Styl práce se v posledních dvaceti letech v řadě profesí proměnil. Nástup osobních počítačů, a zejména internetu, se dotkl nejen pracovníků v administrativě, ale zasáhl školství, obchod – počítače mají skladníci, číšníci, technici i knihovníci. Na počítači vykonávají mnoho činností i pastoři. Ve spojení s internetem se počítač stává nezbytným pracovním nástrojem, zdrojem informací, prostředkem komunikace, fotoalbem i způsobem zábavy a relaxace.

Za první oběť automobilismu je považována pokroková Angličanka Mary Wardová, která zahynula před 149 lety: Vypadla v zatáčce na nerovné vozovce přímo pod kola svého těžkého, parou poháněného „automobilu“. O 27 let později zahynul první chodec, který byl sražen autem. Byla jím rovněž žena, anglická švadlena Bridget Driscollová, před hotelem Crystal Pallace. Nepříjemně pikantní na této události je fakt, že v tomto roce (1896) byl ve Velké Británii zrušen tzv. praporkový zákon, podle něhož musel před každým autem běžet člověk s praporkem a maximální rychlost byla stanovena na závratných 6,5 km/h. No a pak to nabralo „grády“: Dopravní experti odhadují, že od vynálezu automobilu do dnešního dne zahynulo na silnicích více než 30 milionů lidí.

„Víte, že se o vás říká, že jste HD generace?“ ptala jsem se jednou ve třídě deváťáků v rámci programu o využívání médií.

„HD? Tak to naše děti budou asi FULL HD,“ odhadl žák v přední lavici s odbarvenou patkou. Třída jeho vtípek odměnila smíchem, což ho povzbudilo k tomu, aby ještě chvíli rozváděl myšlenku, jak asi prakticky vypadá, když je celá generace ve vysokém rozlišení. Když vyčerpal nápady, zakončil: „Ale to asi nebude to, co myslíte, že ne?“ Bystrý hoch.

Jak nám prorok oznámil, jsme svatý lid, vykoupení Hospodinovi. A přitom, kdo z nás si zaslouží být nazván svatým? Kdo z nás si zaslouží, aby místo něj zemřel nejvzácnější člověk, který kdy chodil po této planetě? Když Ježíš umíral na tom morbidním popravčím nástroji, který my dnes máme ve sborech jako dekoraci, byl popliván, zbičován, posmíván, jeho nejvěrnější se rozutekli, a ti, co neutekli, ho zapřeli.

Slyšel jsem vyprávět jeden pravdivý příběh. Na bohoslužbu jisté církve přišel poprvé v životě nový člověk. Říkejme mu třeba Karel. V závěru shromáždění všichni povstali a otočili se o devadesát stupňů doleva, zatímco zpívali závěrečnou píseň. Karel z toho byl zmatený a zeptal se člověka, který seděl vedle něho, jaký to má význam. Toho jeho otázka zaskočila. Odpověděl, že neví, ale že to prý dělají už celé roky a všichni jsou na to zvyklí. Karla jeho odpověď neuspokojila, naopak v něm probudila ještě větší zvědavost. Začal se tedy vyptávat dalších lidí. Nikdo mu nedokázal odpovědět, až konečně ve sboru našel jednoho staršího pána. Dědeček mu vysvětlil, že kdysi před lety měli ve sboru po levé straně na zdi napsán text závěrečné písně. Ačkoliv text postupně vybledal, až nakonec úplně zmizel, zvyklost nevybledla. Nikdo už nevěděl, proč se při zpěvu závěrečné písně všichni otáčí doleva. A nikomu to nevadilo. Ze setrvačnosti to dělali dál. Až když přišel „šťoura“ Karel, začali se věcí zabývat. Z počátku se to nikomu nechtělo řešit. Sbor byl rozpolcený, někteří chtěli zvyk zachovat, jiní se chytili za nos a začali přemýšlet nejen o tomto, ale i o dalších vyprázdněných rituálech, a o tom, jak vrátit Ježíšův kříž a zmrtvýchvstání do centra všeho dění.

Od začátku až do konce Bible můžeme pozorovat, že manželství je jedním z hlavních témat v dějinách lidstva. Pán Bůh sám vymyslel manželství a nyní není jen nezúčastněným pozorovatelem. Nenechá nás v bryndě, když dojde „víno“. On chce být od začátku až do konce v našich manželstvích osobně přítomen.