Drazí bratři a sestry,

zdá se, že koronovirová krize je pomalu na ústupu, a i přes obavy odborníků z možné druhé vlny se jeví, že nálada veřejnosti je optimistická. Život se postupně dostává do normálu, i církve se začaly opět setkávat.

Tedy ne, že by se naše sbory po dobu krize vůbec nesetkávaly – právě naopak. Omezení shromažďování osob s sebou přineslo hledání nových možností, jak pořádat bohoslužby. Podstatná část života církve se přenesla do virtuálního prostoru: bohoslužby, skupinky, dokonce i modlitební setkání se odehrávala na různých internetových platformách. Mládež ožila, neboť užívání různých internetových dovedností je jejich doména, a tak zde nalezla uplatnění, nelenili ale ani starší. Kdo mohl, stal se na pár měsíců internetovým křesťanem.  

Nejednoho z nás při tom všem napadla myšlenka: Potřebujeme vůbec ještě církev? Kázání včetně chval jsou na internetu, setkávat se s přáteli mohu na různých sociálních sítích, nejsem omezen časem stráveným cestováním, a dokonce si mohu vybrat, jakou církev navštívím. Třeba dvě nebo tři za den. Stačí kliknout na správný odkaz. K čemu ještě nedělní shromáždění? Není to přežitek?

Drazí čtenáři,

červnové číslo časopisu přináší závažné téma – zabývá se dětmi, které vyrůstaly v křesťanské rodině a pak odešly od Boha. Většina uvedených svědectví skončila, díky Bohu, dobře. Dítě se po různých životních peripetiích navrátilo zpět ke svému Pánu a Spasiteli, tentokrát bohatší o řadu životních lekcí, a hlavně o osobní zkušenost víry. Mějme však na paměti, že v životě tomu tak vždy není. Mnoho rodin má děti žijící mimo církev. Mnoho rodičů zápasí na modlitbách za své dítě. Věřím, že právě jim toto číslo přinese povzbuzení.

Na problematiku „dětí ve světě“ lze nahlížet z různých perspektiv. V první řadě jde o rodiče, kteří si kladou otázky typu „Co jsme dělali špatně?“ „Jak své dítě můžeme získat zpět?“ Jiným pohledem je role sboru v duchovním životě dítěte. Jsem přesvědčen, že je naprosto klíčová – v některých etapách vývoje dítěte možná důležitější než vliv rodiny. Jelikož sbor jsme přece my všichni, stává se téma ztracených dětí naléhavým pro každého z nás. Třetí perspektivou je Boží pohled na tuto situaci. Bude užitečné, když se podíváme trochu do Bible a zkusíme zjistit, jaký názor na věc má Stvořitel. Jeho pohled koneckonců ovlivňuje i náš přístup a naše jednání, a tak tento exkurz bude užitečný.

„Zatímco byl Apollos v Korintu, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: ‚Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?‘ Odpověděli mu: ‚Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.‘“ (Sk 19,1–2)

Drazí čtenáři,

jsou to již dva měsíce, co je kvůli karanténním opatřením výrazně omezen pohyb osob a s tím související zákaz shromažďování. V době, kdy píšu tento článek, není ještě zcela jasné, jak na tom bude církev ohledně scházení v následujících týdnech, ale zatím to vypadá, že omezení ještě nějakou dobu potrvají.

Je to naprosto výjimečná situace: křesťané minulý měsíc slavili po celém světě Velikonoce bez možné účasti ve shromáždění. V lepším případě se oslavy odehrály po internetu. Tento měsíc nás čeká oslava Letnic, a jak se zdá, opět budeme odkázáni na různá komunikační média. Život v církvi se výrazně zpomalil. Je to v pořádku?

Než na tuto otázku odpovíme, přesuňme se na chvíli do nejvýznamnějšího města římské provincie Asie, do starověkého Efezu. Když Pavel toto město navštívil, nalezl zde skupinu učedníků, ke kterým se hned připojil. Je pravděpodobné, že tito učedníci uvěřili skrze působení Apolla, což v danou chvíli byl jakýsi křesťan „na půli cesty“. Podle Sk 18,24–25 byl nadšeným a neohroženým řečníkem, který učil „přesně o Ježíši“, avšak „znal jenom křest Janův“. Co to přesně znamenalo v praxi, nevíme. Mohl učit o přicházejícím Božím království tak, jak to slyšel přímo od Ježíše, mohl šířit Ježíšovy morální a etické hodnoty. Mohl dokonce vědět o jeho smrti a vzkříšení. Co však dozajista nevěděl, bylo seslání Ducha svatého o Letnicích.

Když se Pavel k této podivuhodné skupině připojil, nějakou chvíli je sledoval a pak vzápětí položil otázku: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Jak příběh dále ukazuje, učedníci o Duchu svatém neslyšeli (jistě s ním byli obeznámeni, protože znali Starý zákon, ale nevěděli nic o jeho seslání). Pavel se za ně pomodlil, oni byli pokřtěni Duchem svatým, mluvili v jazycích a prorokovali. Má otázka zní: „Podle čeho Pavel poznal, že nejsou pokřtěni Duchem?“ Nějaké indicie musel mít, něco mu na těch učednících nesedělo, že se takto ptal.

Drazí čtenáři,

na začátek připomínám, že tento rok chci ve svých článcích i kázáních poukazovat na důležitost správných základů – a pokání k základům víry bezesporu patří. V Židům 6,1–2 je „pokání z mrtvých skutků“ uvedeno hned na prvním místě mezi šesti základními naukami. Pokání bylo součástí zvěsti apoštolů, výzvu k pokání přinášel Jan Křtitel a o pokání hovořil samozřejmě Pán Ježíš. „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete,“ řekl v jedné diskuzi se svými posluchači. Jsme lepší než oni?

V časopise naleznete sérii různých článků a zamyšlení na toto téma. Každý autor je uchopil po svém a každý příspěvek odráží určitou specifickou zkušenost či názor. To jen dokazuje, jak je toto téma bohaté. Věřím, že naleznete něco, co bude tím chybějícím kamínkem do vaší mozaiky, a tak porostete do duchovní zralosti.

Mám za to, že diskuze o pokání se v naší církvi pohybuje mezi dvěma polohami: jedni zdůrazňují hrůzu z hříchu a jeho následků, kdežto druzí vidí jako východisko pro pokání Boží milost a lásku. Tyto dvě polohy jsou do jisté míry umělé, ale každý z nás se nachází více na jedné či na druhé straně.

Církev po staletí preferovala spíše ten první pohled. Motivem k pokání byl strach z věčného zahynutí. Hřích byl představován jako něco, co člověka odděluje od Boha a je důvodem pro věčný Boží soud a peklo. Tento přístup klade velký důraz na prožitek osobní viny. Ukázkou takového přístupu je například kázání amerického teologa a filozofa Jonathana Edwardse z roku 1741 Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha: „Vaše bezbožnost vás činí těžkými jako olovo a sklání a tlačí vás svou velkou vahou dolů do pekla; jestli vás Pán Bůh pustí, okamžitě se potopíte a rychle sestoupíte a ponoříte se do bezedné propasti a vaše zdravá tělesná stavba a vlastní péče a opatrnost, nejlepší záměry a všechna vaše spravedlnost vás nebude podpírat a držet od pekla o nic víc, než by pavoučí síť zastavila padající kámen.