Současná Ukrajina je smutným důsledkem komunistického míchání národů a překreslování hranic, mýcení tradic a přetrhávání přirozených vazeb. Dnešní samostatná Ukrajina vznikla v roce 1991 po náhlém rozpadu komunistického Sovětského svazu. Nemá žádnou historickou tradici vlastní státnosti, životaschopný ukrajinský stát do roku 1991 v podstatě nikdy neexistoval. Sovětská Ukrajina rovněž nebyla kompaktním národním organismem, do jednoho celku byly uměle spojeny ruské oblasti na východě a jihu (které byly po tři staletí součástí carského Ruska) s územími, která koncem 2. světové války Stalin mocensky přičlenil k SSSR (polská Halič či Volyň a Podkarpatská Rus, v době mezi válkami součást ČSR).

Nedávno se ve sdělovacích prostředcích objevila zajímavá statistika o tom, jakým institucím česká veřejnost nejvíce věří. Vyplynulo z ní, že nejvíce lidé věří armádě a policii, nejméně pak církvím. Pro informované čtenáře nebude poslední místo patřící církvím (žel) zase tak překvapivým zjištěním. To, co však překvapuje mě osobně, jsou dlouhodobé trendy, které se v podobných statistikách projevují. Církev se totiž na posledních místech v obdobných průzkumech drží dlouhodobě, a to již od roku 1995. Naopak armáda a policie, které se například v roce 1996 umístily na podobné pozici jako církev, během následujících necelých dvaceti let dokázaly postoupit na žebříčku důvěryhodnosti o více než 30 % (v případě armády)!

V současné církvi se dnes často hovoří o potřebě rozvoje vůdcovství. Zatímco jedni mají přečtenou veškerou literaturu na toto téma a řešení většiny problémů v církvi vnímají z perspektivy vůdcovství, jiní se obávají kontaminace „čistého biblického křesťanství" vnášením manažerských technik. V tomto článku se pokusím prezentovat svůj pohled na podstatu a potřebu vůdcovství v současné církvi. Na mysli mám samozřejmě v první řadě AC.

Bývalá modelka: „Většina sekulárních lidí věří v Boha, i když jsou i tací, kteří by řekli: ‚Věřím jen sám v sebe a dělám si, co chci.'"

Křesťanská kultura obsahuje ty nejvznešenější myšlenky. Desatero je vyjádřením toho nejlepšího, co může lidi potkat. Přikázaní jako nezabiješ, nepokradeš či nesesmilníš dala základ nejlepším systémům lidské správy.

V životě jsem se potkal jen s málo lidmi, o kterých bych řekl, že jsou ateisty. Potkal jsem víc lidí, které bych označil za agnostiky. Ani jedno z těchto slov nemyslím jako urážku, spíš jako jednodušší způsob označení lidí, co nevěří, že Bůh existuje, a vědí, proč si to myslí v případě první skupiny, a lidí, co pokrčí rameny, řeknou ‚kdo ví?' a jdou dál u skupiny druhé. Nejsou to nejpřesnější definice, ale prozatím postačí. Nedávno se však moje představa o tom, jak vypadá správný agnostik, trochu rozšířila, když jsem se u jednoho člověka se záchvatem agnosticismu setkal.