Vo svetle tragickej nehody v okolí Nitry dňa 13. 11. 2019, ktorá mala 12 oznámených obetí a veľký počet zranených, sa chcem obrátiť na nás, kresťanov. Je mnoho okolností, ktorým nedokážeme zabrániť. Dejú sa tragédie, ktorým sa nedokážeme vyhnúť. Častým ľudským reflexom býva zaboriť hlavu do piesku a blízku kalamitu odignorovať či prečkať. Inokedy sme v takom šoku, že situáciu neodhadneme a reagujeme neprimerane. Pre kresťanov je vo všetkom vzorom Ježiš. Ježiš poznal tragédiu. Denne sa stretával s chudobou, nemocnými, znevýhodnenými, obeťami útlaku a nešťastí. Evanjeliá zaznamenávajú, ako sa týchto ľudí dotýkal, ako ich uzdravoval a prinášal zmenu. Hoci nevieme pomôcť každému a nemôžeme mať „spasiteľský syndróm“, ako by sme mali reagovať podľa Ježišovho vzoru v čase kalamity? Ježiš rozpovedal dnes už známy príbeh „O milosrdnom Samaritánovi“. Dovoľte v krátkosti poukázať na pár krokov, ktoré môžeme urobiť každý. Všetci. Hocikto. Aj ty.

Lidé se odjakživa zabývali otázkou utrpení, zvláště v dobách, kdy je sami zakoušeli. Jak se k tomu máme postavit my křesťané? Hledáme odpovědi v rovině teologické i praktické. Brání nám utrpení věřit, nebo věříme ještě víc?

Drazí čtenáři,

onehdy jsem při čtení Bible narazil na zajímavý text. V rámci svého ranního ztišení jsem četl 26. kapitolu v knize Přísloví. V prvních jedenácti verších předkládá autor deset charakteristik hloupého člověka. Je vidět, že autor (s největší pravděpodobností šlo o krále Šalomouna) byl opravdu znalcem života a s hlupáky měl zkušenost z první ruky. Veškeré charakteristiky včetně aplikací jsou dodnes aktuální a použitelné. Snad s výjimkou třetího verše, kde se nám radí vzít na hlupáka hůl. Zde bychom se snadno mohli dostat do problémů.

Celý text obsahuje překvapivý závěr. Člověk čte verš po verši, tu a tam se pousměje, občas pomyslí na někoho konkrétního, kdo mu (zcela náhodou) vytane na mysli, a hlavně si říká „Ještěže takový nejsem.“ Jde o jeden z textů, při jejichž četbě budeme určitě myslet na jiné lidi než na sebe. Vtom přichází závěr:

„Uvidíš-li muže, který si připadá moudrý, věz, že hlupák má víc naděje než on.“ (v. 12)

Pozornému čtenáři najednou spadne čelist, neboť až do této chvíle se utvrzoval v tom, že je jiný. Tento verš zcela obrací smysl textu, reflektory jsou najednou namířeny přímo na nás a my si klademe otázku, kdo je ve skutečnosti ten hlupák a kdo ten moudrý. Čtení najednou není „o někom“, začínáme vnímat nepříjemné šimrání v žaludku a jsme nuceni přemýšlet o sobě. Připadali jsme si do této chvíle moudří? Najednou se cítíme trapně.

(Osobní vzpomínka na Reinharda Bonnkeho)

Připadá mi, že Reinharda Bonnkeho znám odjakživa – myslím tím od svého obrácení. Fotky z jeho masivních kampaní visely od mého znovuzrození na zdi mého pokojíku a vždy jsem snil o tom, že jednou taky budu součástí slavného vylití Ducha a probuzení, jaké zažívá on.

Všechny, které zajímá jak pomoci lidem měnit jejich životy skrze praktickou službu, zveme na 2. KONFERENCI DIAKONIE 15. 2. 2020 do Olomouce. Uzávěrka přihlášek již 10. února! Více na www.acregistrace.cz.

Reinhard Bonnke se narodil v pruském Koenigsbergu (dnes Kaliningrad, Rusko) v rodině pastora. V devíti letech měl vidění, že bude lámat chléb černým lidem. Od té doby měl velikou touhu jít na misii do Afriky. Absolvoval Biblickou školu ve Swansea (Wales) založenou Samuelem Rees Howellsem, mužem modlitby. Bonnke se modlil: „Pane, také chci být mužem víry, chci vidět tvoje zaopatření.“

„Sjezd už neexistuje,“ zaznělo na Kristfestu, když jsme představovali novou konferenci, Encounter. Už delší dobu se o tom mluvilo v týmu, dokonce i mezi účastníky akce bylo možné zaslechnout, že slovo „sjezd“ nepatří zrovna mezi jejich oblíbené. Je to sice krásné české slovo a svým způsobem vystihující, ale mladým lidem tak nějak vzdálené a neatraktivní. Rozhodli jsme se proto pro změnu. Jelikož se v loňském roce obměnil skoro celý tým a hlavním vedoucím se stal také někdo jiný, rozhodli jsme se pro změnu radikálnější – změnit nejen název, ale také program, způsob, styl a další věci. Nejde totiž jen o samotné slovo „sjezd“, chtěli jsme posunout celou akci dál a vytvořit něco nového.

(Úvaha nad vlastní misijní prací a studiem misiologie na OCMS)

Od dětství mi bylo vštěpováno: „Přemýšlej nad tím, co děláš,“ ať už šlo o psaní domácího úkolu, o pomoc s rovnáním věcí do auta nebo s mytím nádobí. Tahle věta mě provázela celé dospívání a můžu říct, že mě často pěkně štvala. Jak to ale bývá, nakonec jsem za laskavé instrukce vděčný a nějak to se mnou zůstalo. Když jsem pak dělal misii a prakticky sloužil lidem v bývalé Jugoslávii, rád jsem přemýšlel o tom, proč to vůbec dělám, co dělat jinak a lépe, a co naopak přestat dělat úplně.

(Rozhovor s Bohuslavem Sikorou, pastorem sboru AC Ostrava, o misii v Bangladéši)

Bohuši, naposledy jsme o tobě psali v souvislosti s misií v Mali. Loni jsi vyjel kam, kdy a s kým?

Loni v dubnu jsme byli s Lumírem Folvarčným (seniorem Severomoravské oblasti, pozn. red.) na evangelizačním turné v Bangladéši, pět kilometrů od indických hranic. Opět jsme spolupracovali s dánským evangelistou Perem Hyldgaardem. Ocitli jsme se na překrásném místě na konci světa, kde už skoro nic není. Evangelizace probíhala u školy na volném prostranství.

„Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je již položen, a tím je Ježíš Kristus.“ (1K 3,1 ČSP)

Drazí čtenáři,

zcela na úvod Vám chci popřát hodně Boží milosti a požehnání do roku, který je před námi. Kéž zakoušíte jeho přítomnost, moc a osobní vedení v životě.

Lednové zamyšlení tradičně vychází z Božího slova pro daný rok. Budu se tedy zabývat otázkou základů. Téma správných základů je důležité z mnoha ohledů, a proto bych se k němu chtěl vrátit i při jiných příležitostech, například v rámci letošního Duchovního soustředění.

Hlavním tématem prvního Pavlova listu do korintského sboru jsou vztahové problémy. Veškeré další otázky, kterým je v listu věnován prostor, jsou až na druhém místě. V této perspektivě musíme vidět i náš text o základech. V Korintu došlo k něčemu, čemu C. Keener ve svém Komentáři k Novému zákonu říká „kult celebrit“. Lidé ve sboru naprosto nechápali význam a poslání jednotlivých služebníků, a místo k Bohu směřovali svou pozornost k lidem. Důsledkem bylo, že neměli cit pro to, co Pavel nazývá Tělem Kristovým. Apoštol tedy vysvětluje obecně, jaký přínos mají jednotliví služebníci, poté obrací pozornost k sobě a říká, že jemu bylo z Boží milosti dáno položit základ.