Nedávno se ve sdělovacích prostředcích objevila zajímavá statistika o tom, jakým institucím česká veřejnost nejvíce věří. Vyplynulo z ní, že nejvíce lidé věří armádě a policii, nejméně pak církvím. Pro informované čtenáře nebude poslední místo patřící církvím (žel) zase tak překvapivým zjištěním. To, co však překvapuje mě osobně, jsou dlouhodobé trendy, které se v podobných statistikách projevují. Církev se totiž na posledních místech v obdobných průzkumech drží dlouhodobě, a to již od roku 1995. Naopak armáda a policie, které se například v roce 1996 umístily na podobné pozici jako církev, během následujících necelých dvaceti let dokázaly postoupit na žebříčku důvěryhodnosti o více než 30 % (v případě armády)!

V současné církvi se dnes často hovoří o potřebě rozvoje vůdcovství. Zatímco jedni mají přečtenou veškerou literaturu na toto téma a řešení většiny problémů v církvi vnímají z perspektivy vůdcovství, jiní se obávají kontaminace „čistého biblického křesťanství" vnášením manažerských technik. V tomto článku se pokusím prezentovat svůj pohled na podstatu a potřebu vůdcovství v současné církvi. Na mysli mám samozřejmě v první řadě AC.

Bývalá modelka: „Většina sekulárních lidí věří v Boha, i když jsou i tací, kteří by řekli: ‚Věřím jen sám v sebe a dělám si, co chci.'"

Křesťanská kultura obsahuje ty nejvznešenější myšlenky. Desatero je vyjádřením toho nejlepšího, co může lidi potkat. Přikázaní jako nezabiješ, nepokradeš či nesesmilníš dala základ nejlepším systémům lidské správy.

V životě jsem se potkal jen s málo lidmi, o kterých bych řekl, že jsou ateisty. Potkal jsem víc lidí, které bych označil za agnostiky. Ani jedno z těchto slov nemyslím jako urážku, spíš jako jednodušší způsob označení lidí, co nevěří, že Bůh existuje, a vědí, proč si to myslí v případě první skupiny, a lidí, co pokrčí rameny, řeknou ‚kdo ví?' a jdou dál u skupiny druhé. Nejsou to nejpřesnější definice, ale prozatím postačí. Nedávno se však moje představa o tom, jak vypadá správný agnostik, trochu rozšířila, když jsem se u jednoho člověka se záchvatem agnosticismu setkal.

Máme tady znovu duben, a tak se nám rychlým tempem přiblížily Velikonoce, křesťanské svátky, kdy si připomínáme ukřižování Ježíše Krista, ale hlavně jeho vzkříšení. Přestože je naše země považována za jednu z nejvíce ateistických zemí v Evropě, připomínáme si tento svátek poměrně jasným způsobem. Každý, kdo se trošičku zajímá o dění ve světě, ví, že připomínka na úrovni státního svátku není samozřejmostí. Jak to tedy je s tím českým ateismem? Typická česká definice popisující český ateismus se dá nejlépe vyjádřit slovy Járy Cimrmana: „Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pán Bůh potrestá".