apel na obnovu církve podle Kristova vzoru. Církevní autority mají být autoritami pouze v případě, že žijí podle Ježíšova vzoru.

Milí bratři a sestry,

jedním z rozdílů, který charakterizuje upřímné křesťany od povrchních sympatizantů, je skutečnost, že svou víru promítají do každodenního jednání. Nejsou jen „nedělními“ křesťany, nýbrž těmi, kteří se snaží principy své víry každodenně uplatňovat v životě. A v Bibli můžeme dokonce nalézt frázi obsahující slova „na každý den“ – toto slovní spojení označuje činnosti či postoje, které by měly být součástí každodenního života církve i jednotlivců. Některé z nich jsou zcela zřejmé a jasné, u jiných jde spíše o ideál dokonalosti, další se týkají více církve jako celku než jejích jednotlivých členů. V každém případě ale jde o něco, co by mělo být mezi námi denně zastoupeno, pokud se hlásíme k Ježíši Kristu jako ke své Hlavě, svému Pánu a svému Vykupiteli. Frázi „na každý den“ můžeme rozdělit zhruba do sedmi kategorií.

Každý den se sytíme Božím slovem. Zde nejde o povinnost, nýbrž o výsadu. Tak, jako se u fyzického jídla nemluví o povinnosti, ale o nutnosti (jíme, protože prostě máme hlad), stejné je to v oblasti ducha. Jíme, abychom byli živi, aby náš duch měl potravu Božího slova. Starozákonním předobrazem je sbírání many na poušti během cesty do zaslíbené země. Mana představovala výživný základ a dalo se s ní tvůrčím způsobem pracovat, vařit ji nebo péci. Podmínkou bylo, aby ji lidé nasbírali každý den čerstvou, nedala se skladovat, jinak se zkazila.

„Pochází-li spasení skutečně od Boha a je úplně jeho dílem právě tak, jako stvoření, pak je naší první a nejvyšší povinností na něj očekávat a konat všechno tak, aby měl v nás zalíbení. Očekávání se pak stane jedinou cestou k tomu, abychom dosáhli zkušenosti, že jsme dokonale spaseni; ono se nám stane jediným vodítkem, abychom vpravdě poznali Hospodina jako ‚Boha našeho spasení‘. Všecky nesnáze, které nám překážejí v poznání plného spasení, mají příčinu v tom, že nedovedeme opravdově a prakticky očekávat na Boha.“  Andrew Murray

Milí čtenáři,

dnešní zamyšlení jsem nezačal slovy z Bible, jak bývá zvykem, nýbrž citátem z knihy Očekávání na Boha od známého probuzeneckého kazatele. Jde o drobnou knížečku každodenních úvah na jeden měsíc, jež by měla čtenáře vést k osvojení si umění očekávat na Hospodina. I přes datum prvního vydání (Murray žil v letech 1828 – 1917) poselství knihy neztratilo nic na své aktuálnosti. Umění žít v očekávání na Boha patří k základním kamenům tradiční spirituality i duchovní výbavy člověka postmoderní doby. Protože žijeme v době, která je poznamenána hektickou činností pronikající do všech sfér běžného života, očekávání na Boha se jeví něčím zbytečným, nepotřebným. I do slovníku moderního křesťana přibyla slova jako „dynamické shromáždění“, „akční sbor“, preferuje se důraz na „praktické vyučování“ a „jasné a srozumitelné poselství“ (to všechno za určitých okolností může být správné), ovšem výsledkem je, že ztrácíme schopnost na Boha čekat. Čekání je považováno za ztrátu času, který bychom mohli naplnit činorodými aktivitami.