„Židé ho obklopili a řekli mu: ‚Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. … Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi!‘“ (J 10,24–25.37)

Milí čtenáři,

musím se vám hned v úvodu k něčemu přiznat: Nemám talent na cizí jazyky. Byly předměty, které mi ve škole šly dobře, ale výuka cizích jazyků mezi ně rozhodně nepatřila. Mé zaměření vždy bylo spíše technického rázu.

Když jsem začal po svém obrácení číst Bibli, zjistil jsem, že se zmiňuje o různých jazycích, které můžeme slyšet a jimiž můžeme případně i mluvit. Patrně vás v tuto chvíli asi napadne dar jazyků, který dostávají ti, kteří jsou pokřtěni v Duchu svatém. Apoštol Pavel píše, že můžeme mluvit jazyky lidskými i andělskými. Modlím se v jazycích již třicet šest let a jsem za tento dar vděčný. O zcela jiné řeči píše David v Žalmu 19, když líčí Boží slávu zjevenou v pohledu na oblohu: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan.“ (Ž 19,2–5) Zde je zcela patrné, že se jedná o úplně jiný druh řeči, než jsme zvyklí slýchat. Vůbec nejde o lidskou řeč – a přeci tato slova vypravují o Boží slávě způsobem, jemuž lze za určitých okolností rozumět.

Rozhovor s Viktorem Balážem, novým zástupcem biskupa AC pro ekonomiku

Viktore, víme, že jsi byl voják z povolání. Prozraď čtenářům, co tě k tomu vedlo.

Dalo by se říct, že to byla souhra určitých okolností, ale já věřím, že v tom bylo již přímé Boží působení. Mým plánem po skončení gymnázia v Čáslavi bylo jít studovat Vysokou školu ekonomickou v Praze. V době před maturitou se za mě asi rok modlil můj spolužák a kamarád Milan Dlouhý. Bůh dopustil, že se mi maturita nepovedla dle předpokladů a místo vyznamenání jsem měl vždy o stupeň horší známku. Tehdy to bylo pro mě i moje rodiče velké zklamání. I když jsem úspěšně složil přijímačky, neměl jsem dostatek bodů, abych se na VŠE dostal. V období určité frustrace jsem se rozhodl vyjít vstříc rodičům. Maminka mnoho let pracovala na vojenském letišti v Čáslavi a nabízela se možnost studovat ekonomii na Vojenské vysoké škole ve Vyškově. Tam jsem v roce 1992 skutečně nastoupil a vystudoval obor ekonomie. Stal se ze mě voják z povolání. Nebylo to něco, po čem jsem toužil, ale díky vojně jsem se mnoho naučil a 15 let v armádě určitě nelituji. Ještě na vysoké škole jsem uvažoval o přestupu na civilní školu, ale Bůh mě zastavil a řekl, že potřebuje křesťany i v armádě. Jsem si dnes jist, že Bůh v tom měl jasný záměr. Mohl jsem v tomto období uvěřit, přestěhovat se do Vyškova, podílet se na založení nového sboru a postupně se stát pastorem.

Do sekce Zdroje / Ke stažení jsme přidali nahrávky z konference pro muže "Limity 2018".

Rozhovor se Stevem Wyndhamem, ředitelem organizace NLI pro střední a východní Evropu

Steve, pohybuješ se po Česku již 18 let, co jsi o nás zjistil?

Čeští křesťané se rádi modlí a chválí. Milují přítomnost a jednání Ducha svatého. Je pro ně také důležité zkoumat Boží slovo a vědět, co Bible říká o různých problémech.

Češi jsou také tvrdě pracující a spolehliví. Co se týče vztahů, jsou zpočátku opatrní, ale jakmile se skamarádí, jsou loajální, přívětiví a pohostinní. Za ta léta, co jezdím do Čech, jsem u mnohých viděl, jak roste jejich víra v budoucnost. A i když trend je jiný, naučil jsem se, že je možné nosit ponožky v sandálech.

Jak nám prorok oznámil, jsme svatý lid, vykoupení Hospodinovi. A přitom, kdo z nás si zaslouží být nazván svatým? Kdo z nás si zaslouží, aby místo něj zemřel nejvzácnější člověk, který kdy chodil po této planetě? Když Ježíš umíral na tom morbidním popravčím nástroji, který my dnes máme ve sborech jako dekoraci, byl popliván, zbičován, posmíván, jeho nejvěrnější se rozutekli, a ti, co neutekli, ho zapřeli.

Březnový zpravodaj z Odboru Evangelizace a Diakonie si můžete stáhnout v sekci Zdroje / Ke stažení / Různé.

Slyšel jsem vyprávět jeden pravdivý příběh. Na bohoslužbu jisté církve přišel poprvé v životě nový člověk. Říkejme mu třeba Karel. V závěru shromáždění všichni povstali a otočili se o devadesát stupňů doleva, zatímco zpívali závěrečnou píseň. Karel z toho byl zmatený a zeptal se člověka, který seděl vedle něho, jaký to má význam. Toho jeho otázka zaskočila. Odpověděl, že neví, ale že to prý dělají už celé roky a všichni jsou na to zvyklí. Karla jeho odpověď neuspokojila, naopak v něm probudila ještě větší zvědavost. Začal se tedy vyptávat dalších lidí. Nikdo mu nedokázal odpovědět, až konečně ve sboru našel jednoho staršího pána. Dědeček mu vysvětlil, že kdysi před lety měli ve sboru po levé straně na zdi napsán text závěrečné písně. Ačkoliv text postupně vybledal, až nakonec úplně zmizel, zvyklost nevybledla. Nikdo už nevěděl, proč se při zpěvu závěrečné písně všichni otáčí doleva. A nikomu to nevadilo. Ze setrvačnosti to dělali dál. Až když přišel „šťoura“ Karel, začali se věcí zabývat. Z počátku se to nikomu nechtělo řešit. Sbor byl rozpolcený, někteří chtěli zvyk zachovat, jiní se chytili za nos a začali přemýšlet nejen o tomto, ale i o dalších vyprázdněných rituálech, a o tom, jak vrátit Ježíšův kříž a zmrtvýchvstání do centra všeho dění.

Milí přátelé,

před nějakou dobou jsem četl jakousi úvahu o kříži, jejíž podstatou bylo tvrzení, že kříž ani tolik nevypovídá o naší hříšnosti, jako spíše o tom, jakou cenu má lidský jedinec pro Boha. Kříž v tomto pojetí tedy ukazuje cenu, za kterou nás Bůh vykoupil, a odráží tak naši hodnotu. Jelikož jsem byl vychován ve vnímání kříže jako obrazu a důsledku lidského hříchu, nedalo mi toto tvrzení spát. Nyní, v souvislosti s blížícími se Velikonocemi, jsem se rozhodl napsat pár řádků na toto téma.

Nejhorší hereze nevznikají otevřeným popřením pravd křesťanství. Na to křesťan znalý Písma jen tak neskočí. Mistrovské hereze nepatrně zamění klíčové důrazy způsobem, že v první chvíli to ještě není zřetelné. Emeritní biskup bratr Rudek Bubik to přirovnával ke kolejnicím a výhybce. Pokud vlaková souprava na výhybce přejede na druhou kolej, její směr se hned nezmění. Jelikož těžký vlak není schopen udělat prudkou zatáčku, vedou obě kolejnice ještě stovky metrů vedle sebe. Cestující pak má dojem, že jede stále stejným směrem, a přitom je už na zcela jiné koleji. Podobně pronikavý pohled měl apoštol Pavel, když vystupoval proti obřízce u křesťanů. „Vždyť je to jenom obřízka!“ říkali jedni. „Ne, popíráte podstatu evangelia!“ tvrdil apoštol. Jak je to tedy s naším tvrzením o kříži?

Apoštol Pavel, největší teolog Nového zákona, považoval kříž za stěžejní bod křesťanovy víry. Když psal dopis do korintského sboru, měl odvahu redukovat celé křesťanské poselství na zvěst o kříži. Současně uznal, že ne všichni tomu rozumí. Lidé reagují různě – podle kulturního a náboženského pozadí. Někteří se urazí, jiní se budou vysmívat. Vždy ale budou tací, kteří porozumí a obrátí se.

Od začátku až do konce Bible můžeme pozorovat, že manželství je jedním z hlavních témat v dějinách lidstva. Pán Bůh sám vymyslel manželství a nyní není jen nezúčastněným pozorovatelem. Nenechá nás v bryndě, když dojde „víno“. On chce být od začátku až do konce v našich manželstvích osobně přítomen. 

Když jsem si chystal kázání pro sbory Severomoravské oblasti, přemýšlel jsem, co říct, vždyť tyto sbory jsou větší než u nás na jižní Moravě, je jich tady více, mají delší historii… a tu mi tak jednou ráno v koupelně přišlo slovo od Pána: „Mluv o jejich dědictví.“