Informace
Ostatní
Zpověď letničního křesťana
Dovolím si začít trochu osobně. Narodil jsem se do prostředí, kde na mě letniční způsob zbožnosti dýchal s celou samozřejmostí na každém kroku. Ve sboru, který v 60. letech 20. století měl určitou míru svobody, bylo běžné vidět různé projevy duchovních darů, prorokování, výklad jazyků, dokonce kázání bylo ponecháno na tom, jak Duch v danou chvíli dá, nebylo předem připraveno. Když jsme na nedělní školce četli některé pasáže Nového zákona, třeba knihu Skutků, přišlo mi zcela samozřejmé, že se mezi námi dějí obdobné věci, jako v době, o které jsme četli. Stejně tak to bylo i v naší rodině. Pamatuji si na dlouhé večery, kdy se rodina sešla u dědy Pavla Wojnara a dospělí tak trochu zapomněli na nás děti a pustili se do rozhovorů o všem, co Bůh konal, koná i bude konat. Mělo to na mě obrovský vliv. Děda mi vůbec nepřipadal méně pomazaným Božím mužem než všichni bibličtí apoštolové. Mohl jsem do nekonečna poslouchat jeho svědectví o Boží ochraně, o Božím zaopatření i o Božím vedení. Vzpomínám na takový častý legrační detail, kdy všichni byli tak pohlceni těmi debatami, že domácí zapomněli rozsvítit světlo, a tak jsme se postupně propadali do tmy obýváku, zatímco nám jasně svítilo světlo Božího působení, které vyznívalo ze všech rozhovorů. Často se mluvilo i o problémech a doktrinálních sporech, byla to přece doba branhamistického rozkolu, který ve společenství našich sborů tehdy propukl. Asi jsme jako děti poslouchali věci, které jsme slyšet neměli, ale ve mně to všechno působilo obrovskou realitu jednání Božího ducha. Viděl jsem, že Bůh zasahuje, odpovídá na otázky, dává své prorocké zjevení i korekci. Viděl jsem důležitost, jakou mělo Boží slovo. Jak všichni Boží slovo citovali jako konečnou autoritu, jak samozřejmě očekávali, že se biblické věci budou dít i mezi námi.
Manželství s nevěřícím
Téma, které bych dnes rád otevřel, se týká manželství s nevěřícím partnerem. Začnu dvěma protichůdnými tvrzeními: 1) „Manželství s nevěřícím může být pěkné“ a 2) „Nikdy si nevěřícího neber!“ Řeknete si, jak se v tom tedy máme vyznat? Proč si nevzít nevěřícího, když existuje naděje na pěkné manželství?“
Buďme kamarádi
Být lektorem etiky na základních školách je obvykle skvělá práce. Člověk se pohybuje mezi dětmi, kterým předává důležité hodnoty, a když má v ruce metodiky programů takové kvality, jakými jsou Etické dílny®, může mít i vcelku velkou naději, že jeho práce má skutečný efekt.
Vztah s nevěřícím
Tématem vztahů se zabývá již apoštol Pavel a známá je pasáž o ne/táhnutí jha s nevěřícími. Během své služby mezi mladými jsem viděl mnohé situace, kdy se mladý člověk zamiloval do protějšku, který Ježíše neznal. Když si promítám minulých 15 let, neřekl bych, že by nějaká etapa byla tímto tématem poznamenána více a některá méně. Mluvíme-li tedy o dospívající generaci 16+, tento problém tu byl vždycky a bude i nadále.
Má být nedělní shromáždění určeno věřícím nebo nevěřícím?
Před lety jsme v Liberci pořádali evangelizaci zvanou Graffiti Party, určenou pouličním teenagerům: graffiti, grilování, hlasitá hudba apod. Mladí lidé celý den tvořili na námi poskytnutých plochách a vrcholem bylo vyhodnocení nejlepších děl. Povstal jsem a během pěti minut – jako zástupce sponzorující AC – vyprávěl své svědectví: „... toulal jsem se světem, bral drogy, pil, kouřil, byl jsem na dně... Tehdy jsem se setkal s Ježíšem, který otočil můj život naruby a dal mu smysl.“ Odezva byla úžasná. Mladí hltali každé mé slovo. (Jeden z nich je dnes zapáleným členem našeho sboru.)
Kovbojové, nebo varhany? Co oslovuje svět?
Dan Kimball ve své knize The Emerging Church píše o mladém univerzitním studentovi Skyovi, který říkal ve svém sboru svědectví. Lidé se asi divili, když mladý muž začal slovy: „Dobrý den, jmenuji se Sky a nejsem křesťan.“ Pak pokračoval výčtem všech možných důvodů, proč tomu tak je. Domníval se, že křesťanství je lidským výmyslem, že křesťané mají omezené odsuzující smyšlení, jsou arogantní, protože považují svou víru za jedinou pravou. O dva roky později se Sky postavil před sbor znovu. Kimball píše: „Tentokrát namísto důvodů, proč není křesťanem, odvážně prohlásil s nadšením ‚Miluji Ježíše a chci mu celým svým životem sloužit!‘“[1] Sky se později pastorovi Kimballovi svěřil, že by nikdy nechodil do církve, která by se za každou cenu snažila být „srozumitelná“ a „zaměřená na hledající“. Jak on sám, tak mnozí další dnes hledají autentické, staré klasické křesťanství. „Mnohé z věcí, které jsme dříve z církve vytěsnili, aby snad nebránili hledajícím, jsou dnes právě pro dnešní generaci v kurzu,“ píše Kimball. [2]
Bohoslužba začala dříve
Vzpomínám si na jedno nedělní překvapení z doby, kdy jsem byl ještě mládežníkem. Bydlel jsem tehdy v jiném městě, než byl můj mateřský sbor, sice jen dvacet kilometrů daleko, ale spojení bylo dost mizerné. Takže jako obvykle jsem brzo ráno dobíhal na nástupiště a … nikde nikdo. Udiveně se rozhlížím, co se děje. Vždyť jsem ještě přišel včas! Nepřišel. Bylo jaro, neděle ráno a změna času. A z bohoslužby v tu neděli nic nebylo, protože začala dříve.
MICHAEL BROWN, EXTRÉMNÍ MILOST – recenze
BROWN, M. Extrémní milost. Albrechtice: Nakladatelství Křesťanský život, 2014. 271 stran.
Michael Brown, mesiánský Žid, který byl důležitou součástí probuzení ve sboru Brownsville v Pensacole v devadesátých letech a nyní vede International Revival and Evangelism School of Ministry, je plodný a ve světě poměrně známý autor. Díky svému židovskému původu dokáže vést rozhovor s touto komunitou ohledně osoby Ježíše Krista (např. v pětidílné sérii Answering Jewish Objections to Jesus), ve svých dílech se však zabývá i jinými teologickými tématy. Extrémní milost představuje jedno z nich a je vlastně prvním dílem, se kterým se čtenář může díky nakladatelství Křesťanský život seznámit v českém jazyce.