Tématem vztahů se zabývá již apoštol Pavel a známá je pasáž o ne/táhnutí jha s nevěřícími. Během své služby mezi mladými jsem viděl mnohé situace, kdy se mladý člověk zamiloval do protějšku, který Ježíše neznal. Když si promítám minulých 15 let, neřekl bych, že by nějaká etapa byla tímto tématem poznamenána více a některá méně. Mluvíme-li tedy o dospívající generaci 16+, tento problém tu byl vždycky a bude i nadále.

Před lety jsme v Liberci pořádali evangelizaci zvanou Graffiti Party, určenou pouličním teenagerům: graffiti, grilování, hlasitá hudba apod. Mladí lidé celý den tvořili na námi poskytnutých plochách a vrcholem bylo vyhodnocení nejlepších děl. Povstal jsem a během pěti minut – jako zástupce sponzorující AC – vyprávěl své svědectví: „... toulal jsem se světem, bral drogy, pil, kouřil, byl jsem na dně... Tehdy jsem se setkal s Ježíšem, který otočil můj život naruby a dal mu smysl.“ Odezva byla úžasná. Mladí hltali každé mé slovo. (Jeden z nich je dnes zapáleným členem našeho sboru.)

Dan Kimball ve své knize The Emerging Church píše o mladém univerzitním studentovi Skyovi, který říkal ve svém sboru svědectví. Lidé se asi divili, když mladý muž začal slovy: „Dobrý den, jmenuji se Sky a nejsem křesťan.“ Pak pokračoval výčtem všech možných důvodů, proč tomu tak je. Domníval se, že křesťanství je lidským výmyslem, že křesťané mají omezené odsuzující smyšlení, jsou arogantní, protože považují svou víru za jedinou pravou. O dva roky později se Sky postavil před sbor znovu. Kimball píše: „Tentokrát namísto důvodů, proč není křesťanem, odvážně prohlásil s nadšením ‚Miluji Ježíše a chci mu celým svým životem sloužit!‘“[1] Sky se později pastorovi Kimballovi svěřil, že by nikdy nechodil do církve, která by se za každou cenu snažila být „srozumitelná“ a „zaměřená na hledající“. Jak on sám, tak mnozí další dnes hledají autentické, staré klasické křesťanství. „Mnohé z věcí, které jsme dříve z církve vytěsnili, aby snad nebránili hledajícím, jsou dnes právě pro dnešní generaci v kurzu,“ píše Kimball. [2]

Vzpomínám si na jedno nedělní překvapení z doby, kdy jsem byl ještě mládežníkem. Bydlel jsem tehdy v jiném městě, než byl můj mateřský sbor, sice jen dvacet kilometrů daleko, ale spojení bylo dost mizerné. Takže jako obvykle jsem brzo ráno dobíhal na nástupiště a … nikde nikdo. Udiveně se rozhlížím, co se děje. Vždyť jsem ještě přišel včas! Nepřišel. Bylo jaro, neděle ráno a změna času. A z bohoslužby v tu neděli nic nebylo, protože začala dříve.

BROWN, M. Extrémní milost. Albrechtice: Nakladatelství Křesťanský život, 2014. 271 stran.

Michael Brown, mesiánský Žid, který byl důležitou součástí probuzení ve sboru Brownsville v Pensacole v devadesátých letech a nyní vede International Revival and Evangelism School of Ministry, je plodný a ve světě poměrně známý autor. Díky svému židovskému původu dokáže vést rozhovor s touto komunitou ohledně osoby Ježíše Krista (např. v pětidílné sérii Answering Jewish Objections to Jesus), ve svých dílech se však zabývá i jinými teologickými tématy. Extrémní milost představuje jedno z nich a je vlastně prvním dílem, se kterým se čtenář může díky nakladatelství Křesťanský život seznámit v českém jazyce.

Ačkoli mi je téma milosti hodně blízké, je zároveň tím nejtěžším. Viděl jsem lidi, kteří dostali milost, a byli tím proměněni, a viděl jsem lidi, kteří po udělení milosti pokračovali dál v tom, co ubližovalo jim nebo druhým. Téma milosti je v křesťanském prostředí o to těžší, že souvisí neoddělitelně s vinou, a ta zase s pravidly a zákonem. Někdy mám pocit, že se tyto věci snažíme oddělit od sebe a pak vznikají různé „nesmyslné“ konstrukce, jako například extrémní zdůrazňování milosti nebo naopak zákaznického přístupu k problémům.