Hlavní obsah (389)
Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem."
„Takhle už to dál nejde," řekl nejstarší člen smečky Šedivák. „Honíme se tady po celém lese už hodiny, a pořád nic. Stejně jako včera a předevčírem." Sedl si a ostatní si posedali kolem něj.
Chalupa starého Hartla stála trochu bokem na okraji městečka. Lidé říkali, že je to podivín. Ale protože byl dobrým tkalcem, přehlíželi jeho podivínství, i když v podvečer by do jeho chalupy nikdo nešel. Abyste rozuměli, starý Hartl byl totiž spiritista. Samotář ale Hartl nebyl. Oženil se už v dost pozdním věku a ženu měl až kdesi od Poděbrad. Spolu měli jen jedno dítě, syna. Pojmenovali ho po dědovi Antonín. Bylo s podivem, že v tom podkrkonošském kraji, kde pole rodila samé kamení a chalupy byly požehnané kupou dětí, zůstalo u Hartlů jen při tom jednom. Jak šel čas, naučil se mladý Tonda tkalcovat a táta ho poslal trochu do světa na zkušenou. Od té doby uplynul více než rok a Tonda se měl v těchto dnech vrátit domů.
Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti. 1Tm 2,12-15
Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků. Jk 1,2-4
Věřím, že každý z nás touží po tom, aby dílo v našich sborech rostlo. Toto dílo však poroste hlavně tehdy, budeme-li růst především my sami. Pokud porosteme, tak dospějeme a budeme moci budovat další lidi kolem sebe. Aby se to mohlo uskutečnit, musíme splnit určité podmínky.
Všechno pro mne začalo ve vězení. Nepřejal jsem učení nějakého bratra, ale do věci mě uvedl sám Bůh a ukázal mi určitá úskalí, nebezpečí a pravdy.
Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Žd 1,1-2)
Předobraz Večeře Páně najdeme již ve Starém zákoně. Stará smlouva v Izraeli měla dva smluvní znaky. Jednorázovým znakem byla obřízka, kterou podstoupil každý novorozený izraelský chlapec jako symbol příslušnosti k izraelskému národu. Tímto znamením i muž z jiného národa přijímal Hospodina jako svého Boha, uznával jím daný zákon a zároveň se tak stával členem izraelského národa. Potvrzováním a obnovováním této smlouvy byla účast na hodu beránka. Jednou ročně, v Bohem stanovený den a za Bohem stanovených podmínek mohl Izraelita přistoupit k tomu, aby veřejně projevil svou příslušnost k Božímu lidu a své rozhodnutí zachovávat Boží zákon. Pokud pak Hospodinův zákon porušil, musel počítat s Božím trestem. Musel být obřadně čistý, a proto se hodu nemohl zúčastnit člověk, který se například dotkl mrtvého. I nepřistoupení k hodu beránka byla postihováno: Ale kdo by byl čistý a nebyl na cestě a zanedbá slavení hodu beránka, bude vyobcován ze svého lidu, protože nepřinesl Hospodinu dar ve stanovený čas. Takový člověk ponese následky svého hříchu. (Nu 9,13)
Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči. Vždyť kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím. Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení. (1K 14,1 - 3)