aneb Proč být závazným členem místní církve

Do církve přicházejí různí lidé. Některým jde o setkání s Bohem, jiní kromě toho ještě vyznávají, že církev je pro ně rodinou. Ti první vypadají sice na první pohled duchovně, ale jejich křesťanství je redukováno pouze vertikálně: Já a Bůh. Horizontální rozměr – Já a druzí, je u nich podceněn. Žádná církev není tak dobrá, aby ji přijali za svou, a proto v okamžiku, kdy se projeví sebemenší nedokonalost ve vztazích, učení, praxi či čemkoli jiném, vydávají se tito lidé na své nekonečné pouti hledání ideálního společenství.

Každý zbožný člověk se čas od času vyrovnává se stavem církve (od křesťanstva obecně, přes vlastní denominaci, až ke sboru, v němž žije). Ne vždy si lidé umí poradit s rozdílem mezi ideálem a reálnou církví, kterou mají před očima, což může podlamovat jejich víru. Existuje však vcelku utěšená odpověď.

Když vidíme obráceného hříšníka, který kráčí cestou posvěcení, pečuje o sirotky a vdovy, chrání se před poskvrnou světa, nemáme problém říct, že se plní Boží slovo. Ale ono se ve skutečnosti plní i tehdy, když některé dusí trní tohoto světa a jiní odpadají, nemají víru, přidržují se démonských učení, převracejí milost v bezuzdnost, páchají kdejaký hřích. I tehdy se děje to, o čem Pán předem mluvil – když mluvil o církvi!

Díky ilustrátorům a malířům dneska přesně víme, jak byl Jan Hus vysoký, jak vypadal, co nosil na sobě… Samozřejmě jde o silnou nadsázku. Byl knězem, a jako kněz musel mít vyholenou tonzuru (kněžskou pleš) a být bez vousů. Byl prý spíše menší a mírně zavalitější. Patřil k prvním, kdo užil heslo „Pravda (Páně) vítězí“, které máme na naší hradní vlajce.

Dvě slova, která na první pohled spolu nemusejí nějak souviset, ale při bližším zkoumání zjistíme velkou spojitost.

Pán Ježíš řekl: „…ale přijmete moc Ducha Svatého přicházejícího na vás a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku i v Samaří a až do posledních končin země.“ (Sk 1,8 ČSP)

Toto slovo je základem pro probuzení. Jelikož je bezpodmínečně spjato s Duchem svatým, odtud vychází i souvislost mezi probuzením a Letnicemi.

Malé dítě dostane otázku: „Čím budeš, až budeš velký?“ Odpovědi bývají zajímavé, humorné a málokdo je bere vážně. Větší váhu dáváme otázce samotné. Po čase otázku zopakujeme. Sondujeme, kam ukazuje střelka na kompase srdce našeho dítěte.

Kniha rodu, evangelium v rodokmenu

„Kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova: Abraham zplodil Izáka, Izák zplodil Jákoba, Jákob zplodil Judu a jeho bratry, Juda zplodil Perese a Zeracha z Támar, Peres zplodil Checrona, Checron zplodil Rama, Ram zplodil Aminadaba, Aminadab zplodil Nachšona, Nachšon zplodil Salmona, Salmon zplodil Boáze z Rachab, Boáz zplodil Obéda z Rút, Obéd zplodil Jišaje, Jišaj pak zplodil krále Davida. David zplodil Šalomouna z manželky Uriášovy, Šalomoun zplodil Rechoboáma, Rechoboám zplodil Abiáše, Abiáš zplodil Asu, Asa zplodil Jošafata, Jošafat zplodil Jehorama, Jehoram zplodil Uziáše, Uziáš zplodil Jotama, Jotam zplodil Achaze, Achaz zplodil Ezechiáše, Ezechiáš zplodil Menašeho, Menaše zplodil Amona, Amon zplodil Jošiáše, Jošiáš zplodil Jekoniáše a jeho bratry a pak přišlo babylonské zajetí. Po odvlečení do Babylonu Jekoniáš zplodil Šealtiela, Šealtiel zplodil Zerubábela, Zerubábel zplodil Abihuda, Abihud zplodil Eliakima, Eliakim zplodil Azora, Azor zplodil Sádoka, Sádok zplodil Achima, Achim zplodil Eliuda, Eliud zplodil Eleazara, Eleazar zplodil Matana, Matan zplodil Jákoba a Jákob zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš zvaný Kristus. Celkem tedy bylo čtrnáct pokolení od Abrahama po Davida, čtrnáct pokolení od Davida po babylonské zajetí a čtrnáct pokolení od babylonského zajetí po Krista.“ (Mt 1,1–17)